HAEMATYR 6.díl
26.12.2021
Otevírám jiný babiččin fantazy sešit. Jsem dost napnutý. Při čtení předchozího o pradémonech mi docvaklo, kolik věcí jsem zapomněl a jak moc postrádám to všechno kolem ní. Nejenom pohádkovost, kterou vložila do mého dětství.
Hladově začínám hltat první řádky další pohádky, protože tahle mě názvem už trochu přilákala:
„O nejmenší Největší“
Janek byl sirotek. Rodiče nikdy nepoznal.
Jeho výchovy se ujala zámecká kuchařka Kordula, která byla zároveň místní kořenářkou, porodní bábou i léčitelkou pro každého, kdo neměl na doktora. Všichni věděli, že má Pánem Bohem požehnané ruce a dobrosrdečnou povahu.
Kordula už vychovávala i vlastní dceru, Esther. Kouzelnou holčičku, která podědila její velké a hluboké černé oči i havraní vlasy.
Obě děti zpočátku vyrůstaly společně v panské kuchyni a stejně tak i jenom kolem zámku pozvolna dospívaly. Esther byla do tajů kumštýřského vaření zasvěcována a Janek si hleděl práce na statku, u koní. Se zvířaty už jako malý uměl zacházet a rozuměl jim jako žádný jiný.
Z dcerky se pomalu stávala dívka a slečna, až dosáhla věku 16 let. A to lákalo nejednoho mladíka i muže ze širokého dalekého okolí.
Však stalo se to nejhorší, co v oněch dobách mohlo. Kuchařinka padla do oka panu hraběti, který byl svou nebývalou krutostí pověstný až v sousedních panstvích.
Časy to byly zlé. Veškerá šlechta se netajila zlobou, ponižováním ani násilnostmi vůči podaným.
Hrabě Evelhardt však většinu z nich předčil. Před jeho krvelačností se třásli pohůnkové, komorníci a dokonce i hajný se samotným panem správcem…
„Že by trefa! Další démonáti?“ hlasitě jásám, ale rychle se očima vracím do příběhu:
…a dokonce i hajný se samotným panem správcem.
Nebohá dívka proto dlouhé měsíce zůstávala úplně sama ve vzdoru proti jeho dotěrným návrhům a vzrůstajícímu obtěžování.
Z Janka ještě nebyl muž. Byl mládím poblázněný, soustředíc se jenom na divoké projížďky na koních a na tvrdou únavnou práci ve stájích. Nevnímal proto sestřino trápení tak, jak by správně měl.
Však vždyť i každý, kdo se o ni neskrývaně ucházel, se s nelítostným hraběcím hněvem setkal a nezřídka kdy na něj doplatil i životem.
Janek si tak i přes svou nezkušenost uvědomoval, že ohrozit by mohl nejenom sebe, ale velké obavy měl především o matku. Hrabě by se mstil. Možná i Esther by utrpěla, kdyby ji chtěl před jeho dotěrností bránit.
Už delší čas pozoroval, že někdy se na něho kradmo nakrátko usmála, jak to před tím nedělala. Když svačinu mu přinesla, jemně ho pohladila po ruce, když si pro jídlo sáhl. A pokud zahlédla ho, jak se na dvoře u sudu myje, nedokázala z něho oči spustit, přestože v tu chvíli se měla věnovat jenom věšení prádla.
Z tisíců podobných drobounkých náznaků poznával, že Esther už není pouze jeho sestra.
Láska a touha v něm s postupujícími měsíci sílily, ale stejně tak i strach o její budoucnost a život.
Rozhodnul se proto být jí neviditelným strážcem. Potají, vždy ze zálohy, aby nevěděla o tom ani ona sama, pozoroval ji na každém kroku.
Nejenom, že klidu mu to dopřávalo, ale i jeho city tím rozkvétaly.
Každičký pohled, když pracovala v kuchyni, koupala se u řeky, nebo chystala se ve své komůrce ke spánku, utvrzoval jeho vášeň a probouzel v něm čím dál silnější touhu po jejím štěstí.
Nesčetněkrát představoval si, jak mu usíná v náručí pod oblíbenou jabloní, tam vzadu u lesa, kde by je nikdo nenašel. Esther byla drobounká, malé postavy a on by ji hýčkal, dal jí veškerou něhu a chránil celou svojí mužností. Mnohaletá fyzická dřina dopřála mu urostlou postavu i silné svaly.
Jen kdyby svolila.
Bylo nad Slunce jasnější, že by nikdy nedopustila, aby se jí z lásky vyznal. Podepsal by si vlastní nemilosrdný rozsudek.
Jednoho dne bylo čeledínstvu oznámeno, že ponocný při hospodské bitce přišel ke smrtelné úhoně, a hledá se jeho nástupce.
Janek spatřil vzácnou příležitost. Nikdo jiný se za tmy po hraběcích panstvích potulovat nesměl a jenom v budovách se zdržovat bylo nařízeno. Jediný, na koho se z pozice jeho služby tento příkaz nevztahoval, byl právě noční hlídač. I přes noc by tak mohl její komůrku hlídat.
Ač byly hodiny po klekání prokleté a v jejich moci prý okolí jakési podivnosti obcházely, neměl strach.
Však hned první služba mu přinesla prazvláštní odhalení.
Sledoval zadní část statku, kde malinkaté okénko jeho milované svítilo do tmy. Když zhaslo, oddechl si. Šla klidně spát, nic jí tedy nehrozilo.
V ostatních staveních i oknech už dávno panovalo mrtvo, proto ani chlípný hrabě nikudy se k ní plížit nemohl.
Do půlnoci, té nejtemnější hodiny, kdy musel být nejvíc ve střehu, zbývalo ještě hodně času. Mohl tedy na chvíli povolit, uvelebit se ve strážnici, opřít záda o dřevěné obložení a jen tak lehounce přivřít oči.
Přeci jenom celý den se navíc pořád staral o koně.
I proto jenom únavě přisuzoval, co uviděl, když se za krátko otočil zpátky k její ložničce.
Opět se v ní svítilo. Plamínek svíčky se za chvilku přesunul na chodbu, pokračoval do kuchyně, až na zadní dvorek za statkem a dál přes louku… Když tu náhle zmizel v lese.
Na cestu tam se většina lidí neodvážila ani pomyslet, natož do něj za tmy vkročit.
Janek nyní ale musel a velké přemáhání ho to nestálo. Prapodivné cizí pnutí už delší dobu vábilo ho do temných hvozdů, ale nikdy sám v sobě nenašel dostatek odvahy. Až Estheřin noční útěk mu jí dodal tolik, kolik v něm probudila i touha chránit a bránit ji před vším, čemu by v lese mohla podlehnout.
Za pár minut, naplněných strachem o milovanou osůbku, propotil košili, ale úspěšně dorazil na lesní palouk. Ten byl částečně prosvětlený zářícím Měsícem. Jeho bílé paprsky dopadaly přesně tam, kam to Janka táhlo nejvíc.
Do blízkosti bažiny.
Dvě zahalené postavy se na jejím břehu nad něčím skláněly. Snad pytel brambor jim ležel u nohou, ale vidět na něj pořádně nebylo. Janek proto posunul se ještě o kousíček blíž. Musel zjistit, jestli je tam jeho Esther.
A pokud ano, co tam dělá?
Jak ale nehlídajíc svoje kroky šlápnul stranou, zapraskalo několik suchých větviček. Obě stvoření se na něho podívala. Ustrnulo v něm všechno, co do té chvíle pro samé vzrušení pulzovalo na maximum. I srdce jako by se mu rázem zastavilo.
Udiveně hleděl přímo do prapodivných světýlek. Přes značné šero tváře neviděl. Jenom ty zářící oči. Čtyři strašidelné bludičky, které mu zmrazily krev v žilách, a přesto ho nevysvětlitelně vábily k sobě.
Chvilku. Trvalo to opravdu jenom chviličku, než jedna z nich strhla kápi a on zcela jasně poznal svoji přenádhernou Esther.
Sledovala ho a znatelně se usmála. Nechtěl věřit vlastním uším, ale uslyšel i její hlas. Byla příliš daleko, aby rozuměl slovům jejího šeptání, ale on ho slyšel.
Prosila, aby se nelekal a nepanikařil, že je všechno v pořádku.
Vedle ní stojící Kordula si za okamžik také odhalila tvář a on záhy naslouchal i jí.
Matka mu chlácholivě vysvětlovala, že doteď nebyl připravený, že byl zatím ještě příliš mladý, a nenastal vhodný čas zasvětit ho. Lepší způsob ani příležitost však asi nenaskytne se, jak v něm přirozeně a nenásilně probudit kouzlo, kterým byl obdarován.
Náhle se přistihl, jak jim bez rozmyslu odpovídá. Ale to už se vydal k nim.
Neměl strach, neváhal, a zrychloval krok.
Cítil, jak sílí, jak nabírá na kuráži i touze být tam s nimi. Zároveň se ho ale plíživě zmocňovalo i cosi, co nedokázal pojmenovat.
Hlad, chuť, nebo snad žízeň?
Bylo to všechno najednou, ale v mžiku se proměnilo na touhu po hltání. Krev ovládla jeho ústa, jazyk i zuby. Byla to síla, které nedokázal vzdorovat.
Kordula mu vyrazila naproti.
Když ale došla přímo k němu, on už ji nepoznával, nezastavil, ani se na ni nepodíval. Jenom ji lehce pravačkou odstrčil stranou a pokračoval v chůzi…
Blížil se k Esther.
Čím dál víc ho dráždila hořkost na rtech a on věděl, že ji musí ukojit. Nasával pach krve. Lákala ho a probouzela v něm zatím nepoznané jiskření.
Nebyla to ale krev Korduly ani jeho milované.
Sice ji už na dálku zavětřil, přesto v něm nevzbuzovala nic. Vnímal jenom její teplo, život a dobro, kterými byly žíly a tepny obou žen naplněny. Rozpoznával jejich vlídné hlasy, které ho udržovaly v přátelském naladění.
Dál ho vzrušovala skutečnost, že dával volný průchod zvířeti, které se v něm ukrývalo. Už delší dobu o něm věděl a žil ho, ale bál se komukoliv cokoliv říct nebo třeba jenom naznačit.
V tu chvíli ale už neváhal a plně se oddával svým vášním i tomu, co ho k nim vyprovokovalo. Byl to onen předmět, který stále ležel u Estheřiných nohou.
Pohlédnul do jejích mámivých očí, ale stejně jak před chvílí ignoroval matku, minul i ji. Ona stáhla levou ruku, kterou zaklínala pytel na zemi, a přestala cosi odříkávat. I zvláštní světélkování z jejího zraku se vytratilo.
Už by se Janek skoro dotkl hrubé pytloviny, když v tom se náhle ozvalo zlověstné vrčení a vak se začal párat. Zevnitř se do Měsíčního svitu sápal obrovský dráp, za nímž se vysoukalo obludné stvoření.
Nebojácný hoch z dálky uslyšel matčin hlas. Šeptla mu, ať nechá jednat svoje tělo a nebrání se ničemu, co se v něm probudí.
Najednou stál tváří v tvář čemusi neznámému a koukal do velkých krvavých očí. Celou bradu té zrůdy zakrývaly ostré špičáky, které jakoby vyrůstaly odnikud. Pět ostrých dlouhých drápů se zlostně zatínalo na každém ze dvou šlachovitých pařátů. Tmavá kůže halila i zbytek svalnatého urostlého těla obludné příšery.
Nastavovala se do útočné polohy, cenila zuby a zatínala spáry do vlastních dlaní, až z nich vytékala krev.
Pekelné mručení Jankovi nepřipomínalo nic, co kdy před tím slyšel, ale nebál se. Měl pocit… Ne! Věděl, že jejich síly jsou přinejmenším vyrovnané.
Zrůda se náhle pohledem stočila na poblíž stojící Esther. Ďábelsky na ni zařvala. Levou prackou udeřila mladíka do prsou a rázně vyrazila směrem k milované dívce.
Jankova mysl, svaly i kosti byly ale najednou dokonale sehraným spřežením, které nepotřebovalo kočího. Střelhbitě oběma rukama chytil protivníkovu levačku, která ho akorát odstrkávala, a vší silou za ni zatáhl.
Tvor zařval a zavrávoral. Aby Janek neztratil převahu, využil jeho slabosti a úderem do břicha chtěl netvora zbavit dechu.
V tom se ale zalekl toho, co uviděl.
Místo svojí ruky spatřil stejně ohyzdnou řadu pěti smrtonosných drápů, jaké měla ta prapodivnost, kterou stále přidržoval a bojoval s ní.
V tu chvíli znovu uslyšel hlas Korduly:
„Jste stejní, přesto každý jiný. On je zlý. Ty nejsi. Neboj! Zabít tě může a bude chtít jenom rovnocenně zakletý, který však slouží opačným silám. Tenhle tu řádí již několik let a pomáhá zdejším pánům k udržování strachu mezi podanými. Krmí pradémona jejich krví. Zab ho! Oslab jejich krutovládu! Jako mnohem mladší jsi v přesile.“
Janek proto dokončil rychlý pohyb pravačkou, rozpáral soupeřovi kůži na břiše a souběžně své tesáky zabořil do nastavené šíje. Zakousl se tak silně, až v ní zapraskalo.
Protivník se zhroutil na kolena. Jen bezmocně chroptěl, lapal po dechu, sípal a z tlamy mu vyvěraly proudy krve. Janek si užíval, jak z něho pomalu vyprchává život.
Podoba stvůry se začala pozvolna měnit. Ani noční přítmí nedokázalo zastřít farářův obličej, v něhož se postupně v Jankově náručí bestie proměnila.
Několik dnů poté se krajem šířil strach.
Zkrvavená a rozsápaná mrtvola služebníka Božího objevila se na schodech kostela, a jeho vražda tak prostému lidu jako trest nebeský servírována byla.
Posloužit však měla pouze jako záminka pro další mučení, trýznění a násilnění.
Všichni páni, posedlý zlem, znali pravdu, že on byl nástrojem jejich nočních lovů. Byli tudíž vyděšení, kdo sebral tolik odvahy a hlavně síly. Víc hrůzy i strachu proto chtěli vesničanům nahnat a odvrátit je od dalších vzpurných akcí.
Kordula s dětmi ale i přes toto nové panské řádění věděla, že bát se po setmění už není příliš čeho. Janek s Etsher se tak začali tajně scházet při jeho nočních službách a užívali plnými hrstmi života i jejich nevinné lásky. Společně snili o brzkém posvěcení jejich svazku, aby dětí požehnaných zakrátko se dočkali.
Hrabě Evelhardt, který s fáterníkem v největším holportu se družil, na pár týdnů zmizel ze svých statků. I proto se na jeho panství, jako jediném v okolí, i nálada mezi podanými uvolnila a zlepšila.
Ne však na dlouho.
S návratem hraběte i nový bohoslužebník nastoupil a pod rouškou nutnosti seznámit se s novou farností dostal svolení i po západu Slunce obcházet veškeré chalupy a odlehlá stavení.
Při jednom takovém pozdním slídění spatřil Janka s Esther. Uviděl, jak v nevinném objetí spočívají pod jednou z jabloní, které choulily se u horního lesa.
Samozřejmě přibarvil si jejich počínání, aby v mocnářovi vzbudil žárlivost, a jeho krutost tím znásobil. Pánbíčkář, díky svým zakletým schopnostem, věděl přesně, co jsou Janek i Esther zač. Potřeboval se jich pro vlastní výhody zbavit.
Evelhardta popadlo ještě větší krvelačné šílenství než kdy před tím, což následně rozpoutalo řetězovou reakci i na ostatních državách.
Pradémon ukrytý v bažinách ucítil jedinečnou příležitost.
Za krátko byl Janek zbaven služby ponocného a prohlášen za zrádce. Jemu bylo hrabětem přisouzeno, že nedokázal zajistit bezpečný spánek vesničanů. Esther byla obviněna z čarodějnictví, protože prý nočním krveprolitím napomáhala pilně.
Vyděšeným a zoufalým podaným to stačilo. Z nevysvětlitelného má každé stádo nejvíc nahnáno. Žádali proto okamžité upálení obou provinilců na hranici, aby se jejich prapodivné nátury nemohly převtělit do jiných podob. Tak se v oněch dobách věřilo. Co v popel se změní, nikdy víc není.
Janek s Esther ale byli včas o vydaném rozsudku zpraveni. Díky komořímu, který bylinkářce Kordule vděčil za uzdravení prvorozeného syna.
Esther věděla, že ji už nic nezachrání. Že zlu démonů ona může utéct pouze jediným způsobem, který dá šanci jejímu milovanému.
Pouze Největší ve věku, kdy nevinnosti ještě nepozbyla, přesto natolik mocná, že udržet Haematyra v klidu dokáže, může svou krvavou obětí uspat choutky pradémona na celých 300 let.
Esther, ač tělem příliš nevyrostla, čarověděním vládla nevídaným.
Využila toho hbitě k uspání Janka, aby zastavit jí nemohl, a rozběhla se rychle k hornímu lesu…
„Nadběhněte jí! Do lesa se nesmí dostat!“ slyšela za sebou zespoda od statku, jak sedlák křičí.
Udýchaná rozcuchaná věděla však, že má dostatečný náskok. Přesto utíkala dál, co jí síly stačily.
Už byla skoro nahoře, téměř u cíle, kdy mohla se dotknout prvních smrkový větví. V tom z jejich spleti, přímo před ní ozvalo se zavrčení.
Na chvilku se zastavila.
Snažila se ho zahnat, aby utekl, zachránil se.
Její pozornost však zpátky strhnul blížící se rozlícený dav. Neváhala a rychle zmizela mezi stromy, stromky a dál si holýma rukama klestila cestu pichlavým křovím. Kůži na prstech měla rozedranou do krve, ale nezastavovala se, a zdolávala další a další kořeny, pařezy i popadané klacky, které se jí pletly pod nohy.
V dlani pěvně svírala svazek levandulových stvolů a navzdory okolnostem se občas kraťoulince zastavila. Porozhlížela se kolem a voňavé býlí si tiskla na prsa. Sice věděla, že by neměla, přesto doufala, že ho třeba ještě na krátký okamžik zahlédne, a bude se s ním moc naposledy rozloučit alespoň pohledem.
Vnímala, že tam někde je, že procitl dřív, než chtěla a vrhnul se za ní do lesa, aby ji zastavil.
Cítila v zádech jeho rozpálený dech, ale i bezmoc, které propadl.
Mátla jeho smysly natolik, že nebyl schopný rozeznat nadpřirozenou krev od lidské. Nešťastník Janek tak netušil, zda-li před ním lesem utíká skutečně jeho milovaná. V blízkosti Haemadorovy bažiny se samovolně proměnil, a tak větřil pouze krev prchající osoby, a nic víc. Nemohl ale útočit. Co kdyby to opravdu byla jeho Esther. Byl tak proti jejímu plánu bezmocný.
Nikdo a nic ho tedy už nemohlo zhatit.
Musela to udělat. Aby byl klid a krvelačné choutky té stvůry na dlouho zatlačeny až do samotného pekla, kam patří. Ona jediná toho byla schopná. Opakovala si v duchu stále dokola až do chvíle, kdy se před ní náhle z temnoty lesa vynořil známý palouk.
Prvně tam spatřila svého milého v jeho nelidské podobě a pochopila, že právě v ní ho miluje k zbláznění. Pokud ale má být jejich nadpřirozenost zkázou, ať je pouze tou její. Vlastní obětí potlačí na stovky let nejenom Haemadora, ale s ním i kletbu Haemat. Když se Janek schová daleko v cizině, už nebude v nebezpečí. I démonáti, Haemadorovi posluhovači, zalezou a utlumí svá krvelačná běsnění.
Nebylo potřeba, aby hledala. Nebylo nutné, aby dlouho přemýšlela. Přesně věděla, odkud i co má udělat.
„Zastavte tu čarodějnici!“ slyšela z dálky.
Proto už jenom jedním rozhodným skokem konec tomu všemu učinila.
Haemadorův bahenní nenasytný chřtán byl v oněch časech nezvykle při síle, schopný sám oběti požírat. V očekávání krve se tedy mocně rozevřel, malinkaté Estheřino tělíčko v mžiku rozpáral a na tisíce malých kousků rozdrtil.
Její krev vystoupala na povrch, kde vytvořila obrovskou hustou kaluž, která se chvilku na hladině povalovala. A pak se pozvolna všechna vsákla do mokřadu.
Ten se zakrátko začal zmítat, bublat, pěnit a supět. Naposledy v křečích se vzedmul, celý jeho rozsáhlý kotel zachvěl a upadnul do mrtvolného klidu.
Stejně tak celý les, jímž prolétl žalostný řev Haematyrův.
Jankův tesklivý nářek, který se posléze jako lavina vyvalil až na louku, přes řeku dál ke vzdálené vesnici, nad kterou se ztratil na horizontu a rozplynul se za hranicemi všednosti i mimo schopnosti chápání místních venkovanů.
Jejich dav se s hrůzou ve tvářích řítil pryč od těch pekelných zvuků, co nejdál od lesa i toho, co se v něm právě událo.
I tenhle mysteriózní svazek by zasluhoval nějakou vtipnou průpovídku. Ale došla mi slova i dech.
Další už nechci číst. Pro dnešek stačilo.
Rychle je proto všechny ukládám zpátky do plechovky, kterou zamykám v truhle a vybíhám z domu na dvůr. Musím se rozdýchat na čerstvém vzduchu.
Slunce má sice naprogramovanou odpolední konfiguraci, ale já už v kostech cítím blížící se podvečer, což spolu s jedním náhodným letmým pohledem na moje auto, zaparkované u brány, přináší i spásný a blahodárný nápad.
pokračování:
