HAEMATYR 9.díl
29.12.2021
Situace se trochu komplikuje.
Godner stojí ke smrtícímu kotli bahna zády, v ruce svírá ostrý nůž s dlouhou čepelí a tváří se, že jediný, kdo by se tu měl bát, jsem já.
Něco takového nehodlám připustit. S každým dalším suverénním našlápnutím se na oplátku zase já snažím zdůraznit, že tak lehké, jako s králíkem, to se mnou mít nebude.
Pozvolna se blížím. Cítím jakési divné, ale příjemné a dráždivé aroma. Cosi zcela neznámého.
Ten blb nečekaně zahazuje kudlu.
Ulevuje se mi. Konečně dostává rozum.
Jenomže on hbitě vytahuje z rozhalenky stejný křížek, jaký mám i já, a jeho hrotem si přejíždí po levé dlani, skoro až k zápěstí. Krev se okamžitě začíná drát ven, barví mu celou ruku a odkapává na kámen.
Zranění není vážné, žádný důvod panikařit.
Ale já začínám. Nebo to není ani tak panika…, spíš vedro.
Ano, všechno ve mně se začíná vařit a pohlcuje mě spalující žár.
Nemůžu se nabažit vůně, kterou nasávám… Čím dál víc. Nedokážu odolat lákavé rubínové barvě.
Postupně přestávám vnímat všechno ostatní. Neslyším žádné lesní zvuky, necítím vánek, který tu doteď proudil, a uvědomuji si, že se opakuje, co jsem už prožil.
Nyní ale jinak. Chybí bolest hlavy, není tady žádné zlověstné vrčení a postrádám i mrazivé vlny. Prostě žádné nepříjemné pocity. Jenom ta nepřekonatelná a slastně opojná přitažlivost Godnerovy krve.
Nekontrolovatelně se rozlévá po balvanu a já jsem opět jako zhypnotizovaný. Tentokrát si ale nepřipadám jako uchlácholená myš před lovícím hadem.
Vyrážím vpřed.
Jenže mi to nejde. Nebo alespoň ne, jak bych chtěl. Jako kdybych dělal první dětské krůčky, akorát nemám po ruce chodítko nebo podpůrná kolečka. Nohy mám ztěžklé a hůř se mi udržuje stabilita.
Ale zvládám to…
Pozvolna dávám do pohybu i zbytek těla. Včetně mozku, kterým se mi valí rozbouřená řeka otázek.
Odpovědi na ně ale v nedohlednu. Jen mě napadá, že jsem pod vlivem Haematyra, který mě paralyzuje i ovládá, a brzo se stanu jeho krvavou obětí. „Má zatím lidskou podobu a když ho shodím do bažiny…“ Bojovník ve mně se snažím jít dál. Možná se i otočit, rozkouknout se kolem sebe. „Třeba to není Goďas, jenom ho ke mně láká…”
První delší a plnohodnotný krok dělám nemotorně do prázdna, ale je tam. Daří se mi už i celkem koordinovaně otáčet hlavou, ale nikde nevidím nic, co by se dalo nazvat netvorem.
Přede mnou se akorát třese jeden srágora, a teďko skutečně nevypadá, že by kohokoliv, anebo cokoliv ovládal.
Mám najednou pocit, že ho musím rychle chytit. Nevím proč, ale nechci, aby mi utekl.
Snažím se ho varovat, aby něco takového ani nezkoušel. Posílám jeho směrem další plejádu siláckých poznámek. Ještě víc ho tím určitě přikovám k tomu šutru.
Jediný, kdo se ale obratem přikrčuje k zemi, jsem já.
V uších mi vibruje zlostný zvuk, připomínající řev rozlíceného lva lehce zkříženého s hodně naštvaným prehistorickým ještěrem.
Godner k ničemu přikovávat dávno nepotřebuje. Leží na zemi stočený do klubíčka s obrovskou mokrou skvrnou v rozkroku.
Dalších pár zavrčení už poznávám. Několikrát se mi ozývala za hlavou.
Omyl!
Nikdy to nebylo odtamtud.
Zmocňují se mě pulzující vlny dominance, síly a neohroženosti. S dalším mrknutím se mi výhled na okolní svět zahaluje filtrem. Všechno kolem je najednou zbarvené do šeda a středobodem se stává divoce kmitající Godnerovo srdce. Vidím ho uvnitř jeho hrudníku.
Během několika málo okamžiků nad sebou získávám naprostou nadvládu, a dvěma kroky se dostávám rovnou k němu.
Hodně…, opravdu hodně natěsno.
Užívám si jeho bezbrannost, mlčenlivé prosby o slitováním, nebo alespoň o rychlou a bezbolestnou smrt. Všechny mu letí hlavou a já je slyším. Nasávám jeho strach. Krčí se pode mnou a je připravený zemřít.
Zvedám levou ruku…
Její prvotřídní bestiální podoba je téměř nepopsatelná. Šlachovitý pařát, pokrytý tmavě šedou kůží s prsty zakončenými dlouhými a hodně ostrými drápy.
Chvilku si vychutnávám strach, jaký nahání, i bolest, kterou určitě přináší.
Pokládám ji na temeno Godnerovy hlavy, abych si ho přidržel a druhou mohl seknout.
Cosi uvnitř mě zastavuje. Nejsem si jistý, že to chci udělat a už vůbec ne, že zabíjet musím.
„Haematyr, pax!“ křičí zoufale do kamene a nad hlavou kmitá babiččinou knížkou.
Kožený zápisník i ruka, v níž je křečovitě vzpříčený, se klepají hrůzou. Stejně jako zbytek Godnera, který nepřestává mávat mým směrem a pořád dokola vystresovaně povykuje:
„Haematyr, pax! Haematyr, pax! …“
Zoufalství a vyděšenost se mi zadírají do vnitřností. Stříbrný kříž na přebalu mě začíná pálit do očí. Zlost a touha po jeho utrpení i krvi jsou pryč, a já pomalu osvobozuji propocené vlasy od tlaku i sevření mojí levé pracky.
Další výkřiky jsou doprovázeny přívalem čehosi, co mi projíždí páteří až k patám.
S následným mrknutím ztrácím bezbarvé vidění. Stáčím pohled na napřaženou pravačku…, opět lidskou ruku a spouštím ji dolů.
Jako v mrákotách se potácím o pár kroků vzad a prohlížím si nevěřícně všechny končetiny, břicho a zuřivě si osahávám tvář.
Godner se pořád krčí zmuchlaný na okraji šutráku, mrská zápisníkem a očividně nechce přestat opakovat moje jméno.
Haematyr!
Ten přichcánek po něm hrozně touží. Tak moc, až je ochotný se i obětovat.
„Hej!“ zastavuji jeho rámusení. Začíná být otravné. „Buď zticha! Nebo, přísahám bohu, se geniálně naučím, jak zařídit, že opakovaně vyleze!“
Teprve se odvažuje trochu nadzvednout hlavu a podívat se nahoru. Oči má plné slz i děsu a z nosu mu tečou proudy soplů. Zírá na mě, jako by nechtěl uvěřit, že Haematyr je pryč.
Po chvilce si do rukávu utírá všechno, co z něho teklo, když s nasazením všech sil z hlasivek tlačil zaklínadlo, o kterém asi ví, že by ho v takovou chvíli použít měl.
Zvedá se. Necivilizovaná opatrnost, prozrazuje, že během našeho skoro vražedného setkání, neuvolnil pouze močový měchýř. Snaží se postavit tak, aby si v kalhotách nenadělal ještě větší škody.
Stojí. S pokrčenými koleny a pořád se třese, ale stojí, a dokonce i mluví:
„Já… Já… Já vím, jak ho vrátit.“ A neklepe se mu jenom hlas, ale i babiččin zápisník, který mi nastrkuje.
Okamžitě se po něm vrhám. „Tímhle?!“
Rychle uhýbá rukou. „Ne, pane!“ Klopí zrak. „Prosím! Já vám to dám, až si zavážu ránu.“ Sice u toho má snahu podívat se mi do tváře, ale ta odvaha mu moc nejde, a oči mu po chvíli padají zpátky dolů.
Zato já sebejistoty nabral za nás oba a možná ještě víc. Jdu těsně k němu. „Klidně! Já už si tě pohlídám.“ Chytám ho za krk a způsob, jakým ho před sebou protahuji křovím, mě až skoro bolí za něj.
Trochu nějaké té spravedlnosti prostě musí být.
O pár trnů a ostrých větví si i já na několika místech ničím triko, které mi panikařící Godner ještě navíc třísní krví z rozříznuté dlaně.
Po vyšlapané cestičce dolů ke statku už jde sám. Knížku drží pevně přitisknutou na hrudníku a občas se na mě ustrašeně otáčí.
Vnímám ho okrajově. Trápí mě miliony otázek. Mám obavu, že na všechny nedostanu relevantní ani ověřené odpovědi hned. Což nesnáším. Tohle rozklepané jelito přede mnou určitě nebude jejich důvěryhodným zdrojem.
I když na druhou stranu, co v téhle situaci je, a není uvěřitelné. Ještě nedávno jsem považoval Alžbětino vyprávění za výplody znuděné vesnické fantazie. Což jsem i chápal. Taky jsem jako kluk býval chvíli pilotem, potápěčem, hledačem pokladů nebo kosmonautem a dokázal si celé hodiny hrát a věřil, že skutečně ve stavu beztíže opouštím tuhle planetu.
Teď už ale vím, že ona si nehraje. Tedy alespoň ne v případě kletby Haemat.
Mizíme v baráku, kde Godnera nejprve pouštím do koupelny. Ze všeho nejdřív se musí dát trochu do cajku. Házím mu tam i čisté montérky a jediné tričko, které tu mám vyprané. To, co má sobě, už totiž ani nevypadá jako oblečení. V přítomnosti něčeho takového bych v kuchyni sedět nechtěl, a raději já zůstanu lehce potrhaný a zakrvavený. To není taková hrůza.
Když má hotovo, usazujeme se proti sobě k jídelnímu stolu a on mi konečně po jeho desce přistrkává babiččin zápisník. „Je váš.“
Plácnutím dlaně, která na něm vzápětí přistává, ho nadzvedávám ze židle. Pořád ještě v něm zůstává dost hrůzy. Z tvora, který ho před chvílí držel za hlavu v lese. Chybělo totiž opravdu hodně málo, a takhle by tu neseděl a neklepal se.
Mlčí a jen kouká, jak pomalu knížku otevírám. Přesto vím, že tady před ním ji číst stejně nebudu. Jen tak ledabyle, aby to vypadalo, přejíždím první listy a suverénně si u toho broukám:
„Já vím, že je moje.“ A vzápětí mírním původní skeptický přístup vůči jeho důvěryhodnosti. „Tak povídej! Proč ses tak moc snažil o Haematyrovo zjevení?“
Žárovka v otevřeném lustru nad stolem ho přitahuje jako můru. Jedině oslepující záře asi dokáže zastínit všechno, co nedávno viděl a zažil.
„Já musel,“ povídá opatrně. Stále ale jenom zírá do světla, jako by si chtěl z očí vypálit obraz Haematyra, který se mu pravděpodobně už navěky vytetoval do sítnice.
Odkládám knížečku na kraj stolu a opírám o ni obě předloktí. „Ale proč?! Kvůli čemu se měl Haematyr probudit?!“
Jenomže Goďas se začíná pod nátlakem mojí zvyšující se hlasitosti třást čím dál tím víc. Dostává se do šoku.
Cítím křížek na kožených deskách. Uklidňuje mě a ladí do mírumilovného módu, který netvora ukrytého v mém nitru potlačuje na takovou úroveň, že bych skoro i zapomněl, že tam někde je.
Pomalu, abych Godnera neděsil ještě víc, vstávám. Z kredence vyndávám láhev whisky a k ní servíruji na stůl dvě sklenice.
Jeho zornice se odlepují od rozžhaveného vlákna u stropu. Sobě nestíhám ani dolít a první příděl alkoholu v něm mizí na ex. Prázdnou sklínkou tluče o dřevo a pohled lepí zpátky na žárovku.
Flaška je skoro plná, nemám s tím problém. „Fajn! Vožerem se,“ nahlas souhlasím s jeho tichým návrhem a nalévám další.
Hladinku přesto nechávám nízko, abychom oba vydrželi co nejdéle, a já se dozvěděl co nejvíc. Po doplnění mu luskám před očima, které jsou stále jako v tranzu narvané nahoru. „Hej! Hej! Klid! Už je to dobrý. Je to dobrý.“ Snažím se ho přivést k vědomí.
Aspoň trochu, nebo na chvíli.
Panenky reagují a samovolně mu padají na knížku. „Jo! Jo! Je to dobrý. Dobrý. Dobrý.“ Vypadá, že začíná spolupracovat. Uklidňuje se a chvílemi dokonce pohled propojuje s mým. To mu ale ještě moc nesedí, a znova vyprazdňuje whiskovku na jeden zátah.
Alkoholové teplo začíná lehce působit i na mě. Pohotově zase oběma dolévám. Uvolňování nesmí váznout, a naopak by mělo nabrat spád.
Godner začíná mluvit i celkem souvisle a rozumně:
„Už je to dobrý.“ Hází na mě nesmělý úsměv. „Ten zápisník! Hlavně ho mějte u sebe!“ Ale i tak musí zase trochu usrknout.
Krouživým pohybem si pohrávám s whiskovkou. „Proč?!“
On si očividně s pitím hraje nerad. „Protože s ním by mělo být snazší kletbu zvládnout.“ Zbytek do sebe hází bez rozmyslu.
„A kdybych nechtěl Haematyra ovládat, tak co?“ Pokládám svoji sklenici vedle té jeho, abych je mohl obě dotankovat.
On už se ale po ní nesápe s takovým nasazením jako na začátku. „Tak to Bůh s náma! On totiž loví pro Haemado…“ V tom na krátký okamžik přestává vejrat na sklo, ale přímo na mě. „Haemador je pradémon, víte?!
„Jo. Alžběta už…“
„Ježiš, tu mi ani nepřipomínejte! Kvůli ní…,“ skáče mi do řeči a šermuje u toho zuřivě bumbátkem před pusou. Protože ale už zase nemá co pít a já na to zatím adekvátně nezareagoval, pokračuje:
„Kvůli ní jsem tohle musel podstoupit!“
„Kvůli Alžbětě?!“ S důrazem na podtržení vážnosti situace teatrálně opět oběma nalévám a lahví trochu bouchám o stůl. Výslech se neubírá tím správným tempem a možná ani kurzem. Otázek v mé hlavě neubývá. Naopak. Bobtnají tam další a další.
„Sakra, tak dozvím se už něco pořádnýho a souvislýho!“ hřmím celou kuchyní a pomáhám si dalším plácnutím ruky.
Znova nadskakuje, ale už ne o několik centimetrů jako prvně. „Jasně! Jasně! Pardon! Pardon! Hlavně klid! Hlavně klid!“ křičí a rozevírá přede mnou dlaně, jako by krotil splašeného koně. „Já tu vaši knížku zachránil. Kdyby zůstala v autě, přišel byste o ní. Já nejsem ten špatnej. Prosím, věřte mi!“
„Tak dobře. Věřím. A tykej mi!“ Nastavuji moje hodnější já a svoji sklínku k přípitku, abych i ukázal, že už jsem dostatečně krotký.
Honza se zhluboka nadechuje, a záhy se dovídám, že jsme měli podobné dětství. Kromě toho, že legendy o pradémonech a Heamatyrovi mu nevyprávěla jeho vlastní babička, ale stará paní Godnerová. Její rodina ho plně adoptovala už jako novorozeně. Po biologických rodičích mu zbyl jenom stejně deformovaný stříbrný přívěšek ve tvaru kříže, jaký patří i mně.
Dlouho proto věřil, že on je stižen kletbou Haemat a až dosáhne příslušného věku, tak se ujme své osudové role. Mezi tím pátral i jinde a zjišťoval víc, než věděl od staré Godnerky. Díky tomu nedávno pochopil, že je to všechno jinak. Heamatyrem měl být asi jeho otec, ale tragicky i s Honzovou matkou zemřeli velice mladí. Goďas také vyslídil, že jejich nehoda nebyla pouhým neštěstím. Chápající tehdejší vyšetřovatel ho nechal nahlédnout do archivu a ze spisu jasně vyplývá, že ten ukradený kamion je sešrotoval úmyslně. Řidič utekl, a nikdy se nezjistilo, kdo a proč to udělal.
„Vůbec nebrzdil, a přitom mohl,“ posílá až vyčítavě mým směrem a smutek v jeho očích by přehlédnul jen slepec.
„Ty, bláho! To myslíš vážně?“ rázně ho zastavuji a likviduji dalšího panáka. Zprvu mi totiž připadá, že tolik podobností najednou se ani nemůže stát. Pak mi ale dochází, že může. „Promiň, Honzo, ale já přišel o rodiče skoro stejně.“
On se jenom lehce kření. „To má jednoduché vysvětlení.“ A zahaluje se tajemným výrazem, který doplňuje o nastavené prázdné sklo.
Roztáčím další rundu a popoháním ho k povídání:
„Takže za to může…?“
„Jo! Přesně. Je mocnější než většina ostatních. Žádná náhoda, že jsme oba skončili v tomhle kraji. Já omylem, ale u tebe se trefil. Já to cítil hned, co mi starej Bosýk řekl, kdo to od něho kupuje. On nebyl místní, nenarodil se tu. Hrozně jednoduchej týpek. Moc rád si domejšlel, aniž by pořádně věděl. Takže o legendě asi netušil vůbec nic. Anebo jo, a už k tomu prodeji byl přinucenej. A teďka nemyslím jeho starou nebo dceru.“
Oba to zaléváme dalším kolečkem drinků, tentokrát dvojitých, a Honza ještě dokončuje:
„Ale poprat se s ním budeš muset sám. Na to jsem krátkej. Já se jenom pokoušel dráždit Haemadora, aby byl aktivnější, a tebe to urychlilo.“
„Jo!“ Kouzlím sklenicí nad stolem, a trochu po něm i bryndám. „Urychlenej jsem už dost.“
„Ty kráso, to mi povídej! Já se v lese taky rozjel. Akorát jsem nečekal, že to bude do trenclí.“ Stejně rozevlátě Goďas gestikuluje nejenom rukama.
Řehtáme se, až nám dochází dech.
Mně se po chvíli přeci jenom daří ho popadnout. „O čem jsme to mluvili?!“ Třu si rty o vršek sklenky.
On se jenom pochechtává a tupě zírá na dřevo. „Alžběta?!“ Pak skládá ruce před sebe a opírá o ně čelo.
„Jóóó, Bětka!“ povzdychávám si. Oči se mi na střídačku zavírají, a problikávaně vidím, že to říkám jenom sám sobě. On spí.
Poslední dávka whisky povznáší moji opileckou náladu natolik, že už nemám sílu ani chuť se zvedat ze židle a jakkoliv reagovat na cokoliv.
Moje alkoholové opojení velice rychle přechází v nepřekonatelnou touhu po odpočinku. Sesouvám se na stolní polštář, zalehávám zápisník a usínám taky.
pokračování:
