tenhle příběh si už premiéru odbyl jakožto povídka – „Tygr Samuraj“ (viz GAY🌈 EROTICKÉ POVÍDKY).
Hlavního hrdinu jsem si ale extrovně oblíbil – jeden z mnoha důvodů proč jsem rád, že některá jeho dobrodružství se dají vyprávět i bez erotických scén. Tarkovo kouzelné charisma tak může opakovaně ožívat navzdory vyprchání sexuálního poblouznění.
Proto jsem vzal kladivo, majzlík i pilu… a výsledek s maximální možnou gay CUDNOSTÍ je tady pod názvem:
LOVEc a TYGR SAMURAJ
poetický 🌈gay příběh pro milovníky koček a statečných mužů
31.05.2024
Tribuny burácejí, až se otřásají. Davy na nich skandují, pískají a dupou do podlah, jako by chtěly zbourat celý svět.
Ale nic takového.
Jenom už se nemůžou dočkat šampióna. Hrdiny dnešního klání.
Hajzlík na sebe nechává dlouho čekat jako obvykle, a to všechny přítomné nutí k hromadnému šílenství. Atmosféra v aréně je prosycená vzrušením, které by samo o sobě stačilo, aby dneska padl rekord.
Jeho vlastní. Druhý se mu nevyrovná. Prozatím se nikomu dalšímu nepodařilo dosáhnout takových výkonů.
Napětí ovládá i mě, a přitom by nemělo. Zrovna já bych měl být tím neklidnějším a nejstabilnějším prvkem. Jsem přeci asistent!
Ano. Já! Zrovna já mám to štěstí, že si mě Lukas už dávno vybral za pomocníka, nebo chcete-li spíš sparing partnera ke zdejší královské sportovní disciplíně, v níž vyhrává již několikátou sezónu. Mnohonásobný vítěz jízdy na divoké šelmě. Neporazitelný mistr.
Ano! Přesně! Já mám tu čest. Já jediný jsem poctěn. Jenom já, já a zase pouze já jsem mohl být již nesčetněkrát přímo u pramene, v těsné blízkosti těm nejimpozantnějším pohybům, odvaze a bravurnímu krotitelskému talentu, jaké kdy vesmír viděl.
Asi za to vděčím pohotovosti. Luky si ji pokaždé nemůže vynachválit. A nechci se chlubit, ale bez mých včasně a trefně uštědřených drobných pomocí by prý nedosahoval takových výsledků. Podle jeho slov. Nekecám. Se ho klidně zeptejte!
„Zeptejte! Klidně se ho sami…,“ probouzí mě vlastní mumlání.
Ležím široce rozpažený na posteli, v póze zdravící řvoucí fanoušky, a díky nočnímu šeru chvíli nechápavě zírám na strop.
Rychle se ale naplno probírám, zřejmě taky kvůli pohledu na ještě nevybalené tašky, které jsou naházené v rohu ložnice.
Na erární ubikaci jsem se nastěhoval předevčírem, ale nechtěl se jimi doteď zdržovat. Důležitější pro mě bylo seznámení s kolegy a mým novým pracovištěm. Zdejší policejní okrsek už dlouho žádá o posily, což jsem zejména v těchto časech považoval za skvělou příležitost. Potřebuji změnit prostředí, zahodit všechno ošklivé, co mě nedávno potkalo, a začít někde jinde, s někým jiným, ale hlavně – s vyčištěnou myslí.
Pravděpodobně se něčeho přibližného brzy dočkám.
S Lukasem, novým parťákem, jsem totiž hned svůj první den strávil skoro celý v terénu a povedl se nám bleskový zátah na jachtu pytláků. On byl dokonalý, statečný a neskutečně sexy. Mám ho asi plnou hlavu, protože se chová tak, jako kdyb…
Teď mi dochází, že požvatlával cosi o nějaké noční akci. Říkal to šeptaně a já ho ani moc neposlouchal. Soustředil jsem se na úplně jiné přednosti, než je zrovna jeho slovní zásoba.
Ale jo! Snad něco o záložním služebním přístavišti. Že by mě to prý mohlo zajímat. Jenomže si nevzpomínám, co přesně. Jenom vím, že dnes v noci. A jak tak koukám na protivně podsvícený displej hodinek, akorát touhle dobou by se k tomu čemusi mělo schylovat.
V návalu nervozity z nejrůznějších nových podnětů mě zajímá jediné – dostanu šanci zrealizovat svůj odeznívající sen a skutečně si zahrát na jeho osobního tělesného asistenta?
V případě Lukase totiž určitě nepůjde o nic jiného než zas o nějakou hromadnou bojovku. Je jimi pověstný, jak se ke mně doneslo téměř okamžitě z nezávislých zdrojů. Snad ještě dřív, než jsem nafasoval služební mundúr.
Hrabu se z pelechu a snažím u toho probudit ještě napůl rozespalou palici. „Takže, kdeže přesně by se teď měl objekt mojí čerstvé touhy nacházet?“ Dotěrně dvojsmyslně, protože… Protože! Hluboko v mém nitru se začíná ozývat hlas matky přírody, a mamince se odmlouvat prostě nesmí!
Natahuji v rychlosti plátěné kraťasy, obouvám tenisky a jen tak nalehko vybíhám ven do vlahé, teplé, pozdním jarem provoněné noci.
Skromné kotviště pro náhradní lodě zásahovky, které se choulí pod velkým skalním převisem a jen málo kdy ho někdo použije, mám už na dohled.
Ještě pár metrů písku, pak přeskákat táhlý přírodní vlnolam z balvanů, prolézt řídkým palmovým porostem podél zbytku pláže a jsem tam.
Sice nechápu, proč právě zde, ale Lukas je údajně vyhlášený svými neobvyklými choutkami a sbíráním neobyčejných zážitků. A pak taky – proč bych zrovna tady nemohl zapadnout do týmu?
Je i pravda, že to vzrušení z tajemna a neznáma je příjemné a dráždivé.
V hledáčku se mi už míhají chlapské siluety.
Něco u pontonového mola provádějí. Pořádně tam nevidím…
Zpomaluji a blížím se k nim.
Jsou dva a zatím to vypadá, že o mně nevědí.
Jsem skoro u nich. Poznávám Lukasovu postavu. Má překrásně úzké boky. Ty bych postřehl za jakéhokoliv rozpoložení.
„Luky!“ šeptám před sebe.
„Já věděl, že tě to přiláká,“ vítá mě a staví se zády k tomu druhému klukovi.
Avšak náhlý svit měsíce, který se na mžik ukazuje mezi mraky, odhaluje záhadnou velkou bednu u jejich nohou.
„Co…?!“ vztekle ze mě vypadává s upřeným civěním k zemi.
Do podvědomí se mi okamžitě nasouvá informace o nedávné aféře s pašeráky, kterým se prý dokonce povedlo i naverbovat člena naší jednotky.
Hlavní důvod, pro který naopak mě vyhledal, oslovil a následně najal velitel místních strážců zákona. Coby uznávaný lovec, krotitel a dobrodruh s vojenským výcvikem nepochybně nabízím ideální předpoklady, zkušenosti a dovednosti k tomu, abych zase já na oplátku vystopoval, ulovil a spravedlnosti doručil podobné zmetky.
„Zrádce jeden!“ do huby se mi dere nadávka, kterou i zlostně vypouštím nahlas směrem k Lukasovi, a tím ho velice neochotně a nechtěně řadím mezi ně.
Z večera protkaného erotičnem se obratem stává práce, což mi totálně kazí špičku a nuluje moje džentlmenství: „Ty šmejde!“
„Ne, to je jinak. Počkej! Já ti všechno…,“ snaží se bránit a zjevně mě i zastavit.
Jeho fyzickou vybavenost už znám a ten druhý týpek taky není žádná korba. Znehybnit je oba téměř najednou bude hračka, otázka několika málo zanedbatelných minut.
Teda…, kdyby se na ně dostalo!
Jediné, co mám šanci udělat, je chvilkově ucítit…
+++
„Sakra, to je vedro!“ Mozek nemilosrdně třeští a mám dojem, že večeře půjde zpátky horem. Takovou kocovinu nepamatuji. Jsem tak mimo, až zcela neuznávám, že bych vůbec někde a cokoliv nasával.
Oči se mi nechce otevírat. Jsem kompletně ztuhlý a jen nehnutě ležím. Časem to vyšumí, zvednu se až potom.
Jenže jak pozvolna přicházím k sobě, na hrudníku vnímám cosi hebkého, jemného, teplého … A zvláštně příjemného.
Pravé víčko líně nadzvedávám a pokouším se zacílit na prsa …
Rychle se ale vracím do slepeckého módu. Neudržím zrak příliš dlouho. A pak taky – zahlédl jsem něco, co ve mně vyvolává dilema – buďto blázním, anebo mám přeslimitně natankováno, a tudíž bych neměl přemýšlet, či se dokonce probouzet.
Ale nedá mi to. Protože mé kůže na hrudi se asi dotýká přesně ta prapodivnost, kterou tam před chvilinkou zmerčilo moje unavené kukadlo.
Opatrně je obě otevírám.
Sice jim nechci uvěřit, ale už se mi daří přidržet je v použitelném stavu, a tak si překvapeně civím na tělo.
Vím, že nejsem cvok. Většina mých kámošů by vám odpřísáhla, že nejsem. Jenže současný výhled nabourává moje vlastní přesvědčení.
Prsní svalstvo a kus břicha mám pokryté chundelatým ostrůvkem malinkatých kožíšků, spletí drobounkých paciček a spokojeně odfukujících čumáčků …, až mám strach se nadechnout, abych je nevzbudil.
Podle zbarvení srsti jde o malinké tygříky.
Něco tak sladkého vidím málokdy.
„Prsk!“ ozývá se zhruba z prostředka toho chumlu a přibližně tam někde se najednou objevuje hlavička, roztomilý kočičí obličejíček a rázem na mě šibalsky a zvědavě vejrají dva korálky.
„Kuk!“ povídám šeptem. „Co tady děláš, prťousku?“
A těch nadzvednutých a zkoumavě si mě prohlížejících makoviček je z ničeho nic dohromady sedm.
Následuje dodatečná nálož rozespalých zívnutí, a už to jede na plné obrátky – kvíkání, mňoukání a pofrflávání je všude … Mám co dělat, aby je pochytal, jak se začali pilně hemžit.
„Ta jsou, viď?“ ševelí střapatý kluk ležící stejně polonahý kousek ode mě.
Stále nechápu. Na střídačku zírám na něj a na plyšové balónky, které se na mně nepřestávají čím dál tím víc šmrdolit.
Copak nepřestávají…, naopak se začínají postupně a po jednom rozkoukávat, kde jinde by se našlo nové povyražení. Já už je očividně nebavím.
„Ups, ty nezbedo!“ Chytám jednoho z nich do dlaně, aby tvrdě nedopadl na zem. Přestože je pod námi hezky ustálo ze silné vrstvy slámy, jeden nikdy neví. Ti drobečkové vytvářejí představu obrovské křehkosti a něžnosti, až se člověk obává na ně jenom trochu křivěji zaksichtit. Natož, aby sebou někam plácli.
Pokládám toho odvážlivce zpět a všechny je vězním v provizorních zábranách z mých sepnutých rukou. Chvilinku předou, pumpují malinkatými pacičkami a zatínají miniaturní drápky, u čehož je jim očividně naprosto jedno, že to i bolí.
Ale po chvilce se jim opět přestává líbit na jednom místě, a snaží se vylézt.
Sousední boreček nás jenom mlčky pozoruje a kření se víc než měsíček nad hnojem.
Abych pravdu řekl, stál by za hřích.
Teď mám ale celé paže, a nejenom ty, plné neposedných koťat. Znova se pokoušejí rozkutálet mimo můj dosah.
Jsou úžasná! Tak malinkatá! Jsem dost možná jedním z prvních objektů, který rozeznají. Musí jim být teprve…, no zkrátka – batolátka! Přese všechno už nyní nezpochybnitelní predátoři a lovci.
Na obličeji registruji široký nekontrolovatelný úsměv. Nedokážu se ovládat. Kočky jsem vždycky miloval a zabírají příčku mých nejoblíbenějších zvířat.
„Panthera Tigris Samu,“ promlouvá najednou hezoučký cizinec.
„Co?“ Ani se na něho nemůžu podívat, jeden z těch bumbrlíčků se mi ztrácí někde u nohou a já ho nemůžu nahmatat ani zahlédnout. Jsou tak neposedná a roztřepaná, že mám co dělat, abych je měl v jednom záběru.
„Říkám – Panthera Tigris Samu. Tak se nazývají latinsky. Neboli – Tygr Samuraj.“
„Aha!“ Už se mi toho jednoho zdrha daří opatrně nabrat, a lifruju ho k ostatním. „To je hezký pojmenování.“
„Je. A také hezký a ušlechtilý tvor. Jako dospělí bývají i magičtější.“
„To už snad ani víc není možný,“ snažím se s ním i přes silné chechtání komunikovat. Navzdory nadlidskému úsilí se mi většina rošťáků sesypala k pasu a nadýchané kožíšky lechtají tak strašně…, nedá se to v klidu ustát.
„Možné je všechno,“ s naprostým klidem mi odpovídá cukrouš. „Pocházejí ze souostroví Samu, kde se jejich rodová linie tisíce let vyvíjela mimo další tygří kmeny. Jsou o poznání menší a genetickou výbavou se dokonale přizpůsobili prostředí, v němž docházelo k izolované evoluci.“
Já se ale řehtám na celé kolo a nemůžu přestat. Mrňouskové si ze mě udělali prolézačku a jsou v přesile. Nemám nárok je polapit nebo jim zabránit, aby šimrali takřka kdekoliv … Skoro bych se poch…
Sedmé nebe je proti nim omšelý hadr na podlahu. Pohádkovostí nešetří.
Což mého člověčího společníka asi štve. Postupně je odchytává … a dětská smečka končí v dřevěné ohrádce nedaleko nás. „Potřebuji, abys mě vnímal a dokonale poslouchal. Proto jsi tady!“ Dívá se odtamtud přísně kantorsky.
„Fajn! Už jsem v klidu.“
Spokojeně se velebí zpátky ke mně. Mírně blíž oproti původnímu. Nasávám naplno jeho vůni.
„Můžeš se, prosím tě, obléknout,“ povídám trochu nejistě.
„Proč?“ hází po mně udiveně.
Lehkým gestem směrem k mému rozkroku se mu snažím neverbálně, leč výmluvně naznačit.
„Takže,“ začíná hned, jakmile se kompletně oblečený pokládá do sena, „v dospělosti jsou to štíhlé, velmi pružné kočky s přátelskou, oddanou a mírumilovnou povahou. Neví se proč, ale už od věků vykazují náklonnost k primátům. Dokonce snad existují i důkazy, že tlupy šimpanzů vychovaly osiřelá koťata, která pak sehrávala důležitou roli ochránců před jinými dravci. Tudíž se následně zcela přirozeně a pozvolna stávali součástmi i vznikajících člověčích společenstev.“
„To vidím.“ Házím provokativně pohled na prťata.
On přesto vůbec nereaguje a pokračuje dál v přednášce:
„Jak se lidstvo civilizovalo a rozvíjelo, na Samu dorazili například i objevitelé z Japonska, kteří jim přiřkli jméno Samuraj. Jak podle jejich vzhledu, tak pro úchvatné fyzické schopnosti a povahové rysy. Odborná obec danou specifikaci ochotně přijala, protože i výstižně odpovídá unikátní domovině. Naneštěstí…“
„Moment!“ zastavuju ho. Teprve mi totiž dochází pár věcí. Večer v přístavišti. Nevím, co se tam stalo. A pak taky: „Ty jsi? A co tady dělám?!“
„Jasně! Promiň!“ Koulí očima jako panna před akcí. „Lukas mi nařídil, abych tě nejdřív do všeho zasvětil, ale já jsem z tebe tak trochu… To…“
„No, to je sice dojemný. Já z tebe taky. Ale přeci jenom bych rád základ věděl, než budeš pokračovat v tom přírodopisu.“
„Ulax!“ vyštěkává a pravačka mu vystřeluje ke mně.
„Tark. Těší mě!“
„Já… Já vím, kdo jsi. Mě nápodobně. A omlouvám se za nepovedené ántré. Ale choval ses obráceně, než jsme s Lukasem doufali. Proto muselo dojít na variantu B.“
Chvíli je ticho. Evidentně netuší, jak se dostatečně ospravedlnit za kapesník s uspávadlem a třetího parťáka v záloze.
„Dobrý! Zapomeň!“ Posílám mu chlácholivé mrknutí. „Kámošům Lukyho je předem odpuštěno.“
„Díky!“ Jeho úleva jakoby rozsvítila celou místnost.
Což mě přivádí k nápadu se po ní trochu porozhlédnout. Ač bych čekal něco partyzánského, ležíme ve zvláštním kotci, který vypadá až podezřele profesionálně.
„Jsme v ZOO,“ dodává hned Ulax.
„Jako…? V městský ZOO?!“
„Ano! A co je na tom divného?“
„Já jen…, že v turistickým prospektu o tygrech není ani zmínka.“
„Doteď ne. A to bych měl vědět, jsem tu ředitel.“
Od provizorní kočičí ložnice se začíná linout nářek, pískaní, pištění a rozzlobené povykování. Jejich hlásky jsou snad ještě roztomilejší než tvářičky, prdelky i pacičky. Jako byste naslouchali elfímu chóru. Opravdu. Sborově se v neuvěřitelně melodické souhře dožadují absolutní pozornosti.
„Musím je nakrmit. Vydrž!“ Ulax se okamžitě zvedá a mizí kdesi v zadním traktu, odkud se za pár sekund řítí s arzenálem lahviček naplněných mléčnou tekutinou.
Brumlání, vrnění a spokojené pomlaskávání za nedlouho vychází z jeho náruče. Jsem si jistý, že by uchlácholilo a rozněžnilo i toho největšího mrzouta v galaxii. Řekl bych, že se mi tlačí i slzy…, slza…, vlhkost do řas.
Sice jenom na krajíček a fofrem se vytrácí, ale jo…, je tam!
Jsou rozkošní. A to všichni, včetně jejich kojitele. Přetopený kotec celému osazenstvu očividně vyhovuje. A já se začínám rovněž a navíc zdárně přehřívat.
Brzy je nakrmeno a poctivě se odfukuje do slaměných peřin.
Ulax je rychle u mě a plynule navazuje v místě přerušení přírodovědecké instruktáže:
„Souostroví Samu je už dlouhá léta pod diktátem přísného a uzavřeného komunistického režimu. No, a všichni víme, co jsou tihle zač. Tamní ekosystém je dávno zdevastovaný, jak masivně chovají stáda nepůvodního malého skotu, vhodného materiálu na velké množství levných potravin. Pro Samuraje se tyhle kravky staly jedinou dostupnou kořistí, ale on tím pádem třídním nepřítelem číslo jedna. Potažmo velice rychle silně ohroženým a mizejícím druhem. Nikde jinde na Zemi se nevyskytuje.“
„Támhle jich je hnedle celá šťastná sedma,“ žertovně posílám ke školce.
„No, a to je taky jediný důvod, proč jsi tady.“
„Já?!“
„Podle Lukase jenom ty.“ Na pár okamžiků klopí oči.
„Stydí se za lichotky?“ přemýšlím si. Jsem povinný mu pomoct! Opakovaně mě pohlcuje vliv mamky přírody. Rád bych se k němu dostal blíž: „Jen do mě! Neboj, neukousnu tě! Právě naopak. Se mnou budeš jako v ráji. Uvidíš, že lovce nemuseli přilákat jenom tygřata.“
Za odměnu dostávám andělský úsměv, ale místo nějakého toho pookřání a uvolnění atmošky se restartovaně pouští do vysvětlování:
„Možná nejsou výhradní příčinou, každopádně však tou nejdůležitější a nejnaléhavější. Bleskově potřebujeme využít tvoje schopnosti a kontakty. Náčelník na tebe trpí a dá jako na nikoho jiného. A nejenom on. Říkal Lukas. Vypráví o tobě poslední dny velmi často.“
„V dobrým?“
„Ano! Samozřejmě. A fantasticky se to poslouchá.“ Cudnější kukuč jsem snad ještě neviděl.
Ulaxova zdánlivá neposkvrněnost je však náhle ta tam.
Ukazovákem mi začíná jemně kroužit do pupíku, pak se zvolna vydává k jihu a ruka mu napůl mizí pod lemem gatí, co mám na sobě.
Jen tak! Jakoby nic! Jako by si do šuplíku sahal pro tužk… Hm, teda spíš pořádnou fixu, …, kvalitní zvýrazňovač!
Očima se nepřestává vpíjet do těch mých. Ústa mu i tak jedou na plný ceres a chová se, jako by mu prsty tam dole ani nepatřily: „Naše zahrada je členem globálního ekologického záchranného systému. Můžeme proto operativně přijímat nalezené, nebo odejmuté kusy ohrožených živočichů.“
„No, hurá!“ Faunu mám rád, takže nechci, aby pochopil, že momentálně jsem nadšenější z něho.
„Ano, je to skvělé. Nemůžeme ale vědomě přejímat, anebo dokonce sami jednotlivé exempláře pašovat. Musejí pocházet výhradně ze záchranných akcí. Tak mě napadlo, že bys mohl…“
„Mohl. A klidně hned.“
„Počkej! Já to myslím vážně.“ Rozčileně mě teď levačkou tluče do žeber.
„Já taky!“
„Počkej!“ vzteká se i výrazem a už mě jenom hladí po svalech. „To až potom.“
Trochu mě uklidňuje alespoň příslib, tak mu nevrle signalizuji, že se může vykecat.
A on neváhá:
„Znáš spoustu vlivných lidí v podsvětí a bezpochyby i mimo něj. Takže, když na správných postech řekneš a přimluvíš se…“
„Žádný problém! Jakoby se stalo.“ Rychle se mu sápu po zátylku, dostávám ho blíž a ochutnávám jeho rty, které úspěšně dobývám, násilním a pronikám do něho jazykem hodně, ale opravdu hodně hluboko.
Líbí se mu to. Oplácí … Snad ještě intenzivněji.
I když ne dlouho: „To není celé.“
„Co ještě?!“
„Budeš muset lhát!“ vypadává z něho bojácně. Je si plně vědom mého nenadšení.
Výborný odhad. Chviličku ho probodávám přísným díváním.
Teda…, vlastně…, lépe řečeno – na něčem podobném usilovně makám. Ale samotnému je mi jasné, že v jeho případě neúspěšně.
A při jednom náhodném kouknutí na chrupající šelmičky mi dochází, že jsou i mimořádně vypjaté situace, kdy jde o život, a tak některé zásady jednoduše musejí letět stranou. „V čem lhát?“ ptám se dokonce snad opatrněji, než oznámil on.
Evidentně připravená odpověď na sebe nenechává vůbec čekat:
„Do hlášení připíšeš, že bednu s koťaty jsi našel na jachtě pytláků ze včerejška.“
„Ale… To… To už asi…“ Nestíhám se ani vykoktat, a on dodává:
„Šéf ho zatím ještě nepodepsal. Luky se postaral. Pořád tam je prostor tvrdit, že oni Samuraje převáželi na objednávku někoho jiného a vaše jednotka je hrdinně zachránila. Pak by to bylo v cajku i administrativně.“
„Hmmm.“ Začíná se mi líbit, že mám vyjednávací převahu.
Popadám ho za ramena a přetáčím na záda. S tíhou mého těla možná bude povolnější: „A tys k nim vlastně přišel jak?!“
„Na jachtě ne!“ ďáblík se ani pod tlakem nevzdává.
Agresivitou jazyka se ho snažím připravit na fakt, že se pode mnou zakrátko nebude jenom přihlouple chichotat.
„Tak kde?!“ naléhám dál, když se naše pusy od sebe pomalinku vzdalují.
Ta jeho se zdráhavě rozjíždí:
„Víš, neměl bych to prozrazovat, ale tobě snad už můžu. Na ostrovy občas tajně pronikne skupinka aktivistů, kteří již znají místa, kam hrstka zbývajících párů Samurajů chodívá nepravidelně zakládat doupata. Je to sice smutné, ale tygří rodiče se nedají transportovat, kdyžto mláďata celkem snadno. A díky nim se nám třeba podaří celý tenhle báječný poddruh zachránit. Poslední nájezd se po dlouhé pauze vyvedl a várka pochází ze tří různých brlohů.“
Těch několik málo nekonečných minut něžného potěšení, do kterých se noříme duchovně, podobně jako se v sobě navzájem utápějí naše polibky, nám dovolují být v jiné dimenzi a taky alespoň na okamžik zapomenout na okolí.
To se ale velice rychle opětovně připomíná hlasitým a rozhořčeným kvílením, mručením a pískáním. Zabijáci se probouzejí a dravě dožadují našeho zájmu plus ošetřovatelovy péče.
Za pár sekund jich máme plný výběh a jsou úplně všude. Vládne sranda a báječná nálada.
Dozrává ve mně přesvědčení, že tohle přijmu za další pravidelnou aktivitu.
Nepřipustím, aby moje angažmá v záležitosti Samurajů skončilo náhodnou a ojedinělou pomocí. Výjimečnou kočku odedneška a navždycky považuji za nerozlučného přítele a chráněnce.
Stejně jako mi Ulax bude věrným milencem. Kvůli schopnosti a odhodlání zaměřit se na cíl a úspěch operace, se totiž i on v mém náhledu stává samurajem.
A to mi totálně imponuje. Propadám jeho kouzlu. Lovec ve mně se proměňuje na oddaného služebníka, či snad dokonce bez odporu v otroka.