OSUDOVÝ BEN
5. kapitola
BEN
Benufon se z mého každodenního bytí vytratil rychleji, než do něho tenkrát vpadl. S nádechem zvláštnosti, až prapodivnosti. Jeho kompletní podstata byla přesně taková. Absolutně to souznělo se vším kolem něj – překvapení, luxus, urozená elegance, okázalost, soukromé zábavní atrakce …
A právě ony se mi od našeho posledního večera točily hlavou mnohem intenzivněji než on sám. Nemohl jsem je několik následujících dnů dostat z mysli.
Vlastně nešlo ani tak o ně!
Ta proklatě hluboká a překrásná kukadla, která mě na jedné z nich zoufale prosila o pomoc. Odrovnalo mě, jak moc mi byla tehdy vydána na milost. Že záleželo výhradně na mém úsudku a činech, jestli budou žít dál, a hlavně jak. Při neřízeném pádu by se jejich nositel minimálně zmrzačil.
Taky ne! Ani o to nešlo…
Už vím! Dodneška se opíjím blažeností, která se mnou rozprostřela, když dobře dopadnul. Nedá se popsat.
Na klinice jsem nikdy nebyl tím jediným, kdo rozhodoval v případech, v nichž se život dával v sázku. Vždy musel být další poradní, nebo dokonce kontrolní názor. Možná i proto mě začala po rozchodu s Benufonem mučit prázdnota. Nebo dokonce strach z našeho náhodného setkání na klinice, kde se mohl kdykoliv objevit.
Dva podstatné aspekty. Však násobně silnější provokací byla touha po větší odpovědnosti. Chtíč, který mi našeptával kdosi ze shora, či naopak padlý anděl? Rozklíčování nebylo v mých schopnostech. Prostě jsem byl jako na jehlách…, a musel něco změnit.
Ředitelka emergency stále dokola žadonila o posily. Noví lékaři ochotní se zapojit pro ně byli vzácnější než sůl. Dlouho jsem váhat, ani přemýšlet nemusel. Navíc – nespadala do teritoria bývalé kliniky. Takže – rozhodnuto, ujednáno, a já fasoval záchranářský mundůr. Průpravu i praxi jsem měl, skočili po mně jako nadržená vysokoškolačk… Radši nějaký její fešný spolužák, prosím!
A dobře jsem tehdy udělal. Dny, týdny, měsíce plynuly a já byl šťastný, spokojený, ale v první řadě mě naplňovalo přesvědčení, že jsem konečně ucelený. Dřina pro záchranku se ukazovala býti ideálním kotvištěm pro moji rozbouřenou náturu. Jejíž uzdu jsem povoloval v ničím neomezovaném vychutnávání singl existence.
„Hej! Mazej od toho auta!“ zařval saniťák během jednoho výjezdu, ve chvíli, kdy jsem se zrovna skláněl k těžce zraněnému cyklistovi, ležícímu u krajnice. Náš záchranářský vůz musel nechat na okamžik bez dozoru, protože krátce před tím, než vykřiknul, ke mně akorát přiběhl s příručními nosítky.
Příležitost pro chmatáky. V našem rajónu k tomu nedocházelo, ale byli jsme z vedení obeznámeni, že jinde občas ano. Vyhlídnou si zdravotníky jedoucí k zásahu, a pak na místě využijí jejich zaneprázdněnosti. Proto byl řidič ve střehu, a jak zahlédl postavu motající se kolem otevřené dodávky, spustil bandurskou na plnou hubu.
Na moment tím odvedl i můj pohled právě tam, ale rychle jsem ho zase musel vrátit na kolaře, kterému se věnovaly moje ruce.
„Ztratilo se něco?“ zeptal jsem se za letu do špitálu, kam jsme museli sportovce bezodkladně transportovat. Dotaz snad jenom ze zdvořilosti. Víc mě v té situaci ani nezajímalo. Většinou to prý dělali feťáci a stačilo je pouze vyplašit. Interiérové vybavení nevykazovalo známky prohledávání, nebyl tedy důvod cokoliv řešit.
Pacienta jsem předal na urgentním příjmu a vracel se k sanitce. Šofér stál opřený u otevřených zadních dveří a šibalsky se usmíval.
„Co znamená ta Mona Lisa na tvým ksichtě?!“ obořil jsem se na něj. Už celkem unavený, dlouhá a náročná šichta. Cyklista byl osmým zářezem. Nadprůměrné. Vůči marodům se mi dařilo zůstávat profíkem, ale na ostatní nezbývaly síly.
Parťák do nepohody věděl, že to tak nemyslím, a usmál se ještě víc. „Za Lisu tady budeš spíš ty. To nebyl zloděj…, ale fanoušek. Na!“ podával mi jakousi kartičku, „leželo to pohozené vzadu, pod lehátkem.“
Vzal jsem ji a utahanýma očima sjel krasopisné:
„Díky, doktore! Budu Vám navždy dlužníkem.“ Potom se podíval zpátky na kolegu.
„No, já to nepsal. Na mě se nedívej!“ Zachechtal se naposledy a zmizel uvnitř erzety, aby nepřestávala být v pohotovosti.
Vzkazu jsem nevěnoval zvýšenou pozornost. V nejlepších letech, pohledný, zajištěný … Takováhle překvápka nebyla ojedinělá. Ale vždy potěšila a zvedala sebevědom… Taky sebevědomí!
„Doktore! Doktore!“ Pelášila za mnou jednoho dne sestra. Byl jsem zrovna na odchodu ze služby a ona se mě evidentně snažila zastavit. Když ke mně doběhla, podala mi úhledně zabalenou krabičku. „Škoda, že sladký nejím.“ povzdechla si a zaplula do sesterny.
Tvar i velikost balíčku skutečně slibovaly bonboniéru, po které se ihned zapráší. Rustikální papír a červená mašle podtrhovaly vřelost, se kterou byl zabalen. Sám jsem konzumaci cukrovinek nikdy moc nepřeháněl, a když to bylo možné, posílal je dál.
U tohohle prezentu se nemuselo vůbec vymýšlet, koho by potěšil. Nestihnul bych totiž u dveří udělat ani otočku a už se v nich na mě natlačil jeden ze střídajících mudrů. Jak uviděl lákavou škatuli, provokativně mi ji sebral. Rozený šprýmař, dobrý kamarád a hlavně srandista, který nikdy nezkazil žádnou bžundu. Byl tím pravým, kdo si zasloužil trochu toho cukru na povzbuzení. Neprotestoval jsem a jenom mu popřál dobrou chuť. Ještě došlo na společné zařehtání nad jeho vtipnou průpovídkou a já už mazal domů, on směrem k ordinaci.
„Hele, frajere, když už někomu nevinnýmu podstrčíš dezert, měl by bejt k jídlu!“ ozval se večer z telefonu jeho pobavený hlas. „Ten fórek ti nechám u holek na sesterně. Dobrou!“ A zavěsil.
Ráno jsem pochopil. Nezdolný fórista, bavící se často kanadskými žertíky na účet jiných, musel tohle brát jako odvetu. A byla by skutečně povedená. Místo čokolády v krabici byla dokonale a do nejmenšího detailu, z papíru a něco málo kamínků, vymodelovaná miniatura horské dráhy a zevnitř víka ručně vepsáno:
Kovaný heterák něco takového automaticky pojal jako uštědřený políček za všechny ty prdící polštářky, gumové dorty, nedobytné půllitry s pivem a spousty dalších pitomostí, které nám už mnohokrát nastražil.
Já ale věděl svoje. Zahřála mě vzpomínka na modré oči a ostře řezaný obličej, který se mi vryl do paměti ještě víc než tehdejší samotná vyprošťovací akce.
Oficiálně koncový pracovní den se nevšedně vlekl. Jako by odmítal skončit.
Ale povedlo se!
Byl jsem nervózní mnohem víc, než když jsem před oním blokem domů stál poprvé. Všechno bylo tak nějak nevysvětlitelně jinak.
Zpoza rohu se vynořil přesně v osm. Pohledný a sexy už na dálku. Pomalinku a nesměle došel až ke mně. „Pane doktore!“
„Vykašli se už konečně na tituly! Mám jméno. A tykej mi!“
Lapnul nepřirozené nadechnutí, jako by se mu právě splnilo největší životní přání, a zbožně mě oslovil.
„No, vidíš, že to jde. A ty jsi?“
„Moc vděčný. Chtěl jsem hlavně poděkovat.“ Očividně nervózní a možná i vyděšený. Strkal mi úhledně opentlenou bonboniéru a bojácně na střídačku klopil oči do asfaltu, a pak mi je zase rval tak hluboko do těch mých, až se to skoro nedalo vydržet.
„Já spíš myslel, jak se jmenuješ.“
„Benhardt!“ vyštěknul, aby náhodou něco neprošvihnul, „ale všichni mi říkají prostě jenom Ben.“
A bylo vymalováno! Ztuhnul jsem. Prožitek zhmotněného dotknutí osudu se jen tak někomu nepovede, a nedá se na něj zapomenout.
Potřeboval jsem ho zpečetit něčím trochu víc pozemským, a tak se rovnou pokusil o polibek. S náklonem k němu, rozhodný, nekompromisní a odhodlaný ukázat mu, že cukrovinky mi stačit nebudou.
Reakce mě dostala do kolen, a nejen tam. Doposud zakřiknutý zajda se do mě najednou srdceryvně zabodnul pohledem a udělal drobounký krůček vzad.
„Ztratil odvahu koloušek,“ pomyslel jsem si, a povzbudil se k důraznějšímu ataku.
Rošťák zase o kousek couvnul. V panenkách mu skotačily miliony mrňavých ďáblíků, kteří se mi vysmívali. Anebo lépe řečeno, se mnou laškovali na plný kotel. Intenzivní, erotické a kouzelné. V ten moment byl celý k pomilování, a já se do něho okamžitě zaláskoval.
Navždycky!
Imponovala mi jeho rafinovaná celoživotní rozmanitost. Do onoho triku bych nikdy neřekl, že je schopný takhle s chlapem koketovat, ale hlavně zamávat.
Ale byl…, a pokaždé skvěle.
Tenkrát poprvé mě tím uchvátil. Vybudil ve mně dominantní a majetnické sklony v jejich nejkladnější podobě. Tak jsem ho silně chytnul a přitáhnul k sobě. V mém sevření se už nemohl hnout, a já mu dal konečně pusu. Nejsladší! On se chvěl… Já taky… A nemohli jsme se odtrhnout.
Nad všechna slunce, jaká se vůbec dají v celém kosmu najít, bylo jasnější, že je tím pravým. Mojí hvězdou, galaxií i vesmírem. Celý dosavadní život jsem hledal zrovna jeho.
Úvodní zdaleka nezůstalo finálním. Zbožňoval je, a tak jsem mu jich dopřával, kolik byl schopný vydržet. Užívali jsme si miliardy něžných doteků, mileneckých pohlazení, vášnivého líbání…
Nejvíc měl rád, když to bylo jako na začátku, tam před branou ukrytého zábavního centra. A přesně takové uměl vytvořit i soužití – veselé posvícení. Byl milující, spolehlivý a hlavně věrný. Víc jsem si ani nedokázal přát, a každou sekundu v duchu děkoval Ufonovi, že mě tehdy do snobáckého lunaparku vodil, a já tam díky tomu mohl Beníka zachránit.
V té době jednoho z techniků a údržbářů atrakcí. Novic, a tak na něj padaly neoblíbené a proklínané jobovky. Proto se musel během provozu posadit doprostřed vláčku horské dráhy, aby za jízdy prověřil podivné zvuky, které nahlásila platící návštěvnice. Nikdo jiný o nich do té doby nemluvil, proto je všichni považovali za falešný poplach a sváděli je na pitomost stěžovatelky. Ta ale podle všeho ušetřila řadu jiných od hromady trablů. Následný vláček byl totiž kvůli revizi obsazený jenom několika návštěvníky, kteří se nenechali odradit…,
„To víš, pracháči!“ komentoval jsem tuhle pasáž, když mi vyprávěl, jak se to kdysi skoulelo.
Únava materiálu byla tak ošidná, že zmátla i zkušené revizáky, a málem stála nováčka zdraví, nebo dokonce kejhák. Jenom díky jeho síle a pružnosti se tak nestalo, dokázal se udržet a na vykolejeném vozíku viset tak dlouho, dokud jsem mu nespustil kabelážní záchranné lano.
Ostatně tělesné dokonalosti, kterými disponoval, nám zpříjemnily společnou cestu nesčetněkrát. Výborně se totiž hodily nejen v nebezpečných situacích.
Celé naše bytí se proměnilo v jednu dokonalou projížďku nejprestižnějším kolotočem. V paměti mám každičký detail, všechny zatáčky i objížďky, které jsem dohromady zvládli bravurně. Včetně karambolů.
Až na ten závěrečný!
Poslední, co z něho zřetelně vidím, je velký hrůzostrašný světlý nápis:
pivko BEN – nejlepší přítel člověka
A pak už jenom děsivá rána, tma a probuzení na JIPce. Nad postelí stál můj bývalý kolega a poslední přímý nadřízený. S úcty se mi stal ošetřujícím lékařem, a chtěl být u toho, až se proberu.
Nic mě nebolelo, byl jsem nadopovaný, ale nemohl se pohnout. Přesto šlo pochopit, kde ležím i doprovodné okolnosti, a zmocnil se mě děs. Co mi oči dovolovaly, jsem se rozhlížel pokojem ve snaze zahlédnout Bena.
Marně.
Po chvíli se mi vrátil sluch. Z mých uší se pozvolna vytrácelo hučení, šum i vzdálené kvílení brzd a já slyšel jenom šéfův hlas, který se postupně měnil v hororový jekot. Výhled se mi zakalil…
Brečet jsem nepřestal dodnes. Moje slzy sice nejsou vidět, ale jsou tam. Svět mám kvůli nim od těch časů rozmazaný, rozostřený a zalitý smutkem.
Náklaďák s pivem nám nedal přednost, a přesně do té jedné minuty jsme to s Beníkem měli vyměřené. On přímo tam na místě a mě už dlouhé týdny také nečekají.
Přesto mu děkuji za přenádherné společné roky, skoro padesát.
Všechny ošklivosti obrousí a nakonec i odnese proud času. Zůstane jenom krásné a to se pak třpytí jako perly náhodně pohozené v písku.
A přesně tak mám zapsané i všechny moje Beny. Osudové, bez nichž by se události odvíjely jinak. Jsem si jistý, že hůř.
Benátor hned na začátku moji existenci zachránil. Benel mi pomohl objevit prostředí impulsivní mužské erotiky. Benufon ho povýšil do patra vyvolených, kde mě zavedl do jeho nejluxusnějších zákoutí. A zbytek žití se díky Beníkovi stal pozemským rájem.
Propadnul jsem způsobu jeho chůze, mluvy, oblékání a jednání s ostatními. V dobrém smyslu mě schvátil víc než dokáže peklo. Další už nepotřebuju. Odcházím s vědomím, že darovanou věčnost jsem si probrázdil naplno už tady na Zemi.
Čekám proto už jenom lodivoda, který moji unavenou bárku zavede v definitivní přístav.
Dveře nemocničního pokoje se otevírají a v nich se objevuje krásně rostlý týpek. Opatrně nakukuje dovnitř, jestli třeba zrovna nespím, a pak jde rovnou k posteli. „Zdravím. Já jsem váš nový ošetřovatel. Jmenuju se Richard.“
Síly mi sice docházejí, ale musím se v duchu usmát. Tak přece jenom si osud dal už pokoj. Jenomže on pokračuje:
„Richard Ben. Ale říkejte mi Hard, jako všichni!“
A to je přesně ten okamžik. Milník, který prostě musel přijít, aby to všecičko bylo komplexní, dokončené a uzavřené.
Před očima se mi najednou rozjasňuje. Plačtivý filtr se rozpouští, a já zase vidím čistě. Abych se mohl opět naplno zahledět do těch nádherných modrých očí. Beník už mě vítá, jsem šťastný. Karma si zahrávala, ale nakonec byla milosrdná.
„Halo! Pane doktore, slyšíte mě?! Halo! Co je vám?! Neusínejte! Já jsem Hard, váš nový pečo…“
konec
