HAEMATYR 7.díl
27.12.2021
Přečtení dvou babiččiných pohádkových věstníků mě vyhání z půdy, před barák i ze statku. Musím si vyčistit hlavu. Dost bylo nekonečného zařizování, rámusu při opravách i čarodějných legend.
Cítím volání domoviny.
Ačkoliv jsem s rodným městem, kvůli extrémnímu pracovnímu nasazení v posledních letech, ztratil pravidelný kontakt, nepřišel jsem o pocit kořenů. Pořád s láskou vzpomínám na dětství i blízké, kteří tam zůstali.
V posledních týdnech se tenhle sentiment umocnil tak, jako by mě někdo volal zpátky.
To bude ale tím přetažením a přepracováním.
Na hrob už dlouhé roky nejezdím, a jeho správu i údržbu jsem svěřil specialistům. K uctění památky mých milovaných totiž podle mě stačí, že na ně na všechny myslím každý den.
Připadá mi to důstojnější i cennější, než se u místa jejich posledního odpočinku ukázat jednou ročně na Dušičky s plastovým věncem ze supermarketu a hrát si na truchlícího synka. A to jenom proto, že mi napověděl kalendář.
Ale teď…?
Možná jsou na vině legendy o pradémonech, Haematyrovi nebo Esther a Jankovi.
Co já vím?
Jenom to, že se mi stýská.
Spontánně objednávám pokoj v tamním nejohvězdičkovanějším hotelu, balím pár nejnutnějších věcí, dům zamykám a natěšeně vyrážím.
Za pár okamžiků se řítím po dálnici do kraje mého mládí.
Ještě teď večer.
Zaprvé – ve tmě se mi řídí mnohem líp.
Zadruhé – chci být na hřbitově brzo ráno. Protože tak jsme tam každou sobotu chodívali s babí.
∗ ∗ ∗
Rodinný hrobeček je trochu zanedbaný. Budu muset správcovské firmě vyčinit. Ale jinak je tu všechno pořád, jak to vnímal můj klukovský mozek.
Rozjímám na lavičce přímo naproti náhrobku, a připadá mi, že už tu zase sedím v ustřižených kalhotách a houpu nohama, které nedosahují na zem. S dětskou naivitou si povídám s mrtvými rodiči a chlubím se duhovými kuličkami, které jsem den před tím vyhrál nad sousedovic Jirkou. Babička mezi tím omývá náhrobní desku a pak aranžuje do vázy kytky z naší zahrádky.
Ostatně jako každou sobotu, kdy chodívala uklízet hřbitovní kostelík a já byl nepostradatelným pomocníkem.
Přestože se na úpravu hrobu soustředí, trpělivě odpřísahává a dosvědčuje mi, že jsem při kuličkách nepodváděl.
Obrázky doteď zasunuté někde hodně vzadu v mém vzpomínkovém šuplíku, které jsem si příliš dlouho nepřehrával. I přes silnou vrstvu prachu jsou tak barevné a voňavé, že si velice dobře vybavuji, jak jsem si tehdy ve své dětské hlavičce představoval maminku s tatínkem, jak odpočívají vedle sebe na posteli z bílých obláčků. A ve chvíli našeho příchodu se probouzejí. Mamka mě k sobě zase vine, objímá a hladí po vlasech. Pak mi do nich dáva pusu a je na mě za vyhrané duhovky pyšná.
Ještě dnes cítím vůni jejích vlasů, sladkost polibků i bezpečí a lásku, kterou jsem cítil u ní v náručí. I když jenom pouhých pět let, zarylo se mi do paměti tak nezanedbatelně, že tohle místo a vánek, který mi teď proudí kolem hlavy, to v ní velice snadno víří a zase oživuje.
Bříza nade mnou se tetelí, a přestože o dost povyrostla, stále pořád v ševelení jejích listů slyším babiččin hlas, který mě volá do kaple.
Stejně jako tehdy se i nyní poslušně zvedám a jdu tam.
Otevírám velká dřevěná vrata a musím se smát při pomyšlení, jak jsem tu s nimi jako capart vždycky zápasil a jen stěží dosáhl na vysoko usazenou litinovou kliku.
Dnes už mi to jde mnohem líp, a tak celkem bez obtíží lezu dovnitř.
Překvapuje mě, že jsem tohle místo zatím ještě nikdy nevnímal takhle. Nevracely se mi tu vzpomínky na dětství tak moc živě ani zážitkově. Nedojímal mě zdejší Genius Loci jako právě teď.
Zastavuji se na pár sekund a nasávám starobylou zatuchlost církevního interiéru.
Oslněný poledním Sluníčkem chvíli zírám do lavic, které jsou v řadách před malým oltářem. Sedí tam žena, asi uprostřed, a modlí se. Nechci ji vyrušovat, protože je do svých žalmů ponořená tolik, že vůbec nezareagovala na můj příchod ani vrznutí dveří. Pomalu za sebou zavírám, pronikavý denní svit by mohl přeci jen rušit. Všechno se noří zpátky do pološera, nabourávaného jenom barevným vitrážovým okenním sklem.
Pomalu se zasouvám do poslední řady. Nemůžu se vynadívat. Otáčím hlavu nahoru za sebe na balkon, kde jsou malé varhany.
Další lehký úsměv se mi vykresluje na tvářích. Vidím totiž moje klukovské já, jak tam sedí za rozviklanou klaviaturou, hraje si na mistra světových koncertních síní a babička, která už má uklizeno, neúnavně šlape měchy.
Je to všechno zase tady, na dosah ruky. Vždycky bylo, stačilo sem jenom zajít. Pro změnu se mi hrnou slzy do očí, a vlastně ani nevím proč.
„Protože už máš důvod,“ neznámý ženský hlas přerušuje moje rozjímání.
„Baba už je úplně pitomá, a povídá si u toho modlení nahlas,“ uklidňuje mě vlastní mozek. Jinak si to neumí vysvětlit.
„Hloupá možná jsem, ale mluvím s tebou, Martine.“
A to mě vyděšeně zvedá z lavice. Tohle už ani můj procesor neokecá. „Promiňte! Říkala jste něco?“ Pomalu se k ní blížím.
„Není co promíjet, Matýsku!“ Kouká na mě s mírumilovným výrazem.
Můj klid ale dávno opustil budovu. Zírám na ni a nejsem schopný ničeho. Prohlížím si ji s urputnou nadějí, že si přeci jenom vzpomenu. Jako před chvíli na vyhrané kuličky. Mozkový harddisk zuřivě projíždí celou vzpomínkovou kartotéku a hledá v ní tenhle obličej. Snažím se ho přiřadit třeba k nějaké hodné tetě, která s babičkou kamarádila.
Bezúspěšně.
Očima se chytám doplňků. Sjíždím na sbírku modliteb, kterou drží v ruce. Kožená vazba na přední straně je zdobená stříbrným krucifiksem, a ten moje pátrání okamžitě zastavuje. Poznávám ho. Stejný nosím na řetízku od babičky.
Tupě střídavě civím na něj a do její tváře. Hluboký a neživý pohled prozrazuje, že mi dává čas, abych sám sobě napověděl.
Zbytečně. I kdyby mi dala navíc milion let. Všechno v mojí hlavě utichá.
Což je asi zjevné, a ona zastřeným hlasem po chvíli pokračuje:
„Jsi teprve na začátku. Za nic se neomlouvej! Jsem tu proto, abych pomohla.“
Neopouštím sice zkamenělý postoj ani výraz, ale pusu se mi daří odblokovat
„Pomohla? S čím pomohla?!“
„Co očividně nestihla tvoje babička.“
„Už je mi to jasný!“ do hlavy se mi nasouvá záchranná teorie. Je už starší, nemá si s kým popovídat, a tak uměle navazuje spojení třeba i s cizími lidmi. Několikrát jsem něco podobného zažil ve městě, kde nebylo nic divného si k neznámému důchodci na autobusové zastávce přisednout a při čekání poslouchat jeho vyprávění.
Musel jsem ji někdy v životě potkat a ona mě očividně taky.
Sedám si bokem na vedlejší lavici s nohama do uličky, abych jí dobře slyšel. Třeba mi prozradí na babičku něco, co si nepamatuji. Můj duševně očistný výlet by tak mohl být zpestřený o nějakou tu perličku.
Se zájmem sleduje moje počínání a jak starý dřevěný sedák pode mnou dovrzává, mi mlčky podává knížečku.
Abych neurazil, se pro ni natahuji. „A copak moje babí nestihla, teto?“ s oslovením, jaké patřilo všem babiččiným kámoškám. Třeba tím přiživím vlídnou atmosféru, kterou tady od začátku cítím.
„Tohle napoví!“ Pouští se kožené vazby. „Mělo už dávno, ale trochu jsi mi to zkomplikoval svým stěhováním. Stará ženská už nemá tolik sil, aby tě po světě stopovala.“ Její strnulá grimasa se na chvilku mění ve smutnou. „Už nás zbyla jenom hrstka, která na větší kousky nemá dostatek energie. Proto jsme posledních pár sobot zvolily opačný postup, a snažily se tě přitáhnout sem, zpátky, k nám.“ Oči stáčí k oltáři, jako by potřebovala nabrat odvahu, anebo sílu na další slova.
Využívám její pauzu a namátkou otevírám modlitebník s otázkou:
„Stopovat? Přitáhnout mě zpátky? Proč? A co je to za čtení?“ Snažím se být empatický.
Obličej nechává nasměrovaný vpřed a na mě jenom náznakem stáčí oči. „To je příběh o Haemadorovi, čarovědmách a Haematyrovi. Myslím, že bys…“
Tiše se zvedám, knihu silným přibouchnutím zavírám, stále beze slov opouštím lavici a rázným krokem i kostelík.
Nesnaží se mě zastavit. Jen cosi povídá, ale přes ozvěnu mých kroků není rozumět. Až s doskřípáním otevírajících se pantů, kde přeci jenom na pár okamžiků zastavuji, slyším konec:
„…dívku s levandulí!“
Jsem tak rozčilený, že za sebou ani nezavírám a peláším až na parkoviště.
Teprve tam mě vztek trochu opouští, a říkám si, že bych neměl být tak nezdvořilý.
Jenomže zrovna momentálně jsem nechtěl slyšet žádné podobné legendy. A to ani ty možná všeobecně známé nebo hezky vymyšlené. Dneska nechci snít o tom, že jsem hrdinou, který setne hlavu Haematyrovi, porazí krvelačného Haemadora a pojme za manželku překrásnou čarovědmu vonící levandulí, aby s ní žil šťastně až na věky.
Niterné nadávání doprovázím instinktivním spuštěním očí na pravou ruku.
Až teď si uvědomuji, že v ní pořád držím…
Mažu nazpátky, musím ho vrátit…
Jenomže ta moje zatracená zvědavost! Vždycky mi byla slabinou. Zpomaluji a zpomaluji, až původní skoropoklus měním na vycházkovou chůzi. Nic nezkazím, když jen letmo nahlédnu. V šeru kostelíka to vlastně ani nebylo pořádně možné.
Další krok zůstává nedokončený. Zastavila mě údernost hned první věty. V záhlaví je babiččiným písmem napsáno:
Martinovi s láskou, babička.
„A kruci!“ posílám nahlas před sebe a znova přidávám do kroku. Opravdu ji znala. Tahle svázanost patřila mojí babí. V dospělosti jsem už neměl moc času pořádně si s ní poklábosit. Umřela, když mi bylo sotva devatenáct.
Kvanta pádných důvodů, které mě spolehlivě a rázně ženou kupředu…
Vbíhám dovnitř. Moje boty opět dopadají na kameninovou dlažbu, až jejich klapot rezonuje celou kaplí… Liduprázdnou.
Čučím do lavic a napadá mě, že bych možná měl začít věřit… Přinejmenším v dlouholeté a opravdové přátelství, ve kterém slib znamená něco neporušitelného a nadčasového.
„Třeba ji chytnu ještě někde v okolí. Stařenky většinou zas tak rychle neutíkají,“ vyhání mě z kostelíku další rada vlastního podvědomí.
Svižným krokem, v rámci něhož se snažím o pietní důstojnost, prolétávám celý hřbitov, ale nikde ji nevidím. Zmizela jako duch.
Pokus o útěk před povídačkami o příšerách i démonech tak nakonec vzdávám.
Mám docela i chuť vplout do jejich tajemství.
Můj mozek si z rodného éteru automaticky stáhnul a nainstaloval appku, která mi v hlavě spouští divné procesy. Prozatím jim sice nerozumím ani je nechápu, ale přestávají na mě působit nepříjemným dojmem.
A s touhle romanticko-dobrodružnou aktualizací se vracím na usedlost.
Už pouhý příjezd polní cestou ke statku se mi zdá jiný. Všechno je tak nějak barevnější, až mi skoro připadá, jako bych sem jel poprvé v životě.
Rošťácky a nevysvětlitelně se těším na všechny zdejší záhady, které možná teprve odhalím.
Jedno zdejší lákadlo na sebe nenechává dlouho čekat, a pohled na něj mě vítá hned ve vjezdu. Provinile se usmívající Alžběta sedí na schodech před hlavním vchodem do baráku a na stehnech má proutěný košík plný koláčů.
Přesně takhle se mi líbí nejvíc. Kajícná, poslušná, s plnou náručí dobrot, které miluji.
Křením se asi takovým způsobem, až musí být jasné, že naše včerejší snídaňová bouřlivá diskuze je už dávnou minulostí.
Spokojeností nasáklý úsměv neshazuji ani během odemykání.
Ona neopouští poslední schod a jenom na mě nesměle otáčí hlavu. „Jsem si všimla, že ti chutnaly. Tak jsem myslela…“
„No vidíš, trefila ses. Pojď dál, ty žebračko!“
Celá kuchyň je za nedlouho provoněná povidly, čerstvě uvařeným kafem, které Alžběta staví na stůl, a levandulí.
Vůně domova.
Tedy alespoň ten, který si pamatuji, takový býval.
Pár úvodních koláčů likviduji bez zbytečných řečí. Po téměř celodenním výletu mi pořádně vyhládlo. Jeho nečekaná atmosféra totálně upozadila hlad i žízeň, které se nyní snažím zahnat s maximálním nasazením. Povidla se mi lepí všude kolem pusy, až to musí vypadat, jako bych ji měl od krve a právě cupoval nějaké nebohé zvířátko.
Už se ani tolik urputně nebráním pověstem o krvelačných stvořeních, tak toho využívám k zavtipkování:
„Takhle nějak se cpe ten tvůj Haematoš?“
Bětka si mě přeměřuje nepřístupným pohledem. „Haematyr! A myslím, že takhle nějak by to klidně vypadat i mohlo, kdyby se tou krví živil.“
Zpomaluji v přecpávání se. „Počkej! Já myslel, že on požírá krev nevinných a hříšnou hází démonovi do bažiny?!“
„Typický chlap.“ Koulí očima po kuchyni, jako by ji tím chtěla vymalovat. „Vůbec jsi mě neposlouchal! Haematyr jenom loví. Je to pekelná bestie, kterou nezajímá, koho. Nikdo ho neovládá. S nikým nemá slitování. Pouze s Haemadorem, dává mu veškerou ulovenou krev.“
Olizuji se, aby ani kapka té švestkové nepřišla na zmar. „Ahaaa! Tak to je teda pěknej hajzlík .“ Dál si pomlaskávám a uši se mi kroutí blahem. „Tím pádem já jsem hen ten onen Dor. Protože tohle!“ Mávám před sebou posledním kouskem. „To bych mohl žrát pořád!“
Alžběta nasazuje káravý výraz. „Ne! Ty jsi vůl! A srandu si z toho nedělej!“
„Tak navrhni jinou zábavu! Kam se tady může jít kluk s hezkou holkou pobavit, aniž by ji hned za prvním rohem znásilnila tlupa domorodců?“
„Ty jsi fakt vůl!“ Šklebí se a je poznat, že jihne. „Na mě si nikdo nedovolí. To se neboj!“
„A kdybych si dovoloval já?“
Její ksichtění se mění na cosi, co by se s trochou fantazie dalo považovat za provokativní. A nejde jenom o grimasu:
„To by záleželo na tom, co všechno by sis chtěl dovolovat.“
„Jó holka, já jsem docela voprsklej a většinou si dovoluju hodně.“
„Tak to jsem na Tebe zvědavá!“ Zvedá se od stolu a stejně jako včera ráno po snídani se ještě na chvilku zastavuje ve dveřích z kuchyně s rozkazem:
„Vyzvednu tě za hodinu. Přespolní mají dneska tancovačku.“ A mizí jako pára nad hrncem. Možná, abych se náhodou nerozmyslel.
pokračování:
