ZAMILOVANÝ AMORS 1.díl
09.09.2022
Amorsův deník
Táhlý plamínek olizuje knot svíčky, a potemnělá komůrka se trošku prosvětluje. Den končí, nastal čas na závěrečnou fázi pracovních povinností.
V rohu u psacího stolu sedí malý boubelatý andělíček. Před sebou oběma rukama svírá otevřený sešit, do kterého chvíli zírá. Snad jako kdyby přemýšlel, jestli s ním mrštit o zeď, anebo ho prostě jenom zavřít.
Po chvilce ale vítězí jeho vrozená disciplinovanost, notes pokládá na desku stolu a do pravačky bere dlouhý bílý husí brk. Namáčí do kalamáře a opatrně přikládá špičku na zažloutlý papír.
Jenomže nepíše. Opět jenom tupě a nepřítomně civí vpřed. Všechen Héliův inkoust stéká a vpíjí se do struktury pergamenu. Obrovská černá skvrna se zažírá do prvního listu.
„Takhle výstižně by se to dalo také vykreslit,“ povídá si tiše. „Jedno velké černé rozpatlané smradlav…“ Rychle zastavuje vlastní nevychovaná slova i myšlenky.
V tom okamžiku ale zároveň ve svém nitru objevuje i dostatek odvahy, aby začal o pár řádků níž vytvářet písmenka, kterými musí zaznamenat průběh a výsledky jeho výkonu.
Jindy mu to jde samo od sebe, ale tahle šichta se nepovedla.
Ještě nikdy se něco takového nestalo. Nikdy! Ani jednou za celé ty roky, staletí i milénia, v nichž zodpovědně vykonával svěřené poslání. Je přeci jedním z nejlepších. Patří mezi privilegované. Šéf si ho váží.
Samotný nedokáže uvěřit a kolotoč otázek v hlavě se nechce zastavit.
Naopak. Nabírá na rychlosti, a stále dokola se mu tak před očima odehrává ten zpropadený okamži… Příšernos… Hrůz… Nepopsatelný běs, který asi nebude ani schopný zapsat do deníku.
Za to, co provedl, ho čeká možná i snížení počtu perutí, ne-li dokonce jejich úplné odebrání. Minimálně! Zasloužil by totiž mnohem horší potrestání a nejděsivější na celé věci je, že si to uvědomuje a žádný soud nebude považovat za nespravedlivý.
A přestože si nechce přiznat, že se mu všechno jenom nezdá jako nepravděpodobná noční můra, pomalinku rozhýbává pravé zápěstí, a pokouší se o vytvoření pravidelného hlášení, aby alespoň něco dokončil, jak má:
Milý deníčku,
Jsi mi věrným přítelem, kterému můžu svěřit úplně všechno. Činím tak už hezkou řádku let, takže se z tebe za tu dobu stala spíš obrovská knihovna plná deníků.
Já vím, já vím! Tohle vpisovat nemusím. Stejně jako, že jsem vždy byl svědomitý Amo…
„Jsem přeci Amors!“ Zničehonic bouchá levou pěstičkou do stolu. „Amors! Tak jak jsem to mohl jenom udělat?!“ křičí do sešitu jako šílený, až se mu oči zalévají slzami, které brání v dalším psaní.
Zuřivě je utírá špičkami křídel, ale nepomáhá to. „Jsem nástrojem opětované, spokojené a opravdové lásky. Jak jsem jenom mohl?!“ nepřestává naříkat a ředit černou tuš upřímným pláčem.
„Co je?!“ Objevuje se ve dveřích zvědavá podobně kudrnatá hlavička.
Což ho nutí, aby se opět pokusil vysušit oči, trochu se pootočil na židli a šeptnul:
„Nic.“
„To tvoje nic slyším i přes chodbu!“ dál ho napomíná soused.
„Odpusť! Už budu potichu.“
Pero znovu, ale možná ještě víc neochotně než na začátku, začíná klouzat po papíru:
Já jenom netuším, jak popsat ten kardinální průs… průšvih, který jsem udělal. Nic takového se snad ještě v dějinách nepřihodilo.
Drahý Bože, proč jsi dopustil?! Jsem přeci Amors. Amors! Erósův bojovník. Jeden z tisícovky, která mu pomáhá naplňovat lásku, city a veškerou zamilovanost. Bez nás by sám nedokázal … Jediný důvod naší existence. Pouze čistá a neposkvrněná. Upřímná a silná láska ve všech jejích možných podobách. Tak jak jsi jenom mohl?!
Musím sem vepsat i tohle. Chápej, Všemocný! Máme zaznamenávat cokoliv, co se pojí s naším posláním. Cokoliv! A ony události nejsou pouhé „cokoliv“, ale monstrózní podělávka.
Ale stala se. A mně nezbývá než přijít na způsob, jak ji napravit. Tedy alespoň se modlím, aby se takový někde vyskytoval a já ho našel.
Doufal jsem, že se mi to povede dřív, než dojde k centrálnímu zápisu. Jenže už při mém návratu byl Dan… Danny při… přižazen…
Andílkova ruka se třese tak moc, že si musí dát pauzu.
„To je průser!“ nedokáže se ubránit, aby si zase trochu pološeptem neulevil. Další macatá slza se mu tlačí do koutku. Pravou perutí ji posílá na podlahu a ruce se mezitím věnují zapalování druhé svíce.
Jako by víc ohně mělo vnést větší jasno do aktuálního propleteného karambolu.
A zdá se, že snad i malinko ano. Nešťastník se s maximální možnou statečností vrhá zpátky do zápisu:
Denní hlášení:
– Ranní údržba křídel proběhla dle všech předepsaných pravidel.
– Následovala kalibrace luku. Zjištěna mikroskopická odchylka. V dílnách tedy došlo k seřízení úchytů a byla nutná celková renovace tětivy. Opětovná kalibrace celého luku na moji klasifikaci. Na závěr kompletně zkontrolováno a opatřeno novou certifikací.
– Na služebně vyzvednut denní rozpis.
– Místo výkonu – Země.
– Počet misí – 8934.
– Ve zbrojnici nafasována příslušná doplňková výzbroj i nezbytné množství zásobníků komprimovaných nanošípů odpovídající ráže N.A.1m.
– V koordinační základně jsem absolvoval týmovou poradu.
– Po ní s ostatními ve výsadkové formaci přesun k hlavnímu portálu.
– Byl mi přiřazen tradiční startovací bod č.777, který jsem bezchybně použil, a prostor brány tak vzorově opustil.
– Úspěšný vstup potvrzen dispečinkem – telekomunikační signál s kódem RAY777, návratový PIN nezměněn.
– Podle pásem, v čase 571 pozemských minut před zahájením nové rotace planety, řádně dokončeno 5274 přesných zásahů, určená srdce aktivována na odpovídající souřadnice.
– Až potud vše v naprostém pořádku a bez odchylky od standardního postupu.
– Harmonogram jsem plnil s očekávanou ideální rezervou.
– V uvedeném termínu jsem se dostavil na místo výkonu operace č.: 527…
„Já to nedokážu!“ zoufalý výkřik doprovází upuštění pera, které končí u nožiček zdeptaného Amorse a jeho obličej zase ve slzami zmáčených dlaních.
„Něco si mi slíb…!“ Opětovně se do vchodu tlačí rozzlobený soused.
Rozprostřeným tichem se line pouze slaboulinké vzlykání, které ho přitahuje blíž ke stolu.
Opakovaně něžně hladí zoufálka po zlatavých kudrlinách. „Nebreč! Tos nikdy nedělal. Co se ti stalo?“
Usedavě nářek ale neustává. Vší silou proto zvedá uplakánka ze židličky, staví se k němu tváří v tvář a osvobozuje mu obličej z křečovitého sevření jeho přisátých dlaní. Přívaly nových a nových slzí z něho otírá konečky svých perutí.
Ty mají magicky chlácholivou moc, fungující i na bolístky samotných Amorsů.
„Už je líp, Šťístko?“ ptá se opatrně, když se na něho podlité oči konečně dívají alespoň trochu vnímavě.
„Říkal jsem,“ dokonce se mu vrací i řeč, „ať mě tak…,“ přestože ji musí na chvilku přerušit, aby utřel nudli u nosu, „neoslovuješ!“
„A já zas, že na tebe nebudu volat Sedmsetsedmdesátsedmo! Jako ostatní. S těmi tvými sedmičkami jsi prostě Štístko, Lucky, šťastlivec, zlatíčko.“ Věrný přítel se na něho nepřestává vřele usmívat ani ho hladit po tvářích.
Lucky si odevzdaně sedá zpět ke stolu a klopí oči do jeho desky: „Klidně mi říkej i hůř! Nejsem hoden ničeho lepšího. Možná ani toho čísla.“
„Proč?! Co se stalo?“
V ten okamžik v něm bují veškerá zbývající síla, odvážně odtrhává pohled od deníku. „Bezprecedentní katastrofa celovesmírných rozměrů.“ A pak ho zas truchlivě posílá do rozevřené napůl popsané dvojstrany. „Kterou nedokážu ani napsat, natož vyslovit.“
„Ale, ale!“
„Opravdu. Provedl jsem něco…“
„Třeba není úplně všechno ztracené a možná máme šanci něco zvrátit.“
„Ty bys…?! H…!“
„No, jen to dořekni! Jakou mám přezdívku?“ Poťouchle se na něho směje soused.
„Honey!“ nesměle odpovídá Lucky.
„No, vidíš. Ani to nebolelo.“
„Mně už je všechno jedno. Myslím, že mi stejně nic nepomůže.“ Zase už se začíná utápět v beznaději.
„Já jo. Pokud jde totiž o tvůj problém, a ne ten Theopekův, pak by nám jeho zmizení mohlo býti nápomocno. Chaos, který svým útěkem způsobil, můžeme zkusit využít, abychom nepozorovaně urovnali onen údajně tebou vytvořený nadgalaktický průšvih.“ Neskrývaně se dál usmívá Honey.
Luckymu jiskří v panenkách miniaturní záblesky. Nadějné vibrace mu projíždějí celým tělem, až se chvěje, a trochu se vrací i do obvyklé nálady. „Smát by ses tomu neměl. Je to skutečně óbrmalér.“
„Když máš ten pocit?“ chápavě oponuje Honey a něžně pokládá dlaně na jeho hrudník. „Ukaž! Koukneme se, cos pokazil tak strašně, že to nemůžeš svěřit ani deníčku.“
pokračování:
