ZAMILOVANÝ AMORS 5.díl
07.10.2022
Amors a Theopek
Lucky čeká, až na Nebeské Planiny padne únava. I většina zdejšího osazenstva se musí pravidelně dopovat odpočinkem. Ekvivalent pozemské noci, však v trochu jiných parametrech. Přesto takových, aby malému mrštnému a ke všemu odhodlanému Amorsovi dovolovaly se nepozorovaně vytratit z komůrky, zlodějsky se protáhnout labyrintem chodeb Amorsí kolonie a na konci jeho plíživé akce se vloupat do ložnice jiné.
Sice cizí, nikoliv však neznámé. Až donedávna patřila jeho pradávnému příteli.
Vlastně stále náleží. Nikdo si totiž nedokáže ani představit, že by se do ní Theopek nevrátil.
Šťístko zná jeho tajemství, a zcela oprávněně proto tuší, že bude nějaký ten pátek trvat, než si opět pohlédnout z očí do očí.
Jenomže tak dlouho ve svém aktuálním trápení setrvávat nemůže. Neblahými okolnostmi je přinucen zneužít kamarádovu fintu, jejíž efekt se nemusí podařit. Dokonce může být prozrazen. Amor by ho pak mohl znovu načapat při něčem, co není úplně dovoleno. Tak jako před chvíli během pokusu o naformátování zabavené N.A.dvojky.
Než ale riskovat několikanásobné neštěstí mnohdy nevinných obětí jeho střelecké nešikovnosti, je tenhle prohřešek nicotný.
Klidně by se dobrovolně vrhnul na to nejstrašidelnější dno temné propasti, do osobní Hádésovy trýznivé náruče, jen aby před něčím obdobným uchránil ty, jenž vystavil takové hrozbě v podobě nešťastné nebo nenaplněné a neopětované lásky.
Pomalinku a potichu za sebou zavírá dveře Theopekova pokoje. Díky schopnosti svých perutí, jejichž konečky umějí světélkovat, ho ihned začíná vehementně prohledávat.
Nikdy nezapomněl, co mu kdysi Peky prozradil. Ani na slib, že všechno zůstane pouze mezi nimi. Vždyť taky celou dobu úžasné Theopekovo mystérium urputně chrání dokonce i před vlastní zvědavostí.
A to tak důkladně, až se tu nyní musí namáhat a slídit jako ten nejpodlejší lupič.
Na co totiž zapomněl spolehlivě, je místo, kam Theopek jejich tajemství ukryl.
Je to už dávno a dodnes se Luckymu ani v těch nejdivočejších iluzích nenadálo, že by ho kdy potřeboval.
„Tady jsi!“ vítězně šepotá, když se před ním konečně objevuje známý předmět.
Jak s ním správně zacházet si vzpomíná brilantně, a tak se mu celkem rychle daří navázat šifrované spojení s Theopekovou myslí …
Prvních pár vteřin však nechápe…, ale celkem brzo mu dochází, že mají společnou zálibu v téměř chorobném zapisování čehokoliv a že ho kontaktuje zrovinka v době, kdy si zaznamenává průběh svého utečeneckého dobrodružství.
Šťístka oslepují drobounké slzičky. Měl pocit, že ten přívětivý hlas už nikdy neuslyší, a je rád, že se tomu děje právě nyní. S nadšením si vychutnává začátek toho, jak si Theopek v duchu formuluje slova, která píše:
Taky se vám někdy zdá, že onoho zmetka, co vás právě něčím štve, jste už museli potkat, protože jeho drzost je až tak moc povědomá?
Anebo naopak laskavost od někoho cizího probouzí pocit, že ho musíte znát, ačkoliv je to nemožné?
Tak já teď něco prozradím.
To se vám nezdá.
Přísahal jsem. Ano, já vím, slib mě zavazuje mlčet. Uvědomuju si, že na konci tohohle vyprávění propadnu temnotám, a to na věky bez možnosti vykoupení v očistci.
Přesto už nemůžu. Nedokážu dál snášet všechen ten hukot. Slyším nářek, lamentování, vztek, prosby i modlitby každého z vás. A už je toho na mne příliš. Proto jsem se rozhodnul porušit vše, co mi donedávna bylo svaté, nedotknutelné a dávalo mi tak velký smysl, že bylo naprosto nereálné…
Jenomže se děje cosi, co smysl toho všeho smazalo jedním tahem. Už ho nevidím, nevnímám. Ztratil jsem přesvědčení a nabyl pocit povinnosti varovat vás. Prozradit, co vím.
Asi bych se měl nejprve představit. To, co vám vykecám, bude neuvěřitelné, ale až pochopíte, kdo jsem, tak…
Jmenuju se Petr.
Ale, prosím! Zoufale vás prosím, neříkejte mi Péťo, Píte nebo dokonce Peťulko! I takoví se najdou a věřte, je to na palici!
VĚŘTE – nejpodstatnější sloveso mého rukopisu.
Ne, nelekejte se! Nebudu vás nutit, abyste popadli žalmy a upalovali do nejbližšího kostela. To je součást divadýlka, kdysi dobře vymyšleného jedním z vás. Abych zůstával spravedlivě objektivní, musím uznat, že obsahuje i stopy původního záměru. Jinak však nemá zhola nic společného s tím, co nás doopravdy obklopuje.
Přesto – VĚŘTE! Věřte čemu chcete! Věřte všemu, co vyvolává příjemné pocity! Věřte čemukoliv, co vám dává smysl! Věřte přírodě! Věřte v lásku!
Na druhou stranu bych doporučoval primárně a zásadně ignorovat každého, kdo tvrdí, že jediné, co má na srdci, je pouze vaše blaho nebo dobro. Podezřelejšího a záludnějšího nebývá.
A vlastně proto tenhle proslov.
Zatím nedůvěřujte ani mně!
Ale pokud vás moje věty zaujaly, čtěte dál!
Asi to bude hodně napínavé, protože se dopouštím zločinu a něčeho, co se určitě někteří budou snažit zarazit. Je tedy i možné, že to vůbec nedopíšu. Přesto se pokusím.
Jsem mistrem svého oboru, v němž mám nejdokonalejší přehled. Pročež si mohu dovolit lecjaké závěry, výroky či tvrzení.
Říkejte mi Peky! Známí mě tak oslovují.
Můj profi služební nick. Značka pozice, kterou zastávám – Operátor Klíče.
Já vím, já vím! Mělo by to být Opek, ale sami asi uznáte…? … Že? … Zkrátka, že hodně podobná zkratka už tam u vás existuje a zrovna s ní spojovaný být nechci.
Proto, prosím, jenom – Peky. Prostě a jednoduše bez „O“ na začátku. To přežijete.
Což bych vám i radil. Jinak se do toho zamotáte. Ono totiž oficiálně to zní asi takhle nějak – The Operator of the Key. Proto mě v některých anglicky mluvících oblastech v rámci tamních mytologií nazývají tu Díopeké, jinde zase Theopeky a sousední okres přes pole mi pro změnu říká třebas zkráceně Theopek. No, není to bžunda?
Takže určitě nemusím zdůrazňovat, že Peky se do huby vejde líp.
Dost bylo lingvistiky i názvosloví, vraťme se k podstatě!
Ať už mojí profesi budeme říkat jakkoliv, byl jsem euforií bez sebe, když se mi konečně povedlo k ní dostat. Kdyby ne pro nic jiného, tak už jenom pro její hlavní náplň. A ti z vás, kterým se trochu rozzářila očíčka, jsou tím pádem určitě jako já zapálenými fanoušky pozemské pop-kultury 80. let, a to zejména té filmové.
Jasně, bomba! Duchařina, to vždycky bylo moje.
Ale zpátky! Odbočil jsem, kam nebylo původně v plánu, i když ne zas tak příliš daleko od tématu.
Přesto, žádný strach! Tohle není a nebude pohádka o vyvolávání, nebo dokonce krocení duchů.
Bude o „Klíči“. A jak už je určitě jasné, já ho ovládám a střežím.
Teda vlastně „ji“. Ve skutečnosti se totiž jedná o knihu.
Hodně tlustou bichli, se kterou byste nepohnuli. Ani o miliontinu mikromilimetru, i kdybyste se posr…
Ne snad, že by byla tak těžká. I když to vlastně taky. Ale v první řadě kvůli její jedinečnosti, vzácnosti a nedotknutelnosti, které ji napořád přikovaly k mému pracovnímu stolu. Potažmo k jedinci, který mu zrovna vládne. Neprolomitelné kouzlo. Z čehož vyplývá, že číst v ní nemůže každý. Vlastně nikdo, vyjma mne.
Jenomže já už jsem z četby unavený. Začínám tedy psát …
Než ale začnu škrábat příběh svůj, musím ještě krátce odskočit do jednoho cizího, a splatit tam naléhavý dluh. V uších se mi totiž ozývají zoufalé prosby mého, v tuhle chvíli už bývalého kolegy, ale stále pořád dobrého kamaráda.
Slyším jeho myšlenky žádající o pomoc.
Amors se služebním číslem 777, Šťístko, Lucky je v průšvihu. Nesmím dopustit, aby v něm zůstal. Stál při mně, kdykoliv jsem potřeboval.
Zápisník odkládám a všechny napínám všechny smysly, abych jasněji zachytil jeho telepatické vysílání.
Jinak se spojit nemůžeme. Riskoval bych prozrazení svého azylu.
Touto cestou by mě však nevolal, kdyby nebyl v nouzi. Budu tedy věřit a spoléhat na vlastní vynález…
Lucky se tetelí radostí.
Po jeho drobounkém andílkovském tělíčku se zakratičko pozvolna rozlévá modrá záře, která se mu vstřebává do každičkého záhybu i faldíku.
„Díky, příteli!“ posílá tichounce do éteru. Podtržené obrovskou vděčností, neboť si uvědomuje, jak moc se tímhle skutkem Peky na útěku ohrožuje.
Bez malého zákulisního triku, by však obyčejný Amors jen s těží dokázal úspěšně dokončit svoji nastávající záchrannou misi.
A ta má v této časové linii prioritu nejvyššího stupně pro hodně zainteresovaných.
pokračování:
