OSUDOVÝ BEN
2. kapitola
BENEL
Začátek byl nevinný, ale celá ta zkušenost mi změnila život. Tedy alespoň můj náhled na něj.
K povinnostem lékaře, který držel noční službu, patřila i úvodní návštěva lůžkového oddělení. Jeho pacienty sice zinventuroval doktor z odpolední směny před odchodem, přesto se i střídající musel obeznámit s chorobopisy veškerého osazenstva, kdyby došlo k náhlým komplikacím.
U většiny z nás nebylo něco takového nutné, ale občas pohotovost držel někdo z jiné nemocnice a tehdejší šéf našeho ústavu trval na totální profesionalitě a předcházení jakýmkoliv potížím.
Takže my, co jsme marody znali z denních služeb, jim vlastně pouze zašli popřát sladké snění a taky dodat ujištění, že jsou v nejlepších rukách, které se o ně postarají.
Inkriminovaný večer něco podobného ode mě asi chtěl zejména El.
Na třetím jednolůžáku bylo už zhasnuto a vypadal, že spí. Tiše a pomalu jsem přistoupil k posteli, abych, „jenom zkontroloval, že dýchá, a je tedy vše v pořádku.“ Jsem v tu chvíli lhal sám sobě. Ovládaný touhou. Chtíčem, který mě samotného děsil. Prahnul jsem po jeho vůni, po výhledu na siluetu krásného svěžího těla bezpomocně ležícího na posteli, vydanému na pospas mému rozhodování.
Přesto i mně bylo jasné, že nic z toho nezvítězí a neodhodlám se ani k tomu, že bych ho pohladil třeba jen po zápěstí. A přitom by to vypadalo nenápadně, na kontrolu tepu.
Pootevřenými dveřmi pronikalo do pokoje světlo z chodby a skrz napůl stažené žaluzie pár jeho proužků i z venku. V nich se mi zakrátko naskytl pohled na půvabný obličej. Zastavil jsem se. Přímo u něj. Pohltil mě strach. Díval se na mě. Nespal. Nehybně čekal, až se co nejvíc přiblížím. Ztuhlo mi úplně všechno. Kvůli naivnímu očekávání, že o mně nebude vědět.
Byl jsem zaskočený, nepřipravený ani na to, že se dotkne mého loktu, který se mu přirozeně dostal na dosah. Neschopný to opětovat. Ovládaný jedním z mnoha důvodů, proč ošetřovatel nemůže a nechce opustit pacienta. Dával mi jasně najevo, že mě potřebuje. Nedalo se odolat. Obavy ze všeho možného byly ale silnější. Druhou dlaň jsem mu přiložil na čelo. Nedokázal jsem přestat hrát primární zájem o mladíkovo zdraví.
Jeho pousmání bylo skoro až slyšet. Nebránil se ani předstíranému měření teploty a ruku, za kterou mě chytil hned zpočátku, nenápadně zasunul pod deku…
Nahmatal jsem všechno. Vůbec nechápu, jak jsem mohl zapomenout na hranice, které v nemocnici nikdy nelze překročit. Omamnost jeho bytosti byla tak mocná, až mě dostala do jiné dimenze, v níž jsem nevnímal vůbec nic jiného…
Svůj orgasmus jsem snad ani nezaznamenal a soustředil se jenom na objekt mých tužeb. Pár šikovných tahů pod přikrývkou a levou dlaň jsem měl zakrátko obšťastněnou a mezi prsty pravačky cítil jeho slastné oddychování.
Pseudovizita nemohla trvat ani pět minut, mně však připadala jako věčnost, zakončená mým prvním francouzákem. Byl dokonalý, intenzivní, emotivní, životadárný a dlouhý. Další věc, kterou jsem si chtěl dopřávat čím dál tím častěji. Tahle ochutnávka byla přesně tím, co jsem potřeboval. Kopanec, který měl dorazit už dávno.
Když jsme se od sebe odtrhli, vrátil jsem se kompletní bytostí do bílého pláště a byl rád, že ho na sobě pořád mám. Perfektně halil, a já se tak mohl nekompromitovaně přesunout z oddělení do akutního skládku, kde vždycky bylo něco na převlečení.
„Tos podělal!“ hulákal jsem si do myšlenek. Docházelo mi, že kdyby nás někdo zpozoroval, měl bych po místu i kariéře. Ale hlavně bych se musel odstěhovat. „A ta ostuda! Rodičům ji nemůžu udělat.” nedokázal jsem přestat ani se uklidnit. Všechno bylo najednou nasvíceno totálně jinak.
Přesto jsem věděl, že už není cesty zpět. Jenomže i tápal, co dělat, jak po ní důstojně kráčet. Taková nejistota i neschopnost nabrat ten správný směr pro mě byly cizí, neznámé a neřešitelné.
Dalšího pošťouchnutí do chaosu se mi dostalo následný týden.
El byl už dávno pryč. Z naší péče ho kolega propustil hned příští dopoledne po osudové noci a já se horečnatě snažil dostat jeho tvář i tělo z hlavy, myšlenek, všech snů a především jej nevpouštět do usínacích fantazií.
Marně. Viděl jsem ho úplně všude a pořád.
Táta byl ještě naživu, ale už bez farmy, a máma si volný čas krátila jazykovou přípravkou. Kondiční hodiny v ní dopřávala náruživým turistům anebo zahraničním pracovníkům, kteří měli problémy v klasickém denním studiu. Neformálně, v domácím prostředí našeho obýváku jim pomáhala se rozmluvit a zbavit ostychu. Občas jsem tam zašel a předváděl s ní konverzaci, aby její žáci nasáli přirozenou mluvu.
A právě zhruba týden po Elově odchodu ze špitálu, jsem ho v jedné ze svých halucinací uviděl sedět naproti mámě, v jejím provizorním výukovém studiu. Dle naší předchozí domluvy jsem ji měl odpoledne zavést do centra, kvůli větším nákupům. Měla zpoždění, tak jsem ji tam šel popohnat a vyzvednout. Ve vstupu do její domácí učebny jsem ale nabyl dojmu, že už opravdu blázním.
Jenomže, „ON,“ sedící u mojí matky nebyla v tu chvíli pouhá překrásná fata morgana. Jako pomocný technický člen italské výpravy, která se rozhodla v rámci speleologického výzkumu strávit půl roku v našem regionu, vyhledal místní cenově dostupnou jazykovou pomoc, aby se aspoň trochu domluvil. A to zejména po zkušenosti v nemocniční pohotovosti.
Stál jsem ve dveřích, nevěřícně na ně civěl a nedokázal se rozhodnout. Byla to realita, nebo já cvok? Ani do jednoho se mi nechtělo. Nikdo, a zejména rodiče tehdy snad nevěděli o mém tajemství a já zase, jak na něj zareagují. Proto byl u nás doma nežádoucí. Bylo mi naprosto jasné, že v jeho společnosti nezvládnu tajit svoje pobláznění.
Nastalé váhání ukončil on sám. V rámci jejich probíhajícího rozhovoru se máma, do té chvíle ke mně zády, otočila a podívala přímo. Jako by vytušila, že tam zevluji… On využil její nepozornosti a vyzývavě zamrkal. Podlomila se mi kolena a zalapal jsem po dechu. Stále chyběla kuráž, ale naše veřejné setkání už nebylo možné oddalovat.
Jakože neseznámeni, ve zmatečném odjezdu mi ho nacpala i do auta, protože oblast našich nákupů byla samosebou přesně tam, kde se nacházelo ubytování sicilské expedice. Ten hajzlík na mě celou dobu zíral do zpětného zrcátka. Málem jsem dvakrát projel na červenou a srazil vedle jedoucího kolaře.
Velitelka se několikrát přísně podívala, a pak už nevydržela mlčet. Nemotorně jsem se vymlouval na únavu po noční a svoji roztržitost vysvětloval absencí slunečních brýlí, bez nichž většinou neřídím a zrovinka si je zapomněl vzít.
Když Taliánek vystoupil, ulevilo se mi.
Jenomže opakovaně zase přitěžovalo se zaslechnutím zvonku. Na přímý kontakt jsem si troufal tak asi jako čert na kříž. Luciferovo mučení – hadr. Desítky minut jsem strávil přilepený na zavřených dveřích od máminy jazykovky, přes jejichž tenké dřevo byl slyšet jeho ostrý hlas. Nejednou jsem se u toho zachvěl rozkoší, když se třeba nahlas zasmál, protože se mu nepovedlo říct něco správně. I přes svůj zralý věk jsem si připadal jako ten nejpitomější puberťák …
Mamka nikdy o svých žácích nemluvila. Byli jejím světem.
Až do jednoho večera, kdy se venku strhla bouře. Já v ložnici myslel na nějaké pracovní záležitosti… Hlavně na noční návštěvu u Ela poprvé v nemocnici… Když to všechno bylo násilně přerušeno zaklepáním.
„Moment!“ zařval jsem hystericky a snažil se rychle obléknout.
Zpoza futra se ozval vtíravý hlas. Že prý se jde jenom zeptat, jestli u nás může jeden z jejích studentů přespat, aby nemusel za bouřky do ulic, protože i autem by to mohlo být nebezpečné.
„Ha! A teď, babo, raď!“ muselo mi prolétnout myslírnou. Asi jo, i když si to nevybavuji. Ani milióny vysoustružených otazníků nemohly překrýt skutečnost, že se neptá, nýbrž oznamuje. Ostatně jako vždycky v podobných situacích! Což ale v dané lapálii nebyl zásadní problém…
Nastal čas sejít dolů a hrdinně přiznat barvu… Tedy ne celou duhovou škálu!
Uvítala, že nás nemusí představovat, když se už letmo zdravotnicky známe, a nebude zas tak velký problém, aby ho uložila v mém pokoji, protože kožená sedačka v obýváku není pro hosta vhodná.
„A navíc – už jsi ho jednou vezl autem!“ vykřikla dodatečně a tvářila se jako by tou jízdou bylo naše pokrevní bratrství zpečetěno.
„Bratrství, bratrství…,“ jsem si zase já tiše, ale násilně rval do hlavy, abych odtamtud vypudil úvahy o zcela jiném spojenectví.
Navzdory tomu zůstalo pečlivě ustlané sofa až do rozbřesku prázdné.
Jakmile bylo zřejmé, že rodiče spí, se ke mně přitulil. Něžně, nevinně, přesto nepopsatelně impulzivně. Srdce nám oběma cválala v rytmu nadržených těl a neukojených vášní. Desítky minut jsme se jenom dotýkali, hladili a líbali … Poctivě jsem nevynechával jediný kousíček rozpálené kůže. Voněl ještě víc, než jsem si pamatoval.
Doháněl mě k šílenství. Ač plně dospělý muž, jindy schopný zkrotit a ovládat tělesné pochody, jsem to pod jeho vlivem opět nezvládnul.
Byl žádostivý, nedočkavý a dával najevo, že pořád nemá dost. Extáze óbr-extrémní. Mladé pružné tělo se mi v návalech rozkoše zmítalo v náručí a já za nedlouho ucítil vrchol jeho vzrušení.
Chvilku jsme odpočívali. Hajal mi na břiše, objímal jsem ho. Pevně, hrdě a odhodlaně. Připravený dát mu vše, po čem jsme oba dlouho prahli. Po nějaké chvíli…, několika chvílích, jsem měl dostatečně prokrvený mozek, aby mi něco došlo, „Kdo je Verona?“ S touhou po mužském těle, jakou předvedl, mi ono tetování totiž nedávalo smysl.
„No, maj stupid!“ zašeptal. Což bylo jediné souvislé, co uměl srozumitelně v cizí řeči vyslovit, tak si to velice často dopřával. Pak se nade mě naklonil a dal mi něžný polibek na čelo. „Romeo e Juliette. Io liebe,“ dodal mezinárodní směskou a lehnul si zpátky na záda. Byl romantičtější, rozkošnější a něžnější než všechny Julie světa a zároveň bojovnější nad jakéhokoliv Romea.
Jedny z mnoha výjevů, které mi nikdo nikdy nevzal. Už ani nevezme, a já si je s sebou odnáším jako ty nejvzácnější klenoty. Vzpomínky na život. Protože tohle byl život.
Do něhož naneštěstí patřilo i něco jiného.
Den jako každý jiný. Běžná ranní směna na lůžkovém…, ale pouze do chvíle, než se na jeho chodbě objevila sestra a vyděšeně běžela rovnou ke mně. Chytla mi rukáv a do ucha vyjekla:
„Rychlá přivezla tvoje rodiče.“
Všechno ostatní mám v mlze. Jenom vím, že jsem se dolu přiřítil zrovna, když z jedné sanitky vytahovali nosítka s mámou. Měla zakrvácenou paži, která jí bezvládně plandala. Vrhnul jsem se k ní. Byla při vědomí. Ulevilo se mi. Zřetelně byla pouze v šoku. Krve nepřibývalo, tak se nejednalo o žádnou velkou otevřenou ránu. Podívala se na mě, oběma rukama se chytla mojí a zašeptala:
„Ben… Ben nás zachránil.“ Pak omdlela.
Vyhrkly mi slzy. Muselo se stát něco velice ošklivého, když si vzpomněla na Benátora a jak nás v dávné minulosti spasil. Od jeho skonu už o tom totiž nikdy nemluvila.
Nakonec se ukázalo, že byla v pořádku. Vyjma pořádné boule na hlavě. Ošetřující kolega mi potom vzkázal, že jí nic závažného není.
Jak zmizela nosítka s ní, začal jsem se shánět po tátovi. Věděl jsem, že záchranáři přivezli oba. Taťku však mnohem dřív a než jsem stihnul doběhnout z mého oddělení, chvátali s ním rovnou na operační sál.
Bohužel pozdě. Několikátý infarkt už nepřežil.
Seděl jsem v čekárně a nemohl tu informaci vstřebat, pochopit, ale hlavně odmítal považovat za realitu. Ráno u snídaně byli veselá dvojka plánující odpolední túru.
Za prosklenými šoupačkami se najednou dalo pohlédnout na známý a chtěný obličej. Koukal na mě a bylo poznat, že netuší, jak se má chovat. Pomalu jsem se zvednul a šel k němu. Ani já nevěděl, jestli ho můžu obejmout a dlouho čerpat jeho uklidňující vůni.
Tak moc bych v ten okamžik potřeboval.
El vydedukoval, a jenom mě chlapácky poplácal po rameni. Hořce jsem se usmál a nadechnul, abych mu řekl, co se stalo. Jenže on mi do toho skočil:
„Bude v pohodě. Je silná, ona to zvládne. Když jsem je našel, byla ztracená, ale věřím, že jen kvůli šoku.“
Nechápal jsem, nerozuměl … A v tu chvíli mi došlo, že vlastně nevím, co se stalo a proč tam byla krev, když táta umřel na infarkt.
„Pojď za ní! Myslím, že bude ráda,“ pokračoval a už nás táhnul k výtahu, kterým jsme se přesunuli na lůžkovou část.
Převezli ji tam, aby se zjistilo, zda-li nebude nutná delší hospitalizace. Ještě nevěděla, že táta už není. Já zase netušil, o čem mluví El. Prazvláštní! Stejně jako náš příchod na její pokoj. Tedy aspoň pro mě. Podívala se nám do očí hned na prahu a vděčně zaševelila:
„Bene!“ Ty její se podlily a natáhla k nám dlaň. „Kluci, co táta? Je v pořádku?“
Uzemnila mě ještě o něco víc. „Bene?!“ S nevyřčenou otázkou jsem zkoprněle stál zatímco Taliánek se vydal sebejistě k ní. Oslovila ho znovu:
„Bene, hochu! Děkuju za nás oba.“
Pořád jsem tápal. Přesto se automaticky postaral, aby dostala něco na uklidnění. Po špatné zprávě to bylo víc než nutné.
My dva jsme pak mlčky vyšli z kliniky a pomalu se přesunuli do nedalekého parčíku. Na zbytek dne mi primář naordinoval volno. Sám jsem byl mimo a zdráhal si to připustit. Snad i proto mě El táhnul ven z nemocnice, pryč od toho všeho, doprostřed uklidňující zeleně, na lavičku a já tam pozorně poslouchal.
Nevěřil jsem vlastním uším, ale jemu ano. Matčina vděčnost dokazovala, že mluvil pravdu a skutečně zahnal zloděje, který se k nám dopoledne vloupal a jí praštil do hlavy, až ztratila vědomí. Lupič se pak s taťkou popral a jeho srdce nevydrželo, už během rvačky zkolaboval. Kdyby Ben nepřišel na jazykovou hodinu a toho šmejda nezahnal, bůhví, jak by to dopadlo i pro mámu. Přestože, ani přes veškerou jeho i mamčinu snahu, našemu jazyku moc nevládnul, tedy alespoň co se mluvení týkalo, byl schopný na jejím mobilu stisknout nouzové tlačítko, a rychle přivolat záchranku.
„Ale proč El?!“ bylo jediné, na co jsem se zmohl.
Souběžně byl italský rošťácký úsměv tím výhradním, v čem se moje ztracenost chtěla utápět. Přinášel mi úlevu a pomáhal nezbláznit se.
Rukama, nohama a občasným pokusem o nějaké to slovíčko se mi snažil vysvětlit svoji přezdívku. Pochopil jsem. On poslední ze čtyř bratrů, kdy nejstarší nosil jméno Benedikt s okamžitou a přirozenou zkratkou – Ben. Můj překrásný milenec, oficiálně Benel, pak kvůli jejich rozlišení neměl jinou volbu.
Úkol siciliánského výzkumnického gangu krátce na to skončil.
Do našeho rozloučení jsme se ještě párkrát božsky pomilovali, víc hmatatelného nepřežilo. Benel zmizel jako přenádherný sen, který se ráno rozplyne v zazvonění budíku, a já se ho marně snažil přivolat zpátky. S největší pravděpodobností mi schválně nechal jenom falešné telefonní číslo. Byl mladý, energický a veselý, chtěl si užívat a ochutnávat stále nové a nové.
Rozuměl jsem, nezlobil se a byl mu i tak nevýslovně zavázán. Díky němu bylo mi už dokonale známo, co je v životě důležité, kdo jsem a že v inteligentním společenství nemusíme něco takového skrývat.
Dodnes zahřeje mamčin výraz, když se ode mě dozvěděla pravdu.
„No, konečně! To ti to trvalo!“ pronesla hodně nahlas, ale chlácholivý tón se nedal přeslechnout.
pokračování:
