ZAMILOVANÝ AMORS 3.díl
23.09.2022
Danny Brool
Sluníčko se Dannymu neodbytně prodírá do ložnice. Dírky v žaluzii za několik málo vteřin svítí jako malinkaté lucerničky, které ohlašují, že je čas vyskočit z pelechu.
Stejně už dávno nespí. Zírá do stropu, ostatně jako při každém svítání, a přemýšlí, proč je tak moc těžké, „najít někoho, kdo by…“
„Ale, nech toho! Zase dokola se budeš litovat,“ tentokrát už nahlas vyhání sám sebe z postele, protože by opravdu měl.
Šunkový sendvič a pravidelná černá káva jsou přesně tím, co ho dokáže skvěle po ránu dostat na nohy.
A nejenom tam. Při pondělku je v práci pěkný šrumec. Příjem nových pacientů, kteří se většinou nechtějí smířit s faktem, že maminku nějaký ten den neuvidí. Nové a nové přívaly dětských slziček Danny krotí osvědčenou metodou a prťavé marody ukládá do jejich přidělených postýlek.
Vždycky ho bavila práce s lidmi a děti bývají tou nejlepší verzí. Mezi prcky si každý den připadá jako člověk, a ne štvaná zvěř, která každou chvíli musí bojovat o holé přežití, zejména kvůli sexuálním dravcům.
Pro šmrncovního mladíka je to uklidňující a osvobozující pocit. I když žádná legrace. Fyzicky i mentálně dost fuška.
Jinak? Fakticky suprové povolání. Přestože zdravotní bratr nebyl původně jeho vysněnou profesí, krok za krokem se ukazuje jako nejideálnější. Další z důvodů, proč si v ní Danny nakonec tak libuje. V těžkých začátcích, po brzkém odchodu z domova, mu pomohla postavit se na stabilní základy a rozjet výhradně svojí existenci na vlastní účet i odpovědnost.
Pokaždé si takhle přemítá. Zvlášť o svačinové pauze. Aspoň tehdy je na něco takového ve špitále klid a pár volných minut. Relax, který mu pomáhá ustát případy, kdy v léčbě ne všechno jde tak, aby netekly i slzy dospělácké. Ale už si dokonce snad i zvyknul, že svět je občas zbytečně nespravedlivý a jedině ten, kdo ho včas pochopí, zachová si trochu zdravého rozumu až do konce.
Přestávka končí. Vrhá se proto zpátky do toho jediného, co mu zatím v životě dává smysl. Na bojiště mezi malé nezbedníky.
Dneska motivovaný trochu větším elánem. Těší se na odpoledne. Po dlouhé době si zaskočí k Rondě. Nejlepší kadeřnici ve městě, která mu na hlavě pokaždé umí vykouzlit tak boží sestřih, že trumfuje všechny předchozí. Každý je cool, svěží a hlavně stopro klučičí. Ronda se brání nejrůznějším šíleným kreacím i posledním výkřikům vystajlovaných studií. Podle jejích slov:
„Kluk má vypadat jako kluk, včetně kebule!“
Což Dannyho baví. Má rád, uznává a obdivuje kreativce, ochotné nesobecky udělat radost druhým i nad rámec daných povinností. A tahle holka to dělá s tak okouzlujícím úsměvem a šarmem, až ho párkrát na hodně miniaturní chvililinku snad možná i zamrzelo, že on je taky na chlapy.
Ronda by určitě byla dobrým životním parťákem, a nějaký frajer v ní jednou najde obrovské štěstí.
V současnosti jsou oba singl, což z nich, alespoň v jejím kadeřnictví, dělá souznějící kámošky.
Když si ale Danny tohle uvědomuje, pokaždé ho už zase přepadají chmury – něco, co je pro něj naopak fakt hrozně nezáživné.
Pár dětských úsměvů ještě zvládá ve zbytku šichty vyrobit a už peláší z nemocničního areálu směr centrum, přímo a rovnou bez zastávky do Rondina salónu. Nemůže se dočkat, čím ho její šikovné nůžky tentokrát překvapí.
Blíží se k Růžové třídě. Ještě jedna křižovatka, na ní zahnout doprava a …
A kýžený salon by měl mít na dohled. Což je pravda, ale zaráží ho, že před jeho vchodem stojí Ronda a nevypadá, že by měla v úmyslu si jenom skáknout pro pizzu. Má na sobě civilní ohadření, kabelku přes rameno a vstupní dveře kadeřnictví dovírá tak, jako by se tam pro dnešek už neměla vrátit.
Danny se na okamžik zastavuje a na hodinkách kontroluje datum a čas.
„Otevřeno by mělo být a ona v práci!“ mozkovnou se mu prohánějí rozpaky. Opakovaně k ní chodí jenom v pondělky a touhle dobou. „Tak co to má znam…?“
Ronda akorát míjí celkem pohledného a dobře stavěného mladíka, který ji ostýchavě oslovuje, zastavuje a zmateně před ní gestikuluje, jako by se na něco ptal.
„A sakra! Ten ji akorát bude zdržovat,“ pošeptává si Danny polohlasně a nevěřícně sám pro sebe.
Hezoun Rondě pořád něco povídá, nebo snad vysvětluje, a ona u toho vypadá, že horečnatě přemýšlí.
„Tak honem! Honem!“ na dálku a potichu jejich rozmluvu popohání nedočkavý střihuchtivec.
Ronda začíná nervózně očima sjíždět okolí.
„Jenom se ptá na cestu. Ztratil se chudáček.“ Danny se pozorováním jejich počínání začíná v duchu čím dál tím víc bavit … Přesto kadeřnici sleduje bedlivě, aby neprošvihnul moment, kdy bude konečně sama.
Jenomže Ronda pohledem, těkajícím všude kolem ní, zachytává jeho šmírující maličkost a zřejmě i masku vyorané myši. Zůstává zkoprněle stát a jen malinko Dannyho směrem nadzvedává ruku … Snad na pozdrav, nebo to skoro vypadá, jako by tomu zatoulanému kocourovi ukazovala, kudy se má vydat. Letmým úkrokem i jakoby naznačuje, že by měla jít něco vyřídit.
Cizinec se náhle otáčí, a chlapecké pohledy se protínají.
Zdravotník je zvyklý na všelijaké tělesné projevy, ale nyní mu hrudí projíždí cosi…
Něco, co doposud ještě necítil. Neví, jak reagovat. Netuší, jaká síla se ho zmocňuje.
Snad elektrický výboj, kombinovaný orgasmickou rozkoší a prokládaný polární bouří?
Kolena se podlamují, na čele vyskakují drobounké krůpěje potu, ačkoliv je celkem chladno, a rázem zapomíná, proč je vlastně tady. Od jisté sekundy není schopný soustředění, a neregistruje nic a nikoho jiného než zaměřeného samečka.
Ten pohled! Rozcuchané hnědé vlasy. Široká ramena. Sportovní postava. Mohutné dlaně … Výhled na něj se stává extrémní životní událostí, a Danny stojí jako zkamenělý.
Skoro mu ani nedochází, že fascinující borec energicky opouští sličnou kadeřnici a sebejistým krokem vyráží k němu.
Než by se zvládnul třeba jenom otočit k ústupu, už omráčeně vejrá do překrásných obrovských kukadel toho nejsladšího, nejrozkošnějšího, nejvoňavejšího, nejerotičtějšího, nej … nej … nej …
„Ježiš!“ souká ze sebe táhlým výdechem. Jediné, čeho je schopný.
„Můžeš mi říkat, jak budeš chtít. Ale ofiko jsem Tobias,“ povídá s nabídnutou pravačkou neznámý krasavec.
Danny nejprve udiveně zírá na ohromující nastavenou tlapu. Pomalinku po její dráždivé siluetě táhne pohled výš a očima hltá dokonalou pleť, svůdný úsměv, perfektní zuby … Opakovaně rentgenuje celou protější postavu a nemůže se jí nabažit… Až se nakonec zastavuje u plných rtů, do kterých by se okamžitě s chutí ponořil a možná v nich i utopil.
Netuší jak, kudy, proč tam, ani jak dlouho jim to do ní trvalo, ale už sedí v útulné kavárničce, zapadlé kdesi ve staré části historického centra, a zubí se na sebe přes hořící svíčku, která stojí na stole.
V tetelícím se vzduchu nad plamínkem se Dannymu částečně rozpíjí obraz Tobiasova obličeje. Možná i proto stále nedokáže pochopit, co, kdo, jak, proč, ale hlavně, že vůbec. Takovouhle strhující smršť emocí, citů, pocitů, prožitků, touhy, pobláznění ale i souznění, porozumění, sounáležitost a splynutí duší prozatím nezažil. Je okouzlený, až se nemůže pořádně nadechnout.
Tobi se tváří podobně a jejich propletené nohy by pod stolem do sebe mohly zůstat zaklesnuty pravděpodobně až na věky. Nedokážou je od sebe odtrhnout, a skončit tak s dotýkáním, stejně jako se vzájemně chtivým zkoumavým okukováním, oťukáváním a vyzvídáním.
Tobiasova společnost, přítomnost a celá osobnost Dannyho pohlcují totálně celého. Nechápe okolní svět ani hodiny zběsile pelášící na ciferníku v rohu stojících pendlovek.
Kdyby je z kavárny nevyhazovali, protože víc než devadesát minut po zavíračce není personál ochotný dál sloužit, povídali by si tam ještě mnohem déle.
Takhle musí v rozhovoru pokračovat na vstupních schodech u Dannyho bydliště.
Ztrácí se dál v Tobiasových duhovkách a připadá mu, že v nich bloudí čím dál bezradněji …
„Je to on?“ říká si v duchu. „Ten pravý? Konečně nefalšovaná láska?“ Svojí rozkvétající cítí silně, opačné proudění ho ale stále překvapuje.
Na rozloučenou dostává krásnou, dlouhou, dechberoucí pusu, a aniž by Tobi požadoval cokoliv dalšího tělesného, sice neochotně, ho opouští s tím, že musí vstávat na ranní. Po práci si prý ale Dannyho zase najde, i kdyby ho měl vyhrabat ze samotného jádra téhle planety.
„Ryzí milostné úmysly“, přesně tak si Danny potřebuje Tobiho chování sám pro sebe vyložit.
Se smíchem ho proto ujišťuje, že to nebude potřeba, a následně si domlouvají zítřejší odpolední setkání.
Danny ještě nikdy neusínal pohádkověji. Propadá se někam, kde dosud nebyl. Poprvé spánek obmotává jeho myšlenky i vědomí s tak sladkou urputností, až se mu nedá víc vzdorovat.
pokračování:
