ZPOŽDĚNÉ RANDE
lehce romantické gay🌈 pragmatické 3 kapitoly o tom,…
07.03.2023
1.kapitola
…když jednoho dne přiletěla pozvánka na kdysi neuskutečněné rande.
Stojím uprostřed lokálu a nedokážu se zorientovat. Chvíli se jenom bezradně rozhlížím, pak zase točím kolem osy, aby mi snad něco za zády neuniklo.
Něco?
Ne, ne! Kdepak.
Někdo!
Ale ne jen tak „někdo“.
Výjimečné stvoření, které jsem kdysi obdivoval, až se mi z toho dodnes tají dech.
První zamilovanost prostě zůstane jedinečnou a nezapomenutelnou už navěky.
V dlani svírám malý papírek s krátkým dopisem. Je v něm jenom datum, čas a místo, kde bychom se mohli po skoro dvaceti letech potkat, s poznámkou, že on tam bude na „tuty” a už záleží jenom na mně, jestli já taky.
Když mi to psaní včera odpoledne po návratu z práce předala máma, která se u mě pravidelně stavuje, přestal jsem dýchat, zastavilo se mi srdce a mozek odmítal na několik dlouhých sekund pracovat úplně. Zprvu jsem nebyl schopný ani číst. Hned mi došlo, kdo ten vzkaz poslal. Dorazil na moji starou adresu. K mámě, do mého bývalého domova. Přelousknout a pochopit oněch pár slůvek mi trvalo zhruba půl hodiny. Celou tu námahu jsem vykonal strnule stojící u kuchyňského baru a jen tak matně si vybavuju, že se mě snad i máti zeptala, jestli mi není špatně.
Vůbec netuším, zda jsem odpověděl a pokud ano, tak co.
Což je celkem jedno. Do smrti nezapomenu na střídavé přívaly mrazu a horka, které mnou projížděly sem a tam.
Naprosto identické, jaké si pamatuju z dob, kdy jsem „HO“ viděl naposledy.
„HO“ se jmenuje Honza.
Honzíček, Jeníček, Jenda, Honzin … a spoustu dalších jiných líbezných oslovení bych ze slovníku vyšťáral, ale on zbožňoval přezdívku, kterou jsem mohl používat jenom já. Byla naší tajnou smluvenou. První z bodů, které mi dávaly pocit výjimečnosti a já se do něho díky nim postupně, pozvolna, ale jistě… Na konci našeho přátelství zamiloval.
Říkal jsem mu Žralok. Jsou totiž jediná zvířata, kterých se bál, měl z nich respekt, a přitom hrozně moc toužil po dobrodružném potápění mezi tyto fascinující pravěké tvory.
Nikdo jiný neznal jeho strach ale i touhu po jejich blízkosti. Čímž lákal a dráždil zase mě. A to od okamžiku, kdy se mi takhle začal svěřovat. Sice sporadicky, ale už na základce.
S nástupem na druhý stupeň se pár menších tříd spojilo, abychom základní vzdělání dokončili už jako větší skupiny.
Naneštěstí byl proces slučování zahájen společným táborem, kde jsme se měli všichni seznámit, poznat a přirozeně si najít v nově příchozích další kamarády.
Moje noční můra nejvyšší řádu. Jakožto totálně nespolečenský, netýmový a od první třídy odsouzený k roli outsidera, jsem byl vyhlášeným lákadlem všech šikanistů ze širokého i dalekého okolí. Podpořeno faktem, že jsem prostě byl chcípáček.
Táborové soustředění započalo, a navzdory protestům jsem se musel zúčastnit taky.
S úvodním západem slunce se rozpoutalo peklo kanadské noci, kterou většinou bez úhony přečkají jenom ti, co ji organizují.
A mezi ně jsem nikdy nepatřil.
Plachta mého stanu letěla mezi větvě sousedních keřů jako první. Dlouho jsem se neodvažoval ani pohnout, a proto jsem promoknul ze všech nejvíc. Jak už to tak bývá, nakloněno mi totiž nebylo ani nebe. Průtrž mračen a silný dlouhotrvající déšť se přihnal zrovna ve chvíli, kdy jsem se opovážil vylézt z pod lehátka a snažil se vecpat tenké tělíčko alespoň do spacáku, kde jsem se chtěl trochu schovat před útoky ponižovánílačných spolužáků. Jejich druhá vlna se při návratu z tažení po zbytku tábořiště ještě chtěla na závěr pobavit trýzněním toho nejubožejšího.
Veškeré zápolení se míjelo účinkem a ze spacího pytle mě vysypali ještě rychleji, než jim trvalo rozházet obsah mého kufru do písku a bahna v přilehlém okolí. Rozutekli se až s příchodem macatějších kapek a přibližujících se hromů.
Když mě opustily i poslední zbytky naděje na kousek suchého oblečení, které bych převléknul a přečkal v něm nastávající noc schoulený třeba pod schodištěm do hlavní budovy, jsem se položil na promočený zablácený spacák a byl odhodlaný prochladnout tak, že už nikdy víc nebudu muset nic podobného snášet a je za to čeká přinejmenším…
„Koho to bude zajímat?! Napíšou – Nešťastná náhoda během řádění neočekávatelného přírodního živlu. I kdyby si měli vymyslet katastrofu lokálních rozměrů, která se zrovinka rozpoutala nad naším stanovým polem. Nikoho nepotrestají,” mumlal jsem si pro sebe přes cvakající zuby s dětskou logickou. Nezvykle studený začátek léta měl být dostatečným argumentem.
„Všem se uleví, že jsi pryč,” pokračoval můj šepot do vodopádů, které se mi valily přes obličej. V dešťovce se tak ztrácely obří slzy i smutek a trápení, že jsem nebyl jako většina ostatních, a přitom nechápal proč. Rád bych, ale prostě mi to nešlo, ať jsem dřel sebevíc.
Zima mě velice rychle paralyzovala. Přestal jsem si povídat a už se jenom oddával myšlence, že soužení končí…
Z ničeho nic se mě zmocnila nevídaná síla něčích paží. Vnímal jsem vůni lidské kůže a cizí energickou rozhodnost, která mě táhla kamsi…
Probudil jsem se na táborové ošetřovně až ve chvíli, kdy si mě vyzvedávala máma. Poseroutka a slaboch nestál tátovi ani za to, aby se zvedl od televize. Což nebylo nejhorší. Nejvíc mě děsilo, že jsem ho chápal, a sám se nenáviděl za to, jaký jsem byl.
Stejně tak ale i věděl, že nejsem zbabělec bez síly. Pouze mi chyběla motivace k aktivaci mých předností.
Objevil jsem je v sobě až časem. Hlavně díky Žralokovi.
Tou dobou jsem neměl ani tušení, kdo mě tehdy během kanadské noci odtáhnul do sucha a tepla centrální budovy. Sice mě nechal ležet na chodbě před zdravotnickými dveřmi, na které zřejmě ještě zaklepal a pak utekl, ale dost mi pomohl.
Můj zachránce se dlouho neprozradil.
Až za několik týdnů jsem při školním tělocviku začal jednoho podezírat.
Hráli jsme jakousi přihlouplou hru na přetahování, vytahování, zápasení…
Co já vím?! Vždycky mi podobné aktivity připadaly tak hrozně zbytečné. Proti smečce mocnějších primitivů, jejich terč zpravidla stejně nemá šanci.
Jenomže… Odporujte školním osnovám.
A tak jsem v zápalu skupinového cvičení nasál známou chlapeckou vůni. Oči se mi samovolně zvedly a zabořily do těch protivníkových, který se mnou aktuálně pózoval v přetlačovacím zaklesnutí. I on se na okamžik zastavil, přestal supět a zadíval se na mě tak, až v mém nitru probudil něco, co jsem do té chvíle neznal. Jeho panenky byly probarvené jiskřícím životem.
Ne nadlouho. Mrkl pravým víčkem a opatrně se mnou fláknul o žíněnku.
Pak se ale celé nekonečné týdny choval a tvářil, že o mé existenci vůbec neví.
Byl jedním z kluků, jejichž třída se teprve nedávno spojila s tou mojí. Snažil jsem se navázat to fascinující oční spojení, které jsem nemohl dostat z hlavy. Pokaždé, když byla sebemenší příležitost. Marně.
Vůbec ho nezajímalo, že jsem výborně zpíval, bravurně ovládal recitaci a opakovaně vítězil na meziškolních celostátních soutěžích, a získával tak pro náš vzdělávací ústav cenné body za uměleckou žákovskou činnost. Obeznámené učitelky na mě byly hrdé. Neméně i profesorka baletu, k níž jsem chodil na přípravku, která mi byla doporučena na základě nezpochybnitelného a očividného pohybového talentu.
Tohle všechno ale zůstávalo mimo zorné pole mých spolužáků, a já byl jenom trotl, co nedokáže chytit míč, nedá góla a nevyskočí o tyči… Ten, co nikdy nezapadá. Koho nechce nikdo a nikdy do mužstva.
Pozvolna jsem tedy opouštěl myšlenku, že by jeden z nejpohlednějších a nejžádanějších frajerů třídy byl oním tajným superhrdinou, který pod pláštíkem noci pomáhá bezbranným a neschopným.
A proč by to taky dělal?!
Honza byl hnědooký urostlý kudrnatý ramenatý sporťák, o nějž se dav fanynek přetahoval s ještě početnějším zástupem nejrůznějších trenérů, kteří ho lanařili na kapitánský post.
Zkrátka premiant nepotřebující jiné koníčky. Natož charitativní.
Naplno si užíval hvězdného života a já zase opačného, jehož další perličkou byly pravidelné povinné hodiny plavání.
Vždy jsem je absolvoval s děsem a hrůzou…, ale pokaždé přežil.
Málem se nepovedlo až při té poslední.
Chvíle utrpení pro mě nastávaly s jejich koncem, kdy jsme se museli skupinově vysprchovat, ve společných šatnách převléknout a teprve potom se před vchodem zadního traktu školní budovy, kde byl i bazén, opět setkat s učitelem, který s námi v šatnách ani sprchách nebyl. Musel totiž jako poslední opouštět plavecký prostor, až když se ujistil, že na jeho hladině neplave mrtvola některého z nás.
Ten den napadlo moje soukromé trýznitele, že by mohlo být zábavné naházet moje věci právě do nádrže ve chvíli, kdy se kantor bude přesouvat k východu za zbytkem třídy.
Fóreček, který je nezdržel natolik, aby se venku včas nezařadili.
Chyběl jsem jenom já, ale protože si učitelský byl jistý, že u vody být nemůžu, pomalu se chystal zavelet k odchodu, a to zejména díky informaci od některých povykovačů, že mě viděli jít napřed.
„Špekoun už mazal do jídelny, nemohl se dočkat,” tak nějak asi mohlo vypadat jejich halekání.
Jenom jedna dobrá duše nevěřila. Pouze jedinému člověk jsem stál za to, aby se nepozorovaně oddělil od skupiny a kradmo vklouznul zpátky do šaten, sprch a skončil až u vodní plochy, z níž jsem se ještě pár okamžiků před jeho příchodem snažil potup-ně a postupně vylovit svoje potápějící oblečení, ruksak a nacucávající se žákovskou.
Rozčilený. Ani mě nepadlo svléknout aspoň něco.
Natahoval jsem se pro jednotlivé věci přes okraj. Rudá před očima mi nedovolovala uvažovat rozumně a náhlý příval vody do plic mi v tom zabránil úplně. Nalokal jsem se hned, jak mi po kluzkých kachlích podjely dlaně a já se ponořil v místě s největší hloubkou.
Nebyl jsem tam dlouho. Vím, že se vedle mě vzápětí objevila silueta, která mě přistrkávala k žebříku i po něm. Nemohl jsem se pořádně nadechnout a zastavit kašlání. Kolem mě bylo jenom černo. Přesto jsem poznával jeho vůni, sílu rukou i rozpálený dech, který mi posílal do obličeje. Věděl jsem stoprocentně, že je to můj tajemný táborový spasitel.
Leželi jsem chvilku vedle sebe na studených kachlích a zhluboka oddechovali. Já totálně přilepený mokrým oblečením k podlaze. Po několika minutách se mi dařilo rozpoznávat strop bazénové haly s řadami obrovských světel a spolu s nimi jsem se začal i naplno probírat. Teprve mi docházelo, co se stalo a že když pootočím obličej, uvidím, kdo mě už podruhé zachránil.
„Dobrý?” Zjevila se nade mnou jeho tvář, dřív než bych tou svojí stačil pohnout.
Souhlasně jsem kývl, ale byl jako smyslů zbavený.
„Tak pohni!” zavelel Honza. Rychle se zvedl, natáhl triko, dovylovil pár mých věcí
a už mizel u východu.
Postavil jsem se, lehce vyšokovaný sesbíral zbytek a vydal se poklusem za ním.
„Tak co, hastrmane, jsi v pohodě?” houknul na mě, aniž by se podíval, když jsme se venku nenápadně připojili k ostatním.
Zastavil ve mně úplně všechno a já měl pocit, že napořád. Tělocvik byl naštěstí pokaždé poslední hodinou. Další bych už nezvládl. Stejně jako řešit, co se tam stalo.
To jsem ostatně nechtěl nikdy, s nikým. Styděl jsem se. Stejně by to nemělo cenu, bez důkazů.
Tehdy jsem byl ale jako omámený spoustou nového, a jen tak letmo vnímal, že před školou stále probíhá kontrola našeho počtu a rozloučení s kantorem. Honza mu jakoby jen tak náhodou oznámil, že i já se našel. Držel nás opodál, schované za hloučkem spolužáků, kteří tak bezděky kryli naše zmáčené svršky.
Pak jsme se tradičně velmi neorganizovaně rozutekli. Pro mě se ale jaksi pozměnilo úplně všechno a stalo se cizím, neznámým a nepochopitelným. V uších mi šplouchaly a šuměly zbytky chlorované bazénovky, až jsem si připadal jako v jiném životě, ve vypůjčeném těle a příběhu někoho druhého. Pamatuju jenom, že jsem mazal k domovu, který mi jako jediné místo na celém světě připadal povědomý, bezpečný.
Dokud mě opodál za školou nedoběhl Honza.
Do té chvíle jsem pořád nevěřil, že u bazénu byl vážně on. Snad jenom pouhý zoufalý výplod fantazie, která mi chtěla zpříjemnit krizovou situaci. Než mě dostihl a chytil za ruku, jsem si říkal, že na břeh jsem se možná vyhoupl sám v silném záchvatu pudu sebezáchovy a onoho šlechetného prince mi mozek pouze naservíroval jako motivační prvek.
„Já toho hastrmana nemyslel jako posměch,” zaslechl jsem ale za sebou melodický klučičí hlas, a to už mi došlo, že o sebezáchranu skutečně nešlo. Pak ještě zachytil moje předloktí, já se zastavil, otočil a koukl na něj.
Stál naproti a zíral mi přímo do očí.
Krve ani slova by se ve mně nedořezal. Nebylo zvykem, že by mě některý ze spolužáků sám od sebe oslovil. Už to samotné mě zmrazilo.
Jeho zase možná, že jsem bez reakce.
Jenomže já se ještě hodně následujících minut neodvažoval.
„Tak už se nezlob! To fakt nebyla urážka,” pokračoval a neskutečně mile se usmíval.
A dál mi tím ubíral na odvaze. „Já… Já… Já vím,” povedlo se mi vyblekotat po nějaké době.
„Jsi v šoku. Musíme tě okamžitě dostat do suchého!” Vytrhl mi z rukou promáčený majetek a bez váhání rázným krokem vyrazil směrem k našemu baráku.
Došli jsme k nám. Honza mámě nakukal, že jsme v rámci kurzu plavání uspořádali sprchovou bitvu. Snad možná, aby nebyla vystrašená.
Ona spíš ale oněměla úžasem, že konečně poznává někoho ze spolužáků. Pro ni větší novinka než to, že se vracím trochu v nepořádku. Honza opět bez zaváhání s dokonalou improvizační technikou naservíroval vysvětlení o slučování tříd a téměř povinném vytvoření studentských dvojic, ale to už jsme usušení a převlečení zalézali ke mně do pokojíčku, jakože se ještě spolu budeme učit na druhý den.
Já nebyl míň rozhozený než ona. Naprosto jsem netušil… „Proč? O co mu jde?!” Uvědomuju si podezíravé myšlenky, co se mi proháněly mozkovnou, když jsem pozoroval jeho překrásné tělo.
Na moje třísla začínala pozvolna klepat puberta, i proto mě všechno kolem Honzovy osoby ohromovalo natolik, až jsem byl v jakémsi dlouhodobém minitranzu.
V něm jsem prožil i celé odpoledne, kdy jsme si poprvé povídali v mojí ložnici.
Vysvětlil, že mu hrozně moc připomínám mladšího sourozence, který nedlouho před tím zemřel. Proto mi pomohl na táboře, ale tehdy to bral jako jednorázovku. Bál se ukázat slabost v podobě kamarádství s vyřazencem. Jenomže jeho brácha se tehdy utopil, a tak si po mém bazénovém extempore řekl, „už dost!”
Pak jsme klábosili ještě párkrát. Příliš často ne, ale když se v mém životě schylovalo k něčemu zásadnějšímu, byl u toho. Nevynechal jedinkrát. Prostě můj anděl strážný na plný úvazek. Vyvedl mě z temnot beznaděje. Nehodlal se ani na píď smířit s tím, že bych z charakteru vyškrtl sebeúctu.
Vzácně z něho vypadlo i nějaké tajemství, u kterého mi přišlo, že jinému ho nesvěřil. Obavy, ale i přání a touhy.
Jako třeba, že odmalička prahl po plavání se žraloky, protože to byla jediná zvířata, ze kterých měl hrůzu, a tak si zafixoval, že když se mezi ně ponoří, přestane z nich mít strach. Což ho odsoudilo k jeho tajné přezdívce, kterou jsem mohl používat jenom já, a to mi dávalo povznášející pocit.
Byl chytrý, nadprůměrně inteligentní a na svůj věk i fyzicky vyspělejší než vrstevníci.
Utápěl jsem se v něm stále hlouběji. Myslím, že to nebyla láska, ale bezbřehý obdiv a uctívání. Fascinovaly mě poučky, v nichž se mi snažil vysvětlit, že každý máme sílu a vlohy na něco jiného, a proto se nikdy nemám od nikoho nechat ponižovat jenom pro to, jaký jsem. V rámci vlastního takříkajíc zrychleného vyzrávání mi dopomohl dospět a zformovat se v sebejistou bytost, která dokáže spoustu zajímavých a třeba i prospěšných výkonů.
Zbavilo mě to i terorizujících útoků a dokonce dopomohlo najít dobrou kamarádku ze vzdálenějšího sousedství v naší čtvrti. Byla bezmála o dva roky starší, ale protože podobným mimoněm, výborně jsme si rozuměli.
Nastalo ale odrostlejší období, kdy jsem po Žralokovi začal toužit i tělesně. To už mi bylo delší čas jasné, která bije, co jsem zač, a proč jsem si vždycky připadal jiný. Extrémně bouřlivé a emocionální chvíle a já v jejich zajetí šel u svojí jediné pořádné kámošky s barvou ven. Jakožto před prvním člověkem, protože mi připadalo, že ona zase něco cítí ke mně. Ubližovat jsem nikdy nikomu nechtěl, a už vůbec ne těm hodným.
Honzin pro mě byl nejlepší parťák, starší bratr, životní trenér a já se urputně snažil, aby se zároveň nestal i objektem mých vášní. Bál jsem se. Rozum velel, že tím by se mohlo všechno dosavadní krásné a čarovné mezi námi zkazit. Nechtěl jsem něco takové vůbec riskovat. Celé moje já platonicky prahlo po jeho nepřetržitém přátelství a blízkosti.
Až do jednoho osudného odpoledne.
Bylo mu čerstvě osmnáct a já k plnoletosti nezadržitelně pádil v těsném závěsu.
Přihnal se k nám po obědě, aby mi oznámil, že ho přijali na vytouženou vysokou. Chtěl mě vytáhnout ven na oslavu.
Mně ale nebylo nejlíp. Bolela mě trochu hlava a celkově jsem byl napjatý i vypružený z nervozity, která mnou cloumala při očekávání výsledků mého přijímačkového úsilí.
„Prosim tě…,” zavrčel a podíval se vyzývavě, „tebe musejí vzít, i kdyby nechtěli. Co blbneš?! Máš to v kapse.”
„Hele, já fakt nemůžu. V tomhle stavu nebudu dobrým společníkem, a pijatiku ti jenom pokazím. Což nechci.” Podíval jsem se rozhodnutě zase já na něj.
„Fajn!” Vykřikl razantně a začal se svlékat. „S tím se taky počítalo, budu tady přespávat, dokud se nedozvíš, jak si dopadl.” Skončil se striptýzem akorát ve chvíli, kdy na sobě měl jenom slipy.
Pohled, kterým jsem v tu chvíli potřeboval ze všeho nejmíň. Zamilovanost do něj se mnou už mlátila ode zdi ke zdi, a já nevěděl, jak na jeho dost často silně erotické narážky a doteky reagovat, abych naše přátelství nezpackal. Pohroma nepopsatelných rozměrů. Nejhorší možné načasování.
Jenže si nedával říct. Dokonce se dopředu bez mého vědomí domluvil s mámou, která mu přespávání u nás nejenom že dovolila, ale dokonce mu za ten nápad a ochotu byla i vděčná. Že mi to prý jako pomůže překonat stres z očekávání.
Měli pravdu. K uvolnění došlo hned v průběhu naší první „společné“ noci, jenomže o nervozitu nešlo. Tak silnou erekci a několik následných polucí jsem prožil v premiéře. Jeho přítomnost byla ohromující a mučivá zároveň.
Jenomže ukončení mých strastí neproběhlo tak, jak bych si přál.
Došlo k němu následující ráno, když se Žralok přiřítil do mého pokoje. Já vylétl v posteli do sedu. Tvrdě jsem do té chvíle spal, vyčerpaný z nedávného vydávání energie. Netušil jsem proto, že se brzo ráno z ložnice vykradl a čekal u branky na pošťačku, aby mě nevzbudila zvonkem. Šupem byl zpátky, shodil župan, odhalil svoje božské polonahé tělo, a s kýženým dopisem v ruce mi skočil do pelechu. Přistál těsně vedle mě, mával u toho obálkou a křičel jako pominutý:
„Tak honem, honem! Ať se můžeme jít ztřískat.”
Vím jenom, že nebylo v mých silách soustředit se na nic jiného než na něj. Byl dokonalý. Byl rajcovní. Byl roztomilý ve svém rozjaření. A byl v mojí peřině.
Mátoživě jsem natáhl ruku k jeho pravačce, a přiblížil na dotek naše obnažené hrudníky. Projela mnou slast. Skoro jsem se dotýkal papíru, když v tom na mě nalehl celým tělem, přitlačil k matraci a vyžíval se v převaze.
Zoufale a marně jsem šátral dlaněmi kolem sebe. Ničím jiným nešlo, a tak jsem mu po chvilce prsty pomalu zasunul za gumu spoďárů, trochu je stáhnul a zastavil se.
Ztuhl, ale nepřestával mě nehnutě tlačit do prostěradla. Díval se mi zpříma do očí a zhluboka dýchal. Jeho prsa se s každým nádechem ještě víc natlačila na moje, a já se kochal, jak mu postupně tvrdnou bradavky.
Nářadí jsem měl v plné polní už dávno, připravené k dalším mohutným salvám. Vydatnějším než byly v noci. Nasával jsem magickou esenci jeho pokožky, utápěl se mu v pohledu a bříška mých prstů instinktivně sklouzávala po hladké kůži na podbřišku níž a níž … Hladil jsem ho jimi jemně všude, kam jsem dosáhl. Vychutnával jsem si jeho rozpálený dech.
Posílal mi ho do obličeje a nevypadalo, že by chtěl přestat. Podobně tak i zkamenělá póza, díky níž mi dovoloval všechnu tu nádheru. Mohl jsem se opíjet rozžhaveností oněch okamžiků, aniž by mi jakkoliv bránil. Naše rty se téměř dotýkaly. Rozpálená pokožka splynula v jednu, a já dychtil po monstrózním vzrušení, kterému se mu vzdouvalo mezi stehny. Cítil jsem mocnou energii, vnímal jeho touhy i potřeby a doufal…
Nenaplněný polibek ukončil těch pár satansky perfektních minut, během nichž jsem okusil první sexem nabitou blízkost přitažlivého muže. Byl jsem si vědom magnetičnosti našeho spojení, i vesmírných dálek, které nás v podstatě oddělovaly.
Tiše mi šeptnul do ucha:
„Tohle… Už nikdy nedělej!”
Jak nečekaný byl jeho příchod, přespání a ranní přinesení dopisu, bylo i jeho bleskové vyskočení z postele, obléknutí a vyběhnutí z pokoje, z domu a vlastně i z mého života.
Už jsem ho nikdy neviděl.
Ne však jeho přičiněním. Volal, chodil k nám, psal mi zprávy. Já byl ten, kdo odmítal. Styděl jsem se mu podívat do očí. City k němu mě drásaly takovým způsobem, že jsem potřeboval zapomenout.
Dopomohla i realita, která zhatila moje přijetí na vejšku a popostrčila mě rychleji do zběsilého kolotoče pracovního procesu. Následovalo stěhování do jiného města za vytouženou manažerskou pozicí a přirozená ztráta navázanosti na rodné hnízdo. Možná až příliš hystericky a ukvapeně jsem zpřetrhal veškerá spojení, vazby a kontakty s místem mého mládi, kromě vztahu s mámou. Ta měla přísně zakázáno komukoliv prozradit, kam jsem se odstěhoval.
Nemohl jsem jinak.
To všechno se mi točí v hlavě pořád dokola od momentu, kdy se ke mně dostala pozvánka na dnešní setkání a „NÍM“.
S mým Žralokem.
Aniž by to na vzkazu bylo napsané, vím že je od něj. Poznávacím znamením je totiž obrázek tohohle zvířete někde na ošacení, v němž přijdu. Pokud se tak rozhodnu.
Já mám v sobě miliardy dalších i jiných rozpaků a obav, kvůli nimž se nedokážu plně vzpamatovat ani soustředit. Uprostřed restaurace, do které mě po téměř dvaceti letech pozval, se točím jako blázen a nevěřím, že se to děje.
Dávno mi v hlavě vybledla i věštba kartářky, podle které měl Honza do mého života přinést nevídanou obrovskou opravdovou a životní lásku.
Do svatyně jsem k ní zabloudil ještě v průběhu našeho trvajícího přátelství, když mi bylo zhruba šestnáct. Pro mysticismus jsem už tehdy měl slabost a chtěl od kohokoliv slyšet, že „ON“ je ten pravý. Věštkyně používala speciální výkladové karty s ozubeným lemováním. Vypadaly skoro jako poštovní známky.
„Jsou to poslové intersférických vzkazů,” šarlatánsky je vykládala na stůl, až mě okouzlily tak moc, až jsem uvěřil.
Možná i proto mě úprkem z ložnice překvapil a vyděsil. Částečně jsem čekal, že dosavadní přátelství konečně coby dospělí proměníme v předpovězený osudový vztah.
V tuhle chvíli se mi v myšlenkách mixuje zmatek se vzpomínkami na proroctví a obrovskou haldou všeho možného, co nedokážu ani identifikovat. Což násobí moji ztracenost v táhlém vstupním koridoru luxusní jídelny, v níž by najednou mělo po dlouhých letech dojít k jeho naplnění.
Jeskyňářským lanem v hlubinách inteligenční temnoty se proto stává úvaha, že když se jednoho dne objeví pozvánka na kdysi neuskutečněné rande, musím si vybavit, co všechno mě na něj tenkrát lákalo.
2. kapitola
…když máma i táta nezapomínají, že především mají být milující rodiče.
Klára opustila místnost jako omámená, trochu zmateně pokračovala dál chodbou k východu z kliniky a zastavila se až na chodníku před hlavním vchodem. Pomalinku se otočila a nechápavě se podívala zpátky na obrovská dřevěná vrata, která se za ní těžce neochotně dovírala. Pozorovala je, jakoby nechtěla uvěřit…
Cvaknutí západky ji probralo.
„AU!” vyjekla pološeptem, když se pro jistou ještě štípla do ruky.
V hlavě se jí okamžitě začal přehrávat celý rozhovor s psychoanalytikem. Odborníkem na slovo vzatým, vystudovaným psychiatrem, ověnčeným řadou vysokoškolských titulů, že by se na jednu jmenovku nevešly. Uznávaná profesorská kapacita v psychiatrii, psychologii, sexuologii, machr přes behaviorální vědy a mistr na duševní očistu. Vydala se za ním tedy s přesvědčením, že odcházet bude posílena a obohacena o rady, jak z toho ven. Jak celou záležitost vyřešit. Jak zabránit, aby si nejstarší syn zpackal život.
Jenomže tam… Oči se jí samovolně svezly na okno, za nímž ještě před chvílí seděla. Tam si vyslechla něco nečekaného. Ze začátku byla rozhořčena, uražena, šokována, pobouřena a rozlícena, co si ten chlap dovolil. Vařila se jí krev, pěnily se v ní emoce. Nervy měla na pochodu, až si připadala jako tlakový hrnec, který každou chvíli exploduje a tomu drzounovi urazí, „tu neomalenou hloupou palici.”
Přes její bojovný a nesouhlasný výraz on pokračoval dál, očividně se nehodlal nechat jen tak zastavit a veškeré svoje argumenty na Kláru sypal jako z kulometu, aby nenašla sebemenší skulinku ho přerušit a skočit mu do řeči.
Čelila tak monologu, který musela vyslechnout a vstřebávat jeho části, které jí postupem času dávaly tak moc velký smysl, že přestávala mít chuť toho mužského zabít, pak už ho nechtěla ani umlčet a další a další jeho věty jí zchladily natolik, že vesměs jen mlčky seděla naproti němu a nebyla schopná vydat ze sebe větší počet souvislých hlásek. Poradenskou hodinku tak prožila s pocitem, že neprožila, a po jejím ukončení se tiše zvedla, snad ani neřekla větu na rozloučenou a vypochodovala ven.
Až na ulici se zmátořila a štípla, že jenom nespala.
Zapravdu jí dalo i dovření těžkotonážních vstupních dveří, které ji postrčilo k chůzi. Věděla, že cesta domů bude hodně dlouhá. Delší než obvykle. Mozek se nechtěl uklidnit a stále dokola na ni postupně hulákal každé analytikovo moudro. Snažila se je poskládat do uchopitelné mozaiky, která by napověděla, na koho se má obrátit, jak ji naváděl.
Jednotlivé dílky skládačky však prozatím vnímala spíš jako ostré střepy. Nemožné se o ně nepořezat. Nebylo v jejích silách, aby je zpracovala hned. Ačkoliv se na konci sezení uklidnila a zkrotla, venku po cestě ji znova a znova rozčilovalo všechno, co se dozvěděla.
Že to pro ni nebude snadný rozhovor, ji došlo s úvodní přísně vyřčenou větou:
„Rodičovství je dobrovolně zvolená zodpovědnost a povinnosti!”
Po závěrečné se už nezlobila na psychoanalytika, ale na sebe. Mluvil totiž rozumně.
Opravdu svoje tehdejší těhotenství zjistila těsně před státnicemi. Skutečně po nich neměli s novomanželem kde bydlet. První byt sehnali narychlo, ve stresu, bez pomoci, a tak tomu odpovídala jeho úroveň. Nebo spíš neúroveň. Je fakt, že se velice brzo začali kvůli špatným životním podmínkám hádat. Nepřispěla ani skutečnost, že rodiče z obou stran jim nepřáli a nastalé obtíže ještě předhazovali coby potvrzení „jejich pravdy“, před kterou jakože varovali.
„Místo toho, aby všichni přizpůsobili svoje existence toužebně očekávané ratolesti. Přece si pak velice rádi při každé sebemenší příležitosti berou prosperitu dítěte do pusy. Nebo ne?! Ale když je pak třeba v jeho prospěch občas ubrat ze zajetého pohodlí, je to mnohdy nepřekonatelná tragédie,” káravě poznamenal profesor.
Nespletl se ani v odhadu, že v nejtěžších hodinách uvažovala o potratu a dokonce i zkoušela babské rady, jak ho doma vyvolat.
„Ale tím si přeci prošla i spousta jiných párů a budoucích rodičů!” křičela si do myšlenek opakovaně, když si jeho slova po cestě připomínala. Jako by je chtěla zahnat a nemyslet na žádná. A to tak urputně, že přehlédla pár rozhozených dlažebních kostek.
„Do pr…!” vyštěkla před sebe celkem nahlas, až se kolemjdoucí opovržlivě otáčeli. Stydně se opotila. Uvědomila si, že vždycky dbala na svůj vzhled i vkusnost ošacení, a proto se takovéhle výrazivo k jejímu stylu prostě nehodilo, což jí ostatní dávali neverbálně najevo.
„Always nobles!” mozkovnou se jí prohnalo moto z mladických let. Vymyslely a často ho používaly s její tehdejší jedinou spřízněnou duší. Při jeho náhlém a spontánním vynoří z hlubin minulosti sama zůstala trošičku překvapená, jak dvojsmyslné a de facto nápomocné v tu chvíli bylo. Díky němu ji najednou vytanul nápad na schůdné východisko pro její milované dítě.
A opět se jí v uších rozezněly věty z ordinace. Snažila se bedlivě pozorovat dlažbu pod sebou, aby zase neškobrtla, ale mysl už pádila kursem, který precizně nadefinoval psychoterapeut.
Jako jeden z mnoha totiž uznává, a ve své profesi se řídí vědeckým názorem, že sexuální orientace člověka se utváří v prvním trimestru těhotenství. Pokud nastávající matka v daném období zažívá psychický, nebo fyzický stres, může to vývoj plodu ovlivnit. Badatelské studie dokazují i změny v sexuální orientaci.
„Honzíček můj nebohej,” do hlavy se jí natlačilo slzavé povzdechnutí, že její prvorozený neměl sebemenší šanci ovlivnit svoji budoucnost, která se utvářela už tehdy.
Posteskla si ale zároveň i nad další fází psychologova kázání.
Z ní mu dokonce snad už odpustila tvrzení, že i ta nejprimitivnější zvířecí samice počne mláďata pouze tehdy, pokud má dostatečné podmínky pro jejich úspěšné odchování.
Polemiku o výběru toho nejkvalitnějšího protějšku terapeut sice nakousl, ale raději nedokončil.
Musel totiž předčasně podotknout, že současné superinteligentní lidstvo tak v zásadách reprodukce pokulhává i za tou nejpitomější, kterou jmenoval prve, a nepřímo ji tak nadřadil vůči některým člověčím matkám.
„Což nakonec odnášejí ti nejbezbrannější. Děti,” začínal se čertit.
Jeho rozhořčení vygradovalo vzápětí, kdy konstatoval, že na nich si ti, „zabedněnci,” posléze ukájejí svoji ubohost a následky vlastní nezodpovědnosti. Ti, kteří svým potomkům život zkomplikovali. Místo toho, aby se káli a s nasazením všech možností jim pomáhali. Budoucí rodiče, kteří se dobrovolně rozhodli mít rodinu, ačkoliv neměli odpovídající zázemí. Tátové a mámy, kteří následně v těchto rolích ochotně i aktivně zapomínají, že si sami vybrali a svobodně si zvolili rodičovské povinnosti. Tito jsou většinou první, kteří odsuzují, zavrhují, kritizují a dokonce vyhánějí z domova. A to jenom proto, že jejich vlastní dítě nezapadá to připravených škatulek, nenaplňuje jejich nezrealizované sny, či nereálné představy, ačkoliv oni sami a jediní jsou tomu na vině.
Klára si za chůze přehrávala tyhle části jeho referátu. Zakalily se jí oči.
Pocit provinění vůči synovi? Politování? Nebo snad sebelítost? Možná jenom úzkost ze složitých následků.
Plačtivý filtr náhle zmizel, když si vybavila výraz terapeutovy tváře nasazený poté, co si položil řečnický dotaz, na nějž obratem sám reagoval. Nahodil křečovitý škleb a směle se v odpovědi vysmál názorům, že menšinová sexuální orientace je manýr a póza, která se dá odnaučit, překonat, či dokonce vyléčit. S ironickým úsměvem dalšími výroky vynadal všem, „omezencům”, kteří nutí mladé homosexuály a lesby do heterosexuálního způsobu života. Což mnohdy činí za použití vydírání, výhružek, zastrašování, urážek nebo násilí.
Jeho rozhořčenost se nakrátko vytratila s dotazem upřeným přímo do Klářiných očí:
„Zkuste si představit, že na světě je to obráceně, že většinová sexuální orientace je homo, ale vy zůstáváte taková, jaká jste dnes. Vžijte se tak do pocitů a hrůz, když by vás, jakožto hetero, veškeré okolí nutilo žít partnerský život s jinou ženou. Všichni by vám tvrdili, že když se trochu budete snažit, půjde to. A pokud ne, bude zle!”
Nebyla na něco takového připravená. Nasimulovat ani náhodou, natož v čemkoliv profesorovi oponovat.
Mohl tedy nerušeně pokračovat:
„A to jenom pro tu nejtrapnější frázi – co tomu řeknou lidi?!”
Po níž se rozlítil naplno:
„Co by tomu měli říkat?! Není jim vůbec nic po tom, co jiní dělají za dveřmi svých bytů, domů a ložnic. Kdyby se každý staral o své problémy, měl je vyřešené, nebyli by pak takoví, co potřebují hledat cizí nesnáze, aby jejich vlastní vypadaly nicotnější nebo nepodstatné. Vůbec si takoví jedinci neuvědomují, že právě společnost a ostatní lidé jsou jediným problémem každého, kdo se čímkoliv liší od majority. Kdybychom všichni vytvářeli tolerantní společnosti, která by chápala, že různorodost a rozmanitost obohacuje, byli by také oni se svými například homosexuálními dětmi šťastnější. Protože životní cesta takových potomků nevylučuje spokojený rodinný život se spoustou skotačících veselých vnoučat.”
V ten moment na Kláru ďábelsky zaostřil. „Většina z nás přeci chce harmonickou civilizaci, která míří ke svému zdokonalování. Tak proč se o to všichni nesnažíme?! Proč, když jsou na pořadu dne tolerance a úcta, hodně z nás myslí výhradně jednosměrně?!” Čertíci mu v očích s každou slabikou poskakovali rozjařeněji. „Vyspělost skupiny se pozná například podle chování k menšinám. Víme?”
Utnul se v mluvení, ale jen tak krátko, aby se rarášci v jeho duhovkách mohli výhružně zastavit a dodat tím odpovídající podtón následným slovům:
„A komu se to nelíbí, měl svá rozmnožovadla udržet na uzdě, když byl ještě čas, a ne až post coitum házet osobní laxnost a nerozum na druhé, potažmo nevinné.”
Upil doušek ze sklenice. Situace pohotově využila Klára, která se konečně trošičku vzpamatovala:
„Ale uznejte, že když si je normální člověk představí, jak to…”
„Milostivá,” pronesl a podíval se na ni lehce ironicky i vyčítavě, „zaprvé, to si ani představovat nemáte, a zadruhé, víte kolik nejrůznějších sexuálních disciplín já si tady v ordinaci vyslechnu s žádostí o radu od těch, jak vy říkáte, normálních lidí, tedy heterosexuálů?!”
Na pár sekund se odmlčel. Nepřestával na Kláru dál pedagogicky zírat a znova se chlácholivě rozpovídal:
„Zrovna ta, která vás asi pohoršuje nejvíc, se v heterosexuálních postelích odehrává tak často, až byste se divila. A v hetero ložnici to není zavrženíhodné, ale v té homosexuální ano?!” Do toho už pochybovačně pohazoval hlavou. „Hmm, prapodivná ideologie.”
Při vzpomínce na tuhle pasáž terapeutického sezení se Klára na ulici červenala možná intenzivněji než před tím ve zdech kliniky. Ale byla spokojená. Cítila, že tak to je, že měl naprostou pravdu, že jí promlouval z duše, že sama už dávno tohle všechno věděla. Jenom neměla odvahu se smířit nebo svoje okolí napravovat, aby někteří nemuseli být nešťastní, nebo dokonce zoufalí či mrtví jenom proto, že jsou odlišní. Aniž by si to zvolili a mohli to ovlivnit nebo změnit.
Nepřestávala rudnout ve tvářích ani když si vybavovala další z lékařových narážek, v nichž se nebál nahlas a přímo ohradit proti plejádě křiklounů, schovávajících se za tradiční a křesťanské hodnoty:
„Všelijakým aktivistickým či politickým subjektům, které se v honbě za voličským davem ohánějí veřejným zájmem či sociální nutností, a pak se v nejrůznějších úřadech či na vlivných postech neštítí…,” zklamaně nedokončil a poraženecky mávnul rukou do prázdna. Po kraťoulinké tesklivé odmlce se ale rozjel nanovo:
„Tradiční rodina?! Výhradně muž a žena?! Prosím vás! Sama moudrá matka příroda nám předvádí, že dostatečně kvalitní a vhodnou rodinou nemusí být bezpodmínečně jenom samec a samice. Nadto, žijeme v době, kdy se velmi vysoké procento manželství rozpadá přímo před očima. Což většinou končí ošklivým rozvodem a nezřídka i rodinným násilím, alkoholismem a veřejným hádáním se o cokoliv. To má být ono vyzdvihované klidné a láskyplné prostředí pro idylickou výchovu dětí?! Pevné a solidní základy společnosti?! Bezmála každé druhé zkrachuje, dokazujíc to dlouhodobé statistiky. A ty nelze zdemagogizovat, obelhat nebo dokonce uplatit, jak jsou někteří veřejní činitelé zvyklí. Je chybou nepružného systému, že se do vedení našich společenstev kromě jiných dostávají také lháři, zloději a psychopati, kteří pro udržení získané moci udělají cokoliv. Na vině jsou právě takoví, o kterých jsem mluvil na začátku. Pseudomoralisté, kteří se navzdory masivní rozvodovosti zaštiťují tradiční rodinou jakožto jediným a bezalternativním výchovným modelem. Rádoby obránci našeho křesťanství, kteří si neuvědomují, že v zemích s extrémně početnou historickou základnou věřících se homosexuálům v rámci legislativy nebrání v tom, na co má právo většina. Je proto až komické, že v té naší, silně ateistické, se z některých stali velebojovníci a ochránci podobných dogmat. Bude to asi tím, že u nás se tradičně bazíruje přednostně na blbostech. A pokud jde o nějakou byrokratickou, pokaždé hrajeme prim a jsme v tom papežtější než papež. Místo toho abychom používali zdravý rozum a nenechali se ovládat neumětely, kteří po moci touží bezvýhradně kvůli vlastním ekonomickým, anebo psychickým úchylkám. Motivací je občas bohužel i obojí, o to víc jsou pak průbojnější, odrzlejší a neschopni sebereflexe.”
Po téhle smršti úpěnlivě propojil jejich pohledy a přidal i na důraznosti slov:
„Tím se dostávám k několikátému důležitému rodičovskému úkolu. Být i politicky obezřetný a předvídavý. Minimálně při volbách se chovat tak, aby zajistil spokojenou, hlavně však stabilní a zvladatelnou budoucnost pro následující generace. To pak totiž většinou zajistí jeho klidné stáří. Pokud se však uvažuje výhradně sobecky s důrazem na aktuální pohodlí a pofidérní blahobyt, nevyhnutelně to znamená náročnější živobytí pro další pokolení. Těm pak kvůli tomu už nezbývá síla ani chuť zajišťovat starobní péči těm odcházejícím. Mezigenerační ohleduplnost prostě musí být vzájemná a oboustranná Nerovnováha zákonitě plodí neudržitelnost a finišuje kolapsem. Smyslem a cílem lidského bytí nejsou vrchovaté talíře!”
Musel se zastavit, aby načerpal kyslík, který okamžitě začal spalovat:
„Ach jo! Pošetilost lidstvo ovládá a nezřízeně mu vládne. Středobodem vesmíru se každý vidí, neochoten se inovovat a přizpůsobovat okolnostem. Doplácíme na hejna parazitů, kteří jsou na chaosu závislí. Současnou disharmonii proto uměle a násilně udržují s infantilním odůvodněním, že přeci nežijeme v ideálním světě, takže my ostatní si můžeme jenom zvyknout.”
Viditelně dospěl do bodu, kdy mu docházel klid i sebeovládání. Vyprázdnil rychle sklenici, kterou nepřestával svírat v dlani a pozvednutým obočím se mlčky dotázal, jestli chce Klára dolít také. Její voda byla vyžahnutá už delší dobu. Tak hluboko jí v krku snad ještě nikdy nevyschnulo.
Víc trápená ale byla mučivým nutkáním, které se skládalo z rozličných dílků, počínaje obejmutím syna, zulíbáním jeho rozkošného obličeje a konče… A konče… A to právě ještě stále neviděla jasně, neměla vyzkoumáno a byla v rozpacích z těžkého údělu, který má její andílek před sebou.
Zavrtěla rezolutně nesouhlasně hlavou.
Profesor tedy deaktivoval kavárenský modus a přepnul se zpátky do sofistikovaného režimu „Rozumím,” vypustil starostlivě a chápavě se opřel o stůl, „ráda byste konečně…”
Načeš se jí hlava samovolně rozhoupala na souhlas.
„V případech jako je ten váš,” začal hovořit zřetelněji, pomaleji a bez předchozích emocí, „je nejdůležitější mluvit. Otevřeně probírat vše, co bude zajímat nebo trápit vás či syna. Nebát se toho.”
Posluchačka nasadila nezvyklou grimasu, výmluvnou i beze slov.
„Já vím, já vím,” snažil se psycholog regulovat nastalé rozladění a obavy, „není to snadné. Věřte však, že to jde a hlavně pomáhá. Musíte v rodině odbourat snůšku idiotských předsudků i stereotypů, jakože chlapi nepláčou, nesvěřují se, neprosí, o pocitech nemluví…,” pokračoval dál.
Kláře se ale synchronizovaně s tím v hlavě přehrávala typická scénka – pokaždé, když se pokusila s manželem rozvinout debatu na téma sexuálních menšin, nesmlouvavě něco zavrčel a odešel.
Nevěřila proto ani v sebemenší úspěch.
Její opětovnou plnou pozornost k nekončícímu lékařskému povídání zpátky přitáhlo zajímavé slovo:
„Jako třeba andropauza…,” dořekl a zastavil se, protože její zablesknutí nešlo přehlédnout. „Ano, slyšíte správně. I muži od určitého věku procházejí hormonální změnou, která některým způsobuje nemalé potíže, s nimiž si nevědí rady, neboť netuší, co se vlastně děje. Zažil se pojem druhá míza, nebo zblbnout na stará kolena, a přitom by většina vylomeniny nevyváděla, kdyby alespoň tušili a byli poučeni od svých předků.”
Ucítila, jak se jí myslírna zkratkovitě celá natáčí mírně doprava, jako zvídavému psovi, který nechápe páníčkovo počínání. Sama od sebe, zaujetím.
„Přesně tak,” potvrdil nekompromisně přednášející, „jak jsem řekl, stačí odbourat hloupá klišé a stereotyp, že chlap je stoprocentní tvrďák. Začít řešit například vlastní andropauzu, abych před ní mohl později, coby dobrý otec, varovat syna. Jeden z mnoha případů.”
Nedalo se jinak, než viditelně a nahlas souhlasit.
„Dobře, že mi rozumíte,” pochvalně láteřil, „kéž by všichni rodičové byli stejně uvědomělí!”
Zapil svůj apel slabým douškem, ale nenechával si vzít prostor:
„Působím v dobrovolnickém projektu na podporu rodičovství u stejnopohlavních párů, a jsem osobně svědkem, že spousta z nich je třeba v tomto ohledu svědomitá a edukována dřív, než k nám do poradny zavítají. Jsou mílové kroky napřed. Na rozdíl od tradičních, kteří o podobných nevyhnutelnostech nemají ani páru, natož aby se je snažili poznat a umět se bránit neblahým dopadům. Majorita současných průměrných tradičních tatíků zjevně setrvává v paličatém postoji, že už tak jsou svým následovníkům perfektním vzorem.” Poslední větu vypustil s hlubokým nadechnutím, které bylo po delší době první pořádné.
Konsternovaná klientka během celého proslovu nepřestávala chápavě přikyvovat. Začínalo to vypadat jako křečovitý tik, který zmizel až v momentu, kdy se na ni terapeut milosrdně zahleděl s bilančním:
„Rozumíme si.”
Klára si v tu chvíli byla vědoma všeho, včetně zarudnutí vlastních tváří, protože si připadala jako malá holčička, která se bojí poprosit pana doktora o obrázek.
Zčervenalé líce se ještě chvíli nestyděla ukázat ani venku, po cestě z kliniky, ale v závěsu se jí do přemýšlírny tlačilo i cosi jiného, co začínalo pozvolna hatit dosavadní zklidňování:
„Jak byl ten film?!” Zoufale si v duchu spílala, protože zapomněla název příběhu, který psychiatr doporučil ke shlédnutí. Určitě chtěla už jenom proto, že v něm hlavní roli hraje její oblíbená herečka.
„To nic. To najdu podle filmografie Sigourney,” uklidňovala se potichu vzápětí a pomalu vyšlapovala k domovu. Čím dál víc se potřebovala soustředit na všechno, o čem přemýšlela, aby třeba neopomenula i další jeho poznatky a postřehy.
Ale životopisné rodinné drama se Sigourney Weaver již utkvělo v paměti – ztráta milovaného syna, který kvůli odsuzované homosexualitě spáchal sebevraždu, otevřel filmové matce oči a mysl takovým způsobem, že zbytek života strávila jako aktivistka, která se snažila probudit i ostatní rodiče, pro které ještě není pozdě. Protože „PAK“ žádné modlitby nepomáhají.
Už pouhý krátký popis ji znova nutil do breku. Uvědomovala si, že pro ni ještě není nic ztraceno, že svého Honzíka má, že může být i nadále tou dobrou mámou, jakou odmalinka toužila být, když si hrávala s panenkami.
Rodící se slzy ale opět zahnala etapa rozhovoru, kdy i v ordinaci vykreslila blažený úsměv. Psycholog ujišťoval, že pokud se jí syn, možná jako první osobě, svěřil se svojí menšinovou orientací, pak je dobrým rodičem a není důvod házet flintu do žita.
V ten moment se utěšeně kolébala podél kamenného zábradlí mostu, přes který právě kráčela. Až se zpožděním několika minut jí došlo, že si v duchu brouká oblíbenou melodii. Koutky úst se jí roztáhly o poznání víc. Byla ráda, že se za odborníkem nakonec odhodlala. Dokázal, že je kapacitou a ví, jak to aplikovat. Písnička v hlavě jí zněla z jeho popudu. Závěrečný odstavec jejich povídání totiž opanovali muzikanti, zpěváci, malíři, herci a mraky jiných profesí, které zkrášlují, zpříjemňují a zpestřují náš každodenní svět, aniž by vadilo, že v nich tvoří i homo:
„Uvědomte si to, mladá paní, až se budete do nějaké takové hudby vlnit v objetí manžela! Nebo až třeba on bude přes obrazovku komandovat některého ze svých fotbalových bohů, že zrovinka možná ten je bláznivě zamilovaný do obránce z protivníkova manšaftu. A přitom divákovi u televize je úplně jedno, do koho, i když je to o sportovní hvězdě všeobecně známo, jen aby už trefil tu zatracenou síť v brance.”
Sezení bylo drsné a společensky brutální, ale otevřelo Kláře nejenom oči. Následná zdlouhavá procházka zase díky tomu pomohla vytyčit přesný cíl. Byla po terapeutické lekci skálopevně rozhodnuta zabojovat a ujmout se iniciativy. Už nechtěla dál nečinně přihlížet a dovolit, co mnoho jiných, kteří se založenýma rukama, či přímo aktivně klidně obětují spokojený, nezřídka dokonce celý život vlastního potomka na základě sobectví, omezenosti a bezohlednosti, nebo kvůli stádoidním kravinám a vsugerovaným předsudkům.
Nemá přeci sebemenší právo někoho omezovat. Nikdy taková být nechtěla a už neumožní nikomu, aby z ní podobnou dělal. Nezapomněla, že táta i máma v první řadě a především mají chtít štěstí pro svoje dítě a být milující rodiček.
3. kapitola
…když je pozvání na opožděné rande přijato.
Stojím uprostřed lokálu a nedokážu se zorientovat. Chvíli se jenom bezradně rozhlížím, pak zase točím kolem osy, aby mi snad něco za zády neuniklo.
Něco?
Ne, ne! Kdepak.
Někdo.
Ale ne jen tak „někdo!“
Výjimečná bytost, kterou jsem kdysi obdivoval tak, až se mi z toho dodnes tají dech.
První zamilování prostě zůstane jedinečné a nezapomenutelné už navěky.
Láska to asi nebyla, ale na rande bych tenkrát určitě šel.
V dlani mačkám papírek s krátkým dopisem. Je v něm jenom datum, čas a místo, kde bychom se mohli po skoro dvaceti letech potkat, s poznámkou, že on tam bude na „tuty” a už záleží jenom na mně, jestli já taky.
V tuhle chvíli se mi hlavou prohání mix vzpomínek na proroctví o životní lásce spolu s obrovskou haldou všeho možného neidentifikovatelného, co násobí moje zmatkování v táhlém vstupním koridoru luxusní jídelny, ve které by najednou po dlouhých letech mělo dojít k jeho naplnění.
Lítám očima po jednotlivých stolcích sem a tam a snažím se v tom zběsilém pozorovacím manévrování zachytit cokoliv připomínající siluetu obávané paryby.
Smluvené poznávací znamení. Neklamný důkaz, že tady na mě někde čeká můj Honza, plavec se žraloky, velká osudová…
Než by se mi podařilo definitivně utonout v romanticko-blábolivých bažinách, mě z nich vysvobozuje nezvyklý pohyb. Můj zrak přitahuje ruka zvednutá nad krátce střižené vlasy. Bláznivě mává kšiltovkou, na které…
Ano! Je bílá výšivka ve tvaru mořského predátora.
Váhavý krok mě vede k němu. Srdce mi v hrudi poskakuje, jako by tam nechtělo zůstat. Na čele cítím drobounké krůpěje mrtvolného potu. Nedokážu říct, jestli vůbec ještě dýchám. Nelidská zvědavost předsunuje moje zornice blíž ke stolu, snad aby dřív než zbytek těla zjistily, jak moc Žralok vyzrál do větší krásy a svůdnosti.
Jsem v šoku. S každou další sekundou ztrácím víc a víc obvyklého sebevědomí.
Stojím nad ním a nevěřícně zírám do těch samých očí, spanilé klukovské tváře a rozkošného sexy úsměvu, jaké si pamatuju ze společných posledních chvilek.
Jenom ten sestřih je o dost kratší. Míval vlnité háro, které během zápasů svazoval gumičkou.
Polykám na sucho. Vypadá, jako by mu nepřibyl ani den a jeho fyzično se šprajclo v časoprostoru, jak tenkrát zběsile vyběhl z mojí ložnice.
K neuvěření.
O reálnosti toho všeho mě ale začíná přesvědčovat rozkrok. Nezvladatelně se mi plní. Musím jednat.
„Honzo?” posílám na něj joudovsky, když pomalu zaplouvám do sedačky naproti němu.
Nemůžu na něho přestat civět.
„Jeee!” Rozchechtaně se tetelí za stolem. „Takhle mi už dlouho nikdo neřekl.”
„A jak ti teď říkají?” chytám se konverzace, přestože mě zajímá celý vesmír úplně jiných informací o jeho životě.
Trochu ho to zaráží. Tváří se, jako by mi nerozuměl, ale zakrátko vypouští odseknuté:
„Kámoši jenom C.J. a doma slyším na juni…”
Nedokážu se vynadívat. Až mi skoro nedochází, že se z něho rázem stal solný sloup, který vyděšeně vejrá kamsi nahoru za mě. Pořád mi to připadá šílené, a jsem mimo.
Což za krátko ukončuje hororovým vyjeknutím:
„Tati?!”
„Co?!” Panikařím. Zmocňuje se mě hrůza, že se mi to opravdu jenom zdá, ale já se nechci probudit.
Jakékoliv možné i nemožné stavy a rozpoložení opouštím s dosednutím čísi mohutné dlaně, která se mi v supersilném sevření tiskne na pravé rameno.
Otáčím se…
Ale nestíhám včas uhnout před zaťatou pěstí letící v přímé linii s mým obličejem.
Sedačka i já se kácíme vzad, v uších mi zní známý hlas, který ječí, že kluka mu taky svádět nebudu, a celá scénka končí, když tvrdě dopadám a hnusně si vyrážím dech.
V leže dostávám ještě druhou menší ránu a vnímám, jak lapám po vzduchu, snažím se rukama zapřít a zvednout, ale opouštějí mě síly a černo před očima nesmlouvavě ruší moji aktuální bdělostní špičku…
Černota se rychle rozpouští pod tlakem vlhka a chladu.
Obojí cítím na hlavě, krku a prsou.
Stejně jako dotěrný pres na zápěstí a ještě otravnější násilné nadzvedávání mých očních víček.
Otevírám je tedy bez cizího přičinění a nestačím se divit. Sklání se nade mnou umělecké dílo.
„Anděl? Nebo sám bůh?” letí mi skrze myslírnu s pohledem na přenádherného kluka.
Netuším, ale obě možnosti nejsou vyloučené.
Chvilinku mi upřeně leze do výhledu a pravačkou svírá tepnu, aby kontroloval puls.
Nemám slov.
On brzy ano, a ne jedno:
„Dobrý! Bude v pořádku.” A pak se vzdaluje opodál, aby uvolnil místo jiným.
Několik málo nespočitatelných sekund nechápavě zírám do obličejů, které ho střídají… A zakrátko poznávám Honzu, Honzu a Kláru.
„Počkat!” hulákám si do zmatkujících myšlenek. „Zpátky!” A očima je vyděšeně přejíždím znova a znova pořád dokola, a zdá se mi, že teprve nyní se o mě pokoušejí pravé mrákoty.
„Jeden Honza,” říkám si v duchu a koukám u toho na kocourka, který ještě před chvíli seděl naproti mě u stolu, „druhý Honza,” pokračuju bádavě na identickou tvář s patrným lehkým opotřebením…
„Always nobles!” rázem přitahuje moji pozornost povědomý a hlasitý povel.
Tak strašně dlouho jsem ho neslyšel, že už ani nevím, jestli se mi jenom nezdál, a přitom mi tak zoufale chyběl, až nedokážu v hrdle zadržet hlasité radostné zachechtání.
Jsem nadšený maximálním možným způsobem. Skoro mě přestává bolet půlka hlavy, což byl ještě před vteřinou můj největší problém. Spolu s modřinou, která mi zanedlouho ozdobí levé oko a bradu. Žralok měl vždycky páru a já právě okusil, že právě o ni nepřišel.
Jako o přirozenou vlastnost nebýt lhostejný k utrpení slabšího. Veškerou chlapáckou silou mě zvedá a usazuje do vedlejšího křesla. „Promiň! Promiň, Maré!” opakuje pořád dokola provinile a dlaněmi otírá odkapávající vodu z mých tvářích. „Já nechtěl. Teda jo, ale omy… omylem,” zadrhává se a je při tom rozkošnější než kdy byl.
Jsem blahem v sedmém nebi. Pamatuje si tehdejší přezdívku, kterou mi sám vybral. Příjmení oblíbeného herce mojí mámy se mi foneticky dokonale hodí ke křestnímu, a tak mi to zůstalo, nejen k pobavení u nás doma. Nosil jsem ji hrdě, byla od něj.
Pořád mě ale neopouští udivení. Nerozumím. Nechápu. Neumím si vysvětlit spoustu věcí.
Očividně se podobně musím tvářit, protože Žralok i Klára přede mnou statečně klečí ve snaze připomenout se mi.
Nastupující pohodu trošičku nabourává opodál postávající Honza Junior, který na mě nepřestává obdivně koukat, a ještě o něco rušivějším elementem je vedle něj mocně rozkročená postava týpka, jehož prostě nelze přehlédnout.
V ruce drží prázdný džbán a konejšivě se kření. V tenhle prapodivný moment si nepřeju nic jiného, než aby se takhle díval jenom na mě, až do smrti.
Ezoterická minutka končí s poznáním, že nedávný obsah skleněné nádoby mi postupně odkapává z obličeje a vpíjí se do šatů. První bod, co mi dává nějaký smysl. Už se chytám. Rozjasňuje se mi a povídám nahlas:
„Klárko?” A nadšeně posílám k mojí kdysi největší kamarádce. „Jsi to opravdu ty?”
Všichni přítomní se zjevně uklidňují.
Za pomoci přihlížejících číšníků stavíme rozbourané sezení do původní sestavy a naše čtveřice usedá k nově prostřenému stolu.
Hezoun se džbánem, oblečený podobně jako zbylý personál restaurace, se ke mně staví a vyzvídá, jestli je opravdu všechno v pořádku, a že prý kdybych přeci jenom náhodou něco potřeboval, ať se na něj s důvěrou obrátím, že ho najdu na baru.
Přesně, co jsem v dané situaci měl dostat. Jinak to neumím popsat. Jeho postoj je balzám na duši, a nejenom na ni. Až musím dávat pozor, abych byl pořádně zasunutý pod ubrusem.
Erotickou etudu bezkonkurenčně tlumí Žralok:
„Proč náš Cyril?!”
„Jakej Cyril?!”
„No, tady junior…!” haleká a šermuje u toho rukou na mladíka.
Zastavuje ho ale Klára:
„Počkej! Počkej! On za nic nemůže. A hlavně to není, jak si myslíš.”
Díky tomu, že svému manželovi vysvětluje, proč jsme všichni tady, se i já dozvídám, že – po schůzce s psychoporadcem se rozhodla sehnat na mě kontakt a dát ho tajně jejich synovi Cyrilu Janovi, který se jí před nedávnem svěřil se svojí menšinovou sexuální orientací. Zároveň i s obavami, co na to řekne táta Žralok. Především ale se svojí ztraceností a strachem ze života přiznaného homosexuála. Protože pro takový se rozhodnul hned, jak si sám v sobě uvědomil, kdo a jaký je, přijal to za svoji přirozenou podobu a zatoužil v ní žít. Klára zprvu tápala. Nevěděla, jak mu pomoc. Obrátila se proto na sexuologa a na základě jeho rady si vzpomněla na mě. Osobu už přeci jenom trochu známou a prověřenou, na rozdíl od někoho úplně cizího z nějaké specializované organizace. Vnuknutou ideu nepovažovala za bláznivou. Naopak, nemohla se dočkat výsledku.
Byla prvním člověkem, před kterým jsem provedl svůj coming out. I proto se z nás před lety stali výborní přátelé, nerušeni erotickým napětím. Napadlo jí proto, že bych Cyrilovi mohl být já tím správným průvodcem tam, kde oni s manželem nedokážou. Připravit ho na nevyhnutelné složitosti, varovat před nejrůznějšími nástrahami homodimenze. Naučit jejich syna obstát navzdory všem těžkostem, které má před sebou a já jimi už prošel. Zkrátka chtěla, abychom se osobně potkali, poznali a já ho vzal pod ochranný dohled a dozor.
Po návratu z kliniky se proto takříkajíc akčně vrhla na internet. V záchvatu pečovatelské a ochranitelské mánie makala na mém znovunalezení… Neuspokojivě.
Vyšťárat v hloubi veřejně dostupných zdrojů jakoukoliv moji konkrétní stopu je totiž hodno výkonu tajného agenta.
V návalu rozjetého šílenství se jí spásně připomenul dlouho nepoužívaný sekretář a stránky v něm uloženého dětského adresáře. Od raných krůčků je precizní a pořádná, proto si byla neotřesitelně jistá, že tam najde alespoň vodítko, jak nakontaktovat nezapomenutého přítele.
Tenkrát jsme si byli navzájem majákem v rozbouřených adolescentních vodách. Oplývala pohledností, že by mohla vést družstvo roztleskávaček, zároveň ale šprtka, což ji z holčičích kolektivů vyhánělo. Ostatní vedle ní byly až moc viditelné blbky. Souznění duší náhodně objevila u té nejnepravděpodobnější osůbky ze sousedství. U mě.
Já ale za čas prapodivně zmizel a odmlčel se, bez jakéhokoliv vysvětlení, rozloučení nebo zprávy.
Dodnes ovládaná rozpaky se obávala, že snad ona byla důvodem, a tak nechtěla naše první setkání s Cyrilem zhatit svojí případně nechtěnou a negativní přítomností. Coby možný rušivý prvek proto seděla v rohu restaurace, maskována brýlemi a šátkem, přesto synovi nablízku, kdyby se něco zvrtlo. Byla připravena na velkou škálu pravděpodobných komplikací. Žralokův boxerský úder mezi nimi ale chyběl. Její stůl nebyl dostatečně blízko, aby ho stihla zastavit.
Mně zase minulostní teatrální odchod z rodného hnízda zabránil v tom, abych dnes věděl, že se tehdy před barákem mámy několikrát potkali, když mě hledali. Že přeskočila jiskra, z ní se stala láska, a pak manželství.
Během našeho přátelství o sobě sice z doslechu věděli, ale tváří v tvář se skutečně uviděli až po. Majetnický záměr, o žádného jsem nebyl schopný se vědomě dělit.
„Mimochodem!” Přerušuje najednou svoje vyprávění Klára. „Kde ty ses tady vzal a proč ho tak biješ?!” Obrací se skoro až vyčítavě na Žraloka.
Tentokrát zase on popisuje, jak před chvílí přijal hovor od synátorova třídního učitele, který dnes juniorovi nasázel několik nedostatečných.
Jak už to tak bývá, zákon schválnosti funguje spolehlivě a na výbornou, i tak procházel onen kantor podél výlohy restaurace zrovna, když se C.J. hrnul ke stolu, aby čekal na můj příchod. Výjev rozlítil aktivistického pedagoga, až si postěžoval zodpovědnému tatíkovi, že „mladý pán“ místo pilného studia a napravování nedostatků ve vzdělání vysedává po hospodách.
Když Žralok dorazil na místo činu, bez zaváhání mu došlo, kdo sedí s klukem u stolu, a dovtípil se po svém.
„Víš…,” obrací se úpěnlivě a nečekaně přímo na mě, „já tenkrát, v té posteli, u tebe v pokoji…” Ale mužská hrdost mu zjevně nedovoluje víc.
Za doprovodu Klářina vytřeštěného:
„Co?!”
„Klid!” Nakláním se lehce k ní. „To v pubertě postihne nejednoho heteráka.”
„No právě!” ztrácí Žralok zábrany. „Právě proto jsem myslel, že to zkoušíš i na juniora. Že není jako ty. Že jenom podlehne chvilkové atmosféře.” Pak se zřetelně uklidňuje a neskrývaně si blahosklonně mentálně pochrochtává, že synovy snížené známky jsou produktem komplikovaného emocionálního vývojového stádia. Nikoliv nedostatkem inteligence, či přemírou lenosti, anebo dokonce bohapustým poflakováním se po knajpách. Jak se mylně domnívá i osazenstvo sborovny.
„Můžu taky něco říct?” ozývá se znepokojeně doteď ztichlý Cyril.
Všichni tři se na něho vyjeveně otáčíme. Pravděpodobně s viditelným proviněním všude, kde to jenom lze.
Mlčí.
Vychutnává si naše tiché pokání. Přejíždí nás pohledem, jako by vymýšlel, jakou hláškou uzemnit ty staříky u jeho stolu. Jenomže pak se mírně nadzvedává, aniž by opustil židli, lepí Kláře pusu na tvář. „Díky, mami!” Potom dosedá, spokojeně pokoukává po nás všech a dodává:
„Dobrej odhad. Marek je fajn. S ním budu OK.”
„Hodnej kluk!“ snažím se brzdit počínající slaďákovou náladu. „Tak tady máš základní lekci, kterou bys měl ovládat, jako když bičem mrská.” Pohodlněji se zavrtávám do sedáku, abych tomu dal patřičný šmrnc a konečně si taky vychutnal výjimečnost a užitečnost svého gayství. „Věř, že každý projev šikany, útlaku, násilí nebo zvůle je pouze důkazem ubohosti a mindráků dotyčného agresora. Od takových co nejdál, od podobných se nenech stahovat na jejich podúroveň!” Pro zvýraznění důležitosti náznakem nadzvedávám pravý ukazovák.
Junior je bezpochyby teenager, jak se patří, a přesně takový povýšený klacek, jak v jeho věku má být. Hltá mě očima tak přehnaně zúčastněně a svědomitě, až mu ta ironie čiší odevšad.
Já se ale totálně sžívám s čestnou rolí, kterou si nenechám od nikoho a ničím zbagatelizovat. Ani se vyhodit z rozjetého konceptu:
„A ještě důležitější pravidlo je, že vždy bys měl být svůj a nenechat si namluvit, že je to špatně a špatné! Zejména ne od těch, co se sami musejí schovávat za cizí úspěchy, majetek nebo názory, anebo se u toho dokonce ohánějí razítkem.” Tlumená melancholie je bonusovým závdavkem.
Ale účinným.
Začínám být vykolejený. Připadám si jako bychom si všichni jenom odskočili. Jako by to nebylo osmnáct let, co jsme se neviděli a nevěděli o sobě.
Plus mě fascinuje, že Cyril je Žralokovou věrnou kopií z oněch dob. Jako by mu vypadnul z prd…
Podle vyhlídky na hrdého fotříka to vypadá, že původně zamýšlený pragmatismus se mi nechtěně daří proměnit v romantiku nejtěžšího kalibru. Žralok je pomalu ale jistě naměkko. Nedá se nepochopit, že poznává svoje vlastní poučky, kterými tenkrát častoval mě. Neúspěšně schovává mnohem větší slzy než Klára a já mám taky drobátko na kahánku. Vybavil jsem si svoje začátky a je mi kapánek líto, že pro mě tu sice byla Honzova bezpečná chápající křídla, pod která jsem se mohl aspoň občas schovat, i tak mi ale bylo párkrát opravdu těžko a hodně ouvej.
Nejenom proto budu juniorovi souznějící gay oporou, podle potřeby. Aby ho nesoužila atmosféra nebezpečí a osamění, jaké jsem čelil v jeho letech, přes veškeré úsilí Kláry, Žraloka i mojí mámy.
Slzavé údolí sice utužuje vzájemné, mezi některými z nás i dávno zapomenuté city, ale…!
V mém případě jsou příčinou i probouzející se otoky a pohmožděniny. Pomlácená fasáda přichází k sobě, a začíná to nehezky bolet.
Ledový obklad, který mi barman donesl hned po incidentu, jaksi přestal fungovat a nechladí.
Zvedám se s omluvou, že jdu pro čerstvý, což mi bylo personálem obratem nabídnuto, a pak se vrátím.
Blížím se k servírovacímu pultu a nemůžu nevnímat, že se o jeho bok opírá ten fešák. Přitahuje mě. Doslova a do písmene. Neovladatelně se stáčím přímo k němu.
Nemusím říkat nic. Celou dobu se pohádkově usmívá, což přerušuje jenom proto, aby tiše šeptnul:
„Pojďte za mnou! Dám vám nový.” A už mizí kdesi v restauračním zákulisí.
Po pár krocích vcházíme do malé kanceláře. Pracovní stůl plný rozpracovaných lejster, skříňová stěna napěchovaná šanony a pohodlně vyhlížející kanapíčko dohromady vytvářejí útulný prostor. Dopomáhá tomu i obrovská spousta fotografií, diplomů, čestných uznání a perfekcionisticky vyrovnaná sbírka superhrdinovských figurek, která mě nutí k pochvalnému gestu.
„Že jo?!” haleká jako pominutý a zírá mi do očí, jako by po mně chtěl okamžitě skočit a dát mi pusu. „Žeru je,” dodává, aniž by to polibkové hupnutí uskutečnil.
Stejně bych ucuknul. Na žádné rychlé techtle mechtle nejsem zvyklý. Mám za sebou dlouhodobější vztah. Truchlení mám z velké části už asi odbyté, ale přeci jenom ve mně zůstala obrovská prázdnota. „Já taky,” stydlivě odpovídám přes rozbolavělou pusu, protože tomu tak opravdu je a chci, aby to věděl. Prahnu po tom, být s ním něčím propojený.
Možná i vnímavostí. S pohledem na můj rozseknutý a naběhnutý ret zvedá mlčky dlaň… A rychlostí světla se odkudsi ze zadních partií skladu vrací s novým ledovým obkladem. „Kdyby náhodou, můžete se tady na chvilku položit,” povídá opatrně a pravačkou míří na pohovku.
Načež se mu huba kulometně rozjíždí. Jako by najednou nechtěl promarnit ani sekundu – Zkratkovitě na mě valí, že mu tady všichni tykají. Že mu říkají Ard.
Že když budu chtít, můžu prý i já. Že se mu občas přezdívá taky tvrďák Ard, a přitom je sladkej jak med. Jenomže se to řádně nedoceňuje.
Leduju si hubu, a přesto cítím spalující žár. Možná i ten je příčinou třeštění, které se mi rozlézá po dutinách.
Jsem vděčný, že v kutlochu nemá zrcadlo, nerad bych viděl svoje nadšené provedení. Napovídají mi ho expandující sluníčka v Ardových duhovkách, které ještě přikládají pod můj už tak dost rozpálený kotel.
Možná veškeré to žhavení odstartovalo jeho ostýchavé:
„Máš někoho?”
Spolu s mým:
„Ne.”
Vzniklé tenzní vzduchoprázdno rychle nabourávám přijetím jeho předchozí nabídky k odpočinku, přesto s prosbou, že nejdřív bych si potřeboval odskočit.
Superhrdina chápavě pomrkává a jen mírnou gestikulací naznačuje, že přes chodbičku najdu, co potřebuju.
Až tam mi dochází, jak úžasným smyslem pro humor disponuje. Musím se začít i nahlas smát, přestože je to dost bolestivé a obtížné. Po cestě ven z kanclu na WC jsem si totiž všimnul, komu jsou všechny ty diplomy, uznání a medaile věnovány, jak zní celé oficiální jméno onoho obdivuhodného dobrovolného záchranáře.
Chlazení opět zabírá, a tak se při návratu za ním odvažuju zavtipkovat:
„Takže odedneška bude 40 dnů kapat, když si na mě vylil tu karafu?”
„Bystreeej!” Pochvalně mě svléká pohledem.
Než se v jeho charisma rozplynu nadobro, mě napadá, že v jídelně čeká Žralokovo hejno a budou se zajímat, kde jsem tak dlouho.
Střelhbitě přebírá aktivitu, že všechno zařídí, kamarádům bude tlumočit a já se nemusím vůbec zvedat, prý jenom abych tam ještě chvíli zůstal.
Natahuje se pro dvě vizitky, které mu podávám, určené pro Kláru a Honzu. Vím, že po našem dnešním shledání je už znova neztratím, jenom chci, aby měli přímý kontakt, až bude junior požadovat.
Jenomže Ard si jednu z nich nekompromisně zasouvá do náprsní kapsy…, s laškovným mrknutím se šmrdolí ke dveřím a odchází.
Imponuje mi kompletně, až mě zaráží, jak moc a že takhle intenzivně je to úplně poprvé v životě. Co si vybavuju, ani na prahu dospělosti jsem nebyl Žralokem za celé ty společné roky tak poblázněný, jako tímhle dokonalým borcem, ačkoliv ho znám teprve minuty.
Zanedlouho se vrací do pracovny. Z její výzdoby jsem během jeho nepřítomnosti zjistil, že mu restaurace patří.
„V pohodě?” starostlivě vyzvídá, aniž by se pustil kliky, kterou pomalinku dovírá.
Tuhne ve mně všechno. Ocitám se s ním o samotě v uzavřené místnůstce. A to není dobře. Není! Protože v mém těle, ale i na něm se bezesporu každý milimetr mění v kámen a začíná to být vidět. Křížím ladně nohy …
Neúspěšně.
On se červená, poťouchle culí a decentně stáčí pohled jakoby stranou, ale opravdu jenom jakoby.
„Já… Já…,” blekotám nesměle a snažím se dát najevo, že nejsem ten, co vleze komukoliv do postele…, nebo na divan.
„Nápodobně,” uznale a chápavě přitakává, přestože jsem víc nevyslovil.
Trochu to pomáhá. Drobátko se uklidňuju, a jsem schopný kontinuálního bádání, čím bych z mozkových závitů vyhnal necudné nápady. Rodí se v nich hlasitý dotaz ohledně názvu jeho podniku:
„Proč HUŤ?”
Odpověď na sebe nenechává čekat a potvrzuje naše splynutí v rámci vnímání srandy. Jeho hospoda je prý skutečné huti dost podobná, a to ve dvou veličinách – vedro a dřina.
V hlavě mi rázem naskakují různorodé důvody, proč zrovna tyhle, ale Ard vzápětí napravuje můj audiovizuální omyl:
„Dost často je tu zábava tak rozohněná, že pak se zvednout a odejít ráno spořádaně domů je nelidská dřina.”
Chechtám se jako blázen, jako by mě nebolela celá hlava. Tváří se u toho totiž navíc takovým způsobem, že i kdyby to samo o sobě vtipné nebylo, tak teď už je.
Dostává mě do kolen. Obrazně i reálně.
Jak se totiž směju, nevědomky se natáčím k němu, sedícímu u pohovky, na židli, naproti mně. Naše kolena se tak přímo střetávají, něžně se dotýkají, otírají, až zůstávají zaklesnuta do sebe.
Jeho láskyplně rozevřené dlaně přistávají na těch mých, aby nás zafixoval v poloze, která se mu očividně líbí, a rád by v ní pár dalších nadechnutí zůstal.
Griluje mě rentgenovým zrakem. Aspoň tak mi to jako správnému komiksovému fanouškovi připadá. A vsadil bych i duši, že se mi dokáže nabourat do podvědomí a zcela ho ovládnout.
Naše tváře se už téměř potkávají v místech předchozích nadšených úsměvů, a já se štěstím i nervozitou rozplývám a ztrácím někde v éteru.
Ardovy dlaně se nezadržitelně posouvají výš, přes stehna na moje ruce a když se zmocňuje mých rtů pevně mě tiskne za ramena.
Sedmé nebe je proti tomu špinavá stoka … Rajský sad jenom omšelá předzahrádka bombastického zábavního parku, pro který nemám přirovnání a nic ho nepředčí. Něco málo neurčitých časových úseků s přivřenýma očima prožívám slabé bezvědomí.
On už na mě mezitím s rozsvíceným obličejem sype návrhy, abych tam s ním dnes zůstal do noci. Tedy jestli mám prý volno. Že má naplánovanou inventuru. Hosty tudíž nekompromisně vyprovodí se zavírací hodinou. Barmani dopočítají zboží, které muselo být k dispozici, takže odejdou nejpozději před půlnocí. A já bych mu pak mohl dělat společnost, než to nahází do počítače.
„No, a potom…” Je znát, že ta tam je původní sebejistota a že i on se v mojí přítomnosti propadá neznámo kam…, kde je možná taky poprvé.
„No, a potom?” škodolibě si přisazuju. Do neznáma totiž odplouvá i moje dočasná odhodlanost nepropadat náhodným známostem.
„Bysme se mohli projít… Bude úplněk… Romantika… A tak.”
Roztomilejšího a svůdnějšího chlapa jsem doteď nepotkal. Pár jich bylo. S posledním jsem se nedobrovolně rozloučil po bezmála jedenáctiletém vztahu. Nakonec podlehnul stupňujícímu se nátlaku ze strany vybraných členů jeho famílie.
Ačkoliv po téhle zkušenosti úzkostlivě plním vlastní zapřísahání, že jiného partnera si už na kůži nikdy nepřipustím… Jenže Ardovi se nedá odolat.
Přesouvám se na bar, aby prý zaměstnanci nepojali podezření, že jsem ho vzadu zamordoval, a jen tak bezděky sleduju pozvolna vyprazdňující se lokál.
Moji společníci jsou už dávno pryč, a tak ničím nelimitovaný pozoruju zbývající osazenstvo jednotlivých stolků a soukromých boxů.
Dochází mi, proč je Ardova huť tak vyhlášeným i oblíbeným občerstvovacím a zábavním zařízením široko daleko. Docela mě mrzí, že dodneška unikala mojí pozornosti. Soustředil jsem se na jiné značky, a přitom tahle je super kvalitní a přitažlivá.
Tvrzení podpořené nemalým počtem osamoceně posedávajících fanoušků, kteří sem pravidelně nechodí obdivovat umění zdejších kuchařů, sommeliérů, barmanskou show, anebo pravidelné tématické hudební párty.
Ne-e, kdepak!
Na všech těch rozzářených očíčkách, navzdory odpovídajícímu večernímu přítmí, je patrná gravitační přitažlivost na předem vyhrazený cílový bod.
Na Arda.
Opozdilci se neochotně loudají k východu a dva z nich procházejí těsně kolem mě. Mám možnost zaslechnout jejich rozmluvu, dle hlasitosti pravděpodobně záměrnou:
„Kdybych jen tušil, že stačí jedna do nosu, nechal bych si tu namlátit už dávno.”
Jestli nám to vyjde, nesmím dopustit, aby se prosáklo, že jsme pár. Značně by pak asi řady jeho štamgastů prořídly.
Čert to vem! Ať už sedmé nebe, či klidně i horoucí peklo, jsem po dlouhatánské době opravdu spokojený a…, snad i šťastný?
„Dobytku nadrženej!” Podvědomí prostě neoblbnete.
Šéf vyprovází dosluhující zaměstnance, zamyká vstup a odcházíme zpátky do velína. Jako automatizovaný robot mastí do klávesnice sesbírané údaje o provozu jeho restaurace, aniž by u toho měl sebemenší problém se mnou plynule komunikovat.
Povídáme si téměř o všem.
Jako bychom se znali dlouhá desetiletí a jenom se znovu sešli. Podobně jako před chvílí se Žralokem a Klárou. Oživuje mi naše pubertální rozhovory právě s Honzou, a uvolňuju se.
Ard taky, a prozrazuje mi, co asi původně neměl. Nikdo ale zřejmě nepočítal, že se celá záležitost vyvrbí takhle.
Pozvání do jeho podniku nebylo náhodné. Žraloka a Kláru zná spoustu roků. I Junior se sem chodívá pravidelně najíst a pobavit. Klára se proto svěřila, co chystá, kdo jsem a proč se tady se mnou C.J. jakože soukromě potká.
„Dost ve mně hrklo…” Najednou se dívá až moc nevinně. „Oni netušej, že jsem taky na chlapy.” Nakrátko se zastavuje… V očích už nemá nevinnost a já asi taky ne. Hned zase ale pokračuje:
„Nikdy jsem neměl v úmyslu to tajit, ale nikdo se neptá. Tak to nerozpitvávám. Že jsem sám, samovolně pokaždý omlouvá moje podnikání a nespočet koníčků i dobrovolnictví. Všichni automaticky berou, že vztah bych zanedbával.”
Tak strašně obrovsky mu rozumím. Na první dobrou jsme si padli do oka. Do obou. A ještě mnohem hlouběji. Že jedeme na stejné vlně, kterou si ani nemusíme nahlas tvarovat. „A nebylo ti smutno?” ptám se asi trochu přihlouple, ale aktuální rozpoložení mi nedovoluje větší kreativitu.
„Ani ne,” vypadává z něho bez rozmyslu, „fakticky toho mám nad hlavu. Hospodu jsem rozjel a vedu úplně sám. Naši mě vyhodili z domova. Už tenkrát jsem se proto rozhodnul nesvěřovat se, abych nepřicházel o další spojence. Co je v domě, není pro mě,” rázně bilancuje dosavadní neodvahu. „Nevyzvídají, tak neprovokuju, neškádlím, nedráždím. Ale tebe bych rád…,” přestává mluvit, jako by otočil knoflíkem, a šmejdí kolem mě zkoumavě pohledem. Dlouho ale ne. „Do toho záchranáři, pak nějakej ten trénink. Mám kolem sebe neustále fůru lidí, až mi nepřišlo, že bych postrádal někoho i každou noc v posteli. Zasexovat si tu a tam zajedu do Berlína, mám tam partu fajn známejch. Ale jenom svátečně!” Vykřikuje mi afektovaně přímo do obličeje. „Zřídka kdy si udělám volno, a tak nechávám s každým úsvitem zakokrhat svýho kohouta na vlastním bidýlku. Což mu doteď stačilo,” přihazuje se sníženou hlasitostí a provinilým kukučem.
„Co se změnilo? Dneska?” Oplácím mu ho.
„Všechno,” letí ke mně spontánně, až se musím zatetelit a pousmát.
„Ne, vážně!” skoro až vykřikuje od kompu, přestává psát, otáčí se rovnou na mě a chytá mi kolena, stejně jako navečer. „Já se na tebe vlastně těšil, nebo spíš byl zvědavej. Už když se mi Klára svěřovala. Pěla vzpomínkový ódy. Nadějně očekává, žes nepřišel o férovost. Poctivci jsou nedostatkový zboží. Znám to.” Hází po mně žadonivý výraz, jako by chtěl slyšet, že v tomhle ohledu jsem se fakt nezkazil, a veškeré informace od Kláry jsou tak i po letech platné.
Cudně posílám oči do země. Vysypal bych na něj nálož tolika osobních detailů, jen kdyby jazyk dovoloval. Zamotaný ho mám na tisíc uzlů, a nejsem schopný ze sebe vypravit sebetitěrnější hlásku.
Tisícina mikrosekundy, v níž se mu to snažím alespoň naznačit mimikou, se neúprosně stává minulostí.
„No, a pak…” opět se utápí v odmlce a teď zase stydlivě klopí zrak do podlahy on, „…když jsem tě uviděl…,” znova se přerušuje a tentokrát kouká do stropu, „…jakoby mi svitlo, a já viděl i prahnul po věcech, o kterejch jsem do toho záblesku ani netušil, že existujou, nebo tak něc…,” zkroušeně poněkolikáté tichne, pouští se mých nohou, otáčí na židli zpátky ke stolu a už do monitoru brumlá:
„Plácám blbosti. Prosím tě, neposlouchej mě!”
„Proč? Já to mám stejně,” snažím se ho se vší možnou energií podpořit a nepřijít o jeho otevřenost.
„Aspoň vidíš, teda slyšíš, že randit moc neumím,” dodává ještě od pozvolna končícího sloupce inventurních výkazů. „Kvůli tomu mě ani nenapadlo Kláře a Honzovi prozradit, že jsem taky teplej, protože jejich klukovi bych toho moc neporadil,” pronáší rezolutně od počítače, do kterého zadává finální data.
Pak teatrálně mačká Enter a komp vypíná s povelem, který mi posílá už bezprostředně do tváře:
„Tak, a jdeme žít! V sedmadvaceti je načase přestat vymejšlet logický alibi pro singl život.”
Věkovou kolonku s ním nesdílím, názor ano.
Vycházíme z restaurace.
Díky vlahému nočnímu vánku je snadnější ignorovat stále se ozývající zranění.
Jako by ale ten vítr navíc přinášel cosi úplně neznámého. Před námi se rozprostírá zbrusu nové políčko a záleží jenom na nás, jak si ho obděláme.
Z trosek pravěké minulosti se mi do záběru vynořují pouze mlhavé obrysy kartářského proroctví.
Že by mi Žralok opravdu přinesl velkou a možná doživotní lásku? Akorát možná dorazila v jiném balení, než jsem tenkrát očekával.
Uvidíme. Noc zůstává ještě chvíli mladá a my s ní …
