HAEMATYR 2.díl
28.11.2021
„Ale kam by tudy kdo chodil?!“ Zvídavě očima sjíždím podezřelou cestičku, kterou někdo vyšlapal přes celou mojí louku nad domem.
Nejsem tu dlouho, ale bezpečně už vím, že horním lesem se žádným směrem projít nedá. Kvůli bažině, rozprostřené v něm asi po sto metrech od jeho okraje, kam jen oko dohlédne.
Jak ale pátravě postupuji dál, zjišťuji, že tahle stezka nabírá kurz právě tam.
Krok za krokem se pomalu oba noříme do tmavnoucího porostu. Klikatí se mezi kořeny smrků a přebujelý mech z ní dělá pořádně kluzkou procházku.
Objevitelská vášeň ve mně však prapodivně umlčuje vrozenou opatrnost.
Klopýtám, ale pořád ještě vidím před sebe…
Jenomže cestička najednou mizí v nízkém houští. Tváří se nedobytně. Rukou odhrnuji první větvičky a druhou si klestím cestu dál.
Rázem se zastavuji a třeskutá bolest nedovoluje jít. Projíždí mi celým tělem a usazuje se v hlavě. Tupí smysly a paralyzuje.
Přesto, jako bych odněkud z nedaleka slyšel ženské hlasy a před zaslzenýma očima se mi na kraťoučko objevuje květinový vzor babiččiny zástěry.
I po těch letech ho poznávám moc dobře. Kdysi jsem tím hadrem hasil požár, který jsem během jednoho pubertálního experimentu nechtěně rozdělal na jídelním stole.
Moc dobře si taky vybavuji následný výprask.
Bylo mi tehdy šestnáct a kromě typických projevů dospívání jsem trpěl na silné večerní migrény. Dost často při nich ztrácel vědomí i paměť, což se s přibývajícím věkem stávalo pravidelnou skutečností.
Už dávno jsem na trýznivé stavy zapomněl, časem sami odezněly. Připomínají se nečekaně, v tu nejnevhodnější chvíli.
Co mi pronikavá křeč dovoluje, si uvědomuji, že musím rychle do bezpečí. Nemůžu riskovat bezvědomí a už vůbec ne uprostřed lesa.
Couvám ze křoví. Obtížně se dostávám ze sevření pichlavých klacíků, šlahounků a trnů. Když najednou…
„Něco se tam pohnulo!“ dostávám bodavou hlášku od vlastního podvědomí.
I přes její nesnesitelnot se pokouším zaostřit pohled támhle dozadu, mezi ty drobounké větvičky, kde jsem nakrátko zaregistroval pohyb něčeho velkého.
„Něco tě pozoruje,“ neoblomně na mě huláká vyděšený mozek. „Zase! Podívej!“ a přidává na hlasitosti s dalším stínem, který se přede mnou, tam někde míhá.
Tlačím hlavu níž, abych našel místo s lepším výhledem. Jenže všude už je mrtvo, ticho, ale hlavně prd vidět.
„Koukej se uklidnit a mazej odsud!“ Nad mým uvažováním přebírá nadvládu pragmatičtější interjá.
Celé tělo se mi chvěje, všechno v hlavě se zmítá a bolí mě i myslet.
Automatizovaně nepřestávám couvat a nechci se otočit zády ke křoví. Instinktivně si pořád očima hlídám to místo, kde se asi něco pohnulo. Chodidla kladu opatrně za sebe. Posunuji se ven z křoviska, které se rychle vrací do neproniknutelného stavu, a vyšlapaná cestička v něm tak zůstává dál záhadnou.
Tlačím si na spánky. Snažím se tlumit jejich třeštění, které nepolevuje. Les už drasticky potemněl a já vrávoravě peláším přes kořeny stromů zpátky…
„Auuu!“ letí ze mě výkřik a vzápětí ho následuje další:
„Zásah!“
Hlásím jimi větvím, které se právě potkaly s mým obličejem, že se trefily. Mám pocit, že když tyhle pochválím, další budou laskavější, a můj úprk tak snesitelnější…
Konečně se dostávám na otevřené prostranství. První krtina mě ale okamžitě posílá k zemi a do vysokých travin dopadám na tvář.
V mžiku se všeho kolem zmocňuje hrobové bezzvučno.
Odkudsi ze stromoví se jenom přibližuje zlověstné vrčení. Ušima mi rezonuje bolestný hukot vrcholící migrény, přesto ty divné zvuky slyším.
Za hradbou vzrostlých travních stvolů si připadám neviditelný. Ležím nehnutě, jenom malilinko nadzvedávám hlavu.
Dokonce i vítr ustal. Jako kdyby měl za krátko udeřit mnohem silnější a za ním pak bouře století.
Jenom ty záhadné zvířecí projevy jsou čím dál výraznější.
„Tygr? Tady?! Nesmysl! Jsi už úplně pitomej. Koukej odsud rychle vypadnout!“ ozývá se mi opět v mozkovně.
Éter ale jakoby náhle ovládnul někdo jiný, nese se jím trojhlasné pošeptávání:
„Haematyr, pax! Haematyr, pax…!“
Po chvíli se tohle zaříkávání mixuje s ostatním ševelením přírody, které se opět naplno probouzí, a překrývá ztrácející se zlostné mručení.
„Je to pryč,“ úlevně si potichu oznamuji a sbírám své polozdřevěnělé svalstvo z vegetačního zákopu.
Zakrátko vbíhám do baráku. Rychle a vyděšeně za sebou přibouchávám vstupní dveře, zamykám a zasouvám i horní petlici. Vyčerpaně se opírám o jejich masivní výplň a snažím se popadnout dech.
Když se mi to částečně daří, v bolestných křečích vpadám do koupelny a chladím hlavu studenou vodou, kterou jsem si přes den nanosil ze studny do kýblů.
Úleva!
Očima zadrhávám o malé okno, ze kterého je výhled na maštal. Svítí se v ní.
„Měl bych je radši varovat. Bůhví, co je to za bestii,“ letí mi hlavou, „Vypadala vztekle a nebojácně. V těchhle končinách pes…, nebo liška….?“
„Už běžim,“ ozývá se zpoza těžkých kovaných dveří maštale.
Po krátké chvíli se otevírají a v nich stojí jeden z kluků, co pracují na opravě mých střech. Za ním nakukuje druhý a na obou je vidět překvapení.
„Co se děje, šéfe?“ první se přesto okamžitě ujímá iniciativy. Oba mají sotva po škole, a tak se snaží, aby se dobře uvedli.
„Kluci, nikam v noci nechoďte! Něco jsem zaslechl u lesa. Asi vzteklej pes.“
„Klid, šéfe! Máme pro strach uděláno a taky rychlý nohy,“ haleká a otáčí se do místnosti. „Viď, Tome!“
Ten se řehtá a zjevně ho moje víc než obavy pobavily:
„Jasněěě, ty vole! Nějakej čokl si nebude dovolovat.“ A dává si ruce v bok jako mistr světa v těžké váze, přestože do zmíněné kategorie by se musel ztrojnásobit.
Důrazně se zapírám rukou o futro. „Kluci, neblbněte! Tady není signál a vesnice je daleko. Kdyby se něco stalo, na nějakou pomoc může bejt pozdě.“ Nevzdávám se. Na rozdíl od nich mám už něco za sebou.
„Klid, šéfe! Von jen tak kecá. Jinak je posranej až za ušima,“ snaží se mě asi uklidnit ten ve dveřích. „Dáme si bacha. Nebojte!“
Tak se celkem zklidněný vzdaluji. „Dobrý! Já jen, že bych nerad řešil nějaký průšvihy. Mám jinejch dost!“
„Buďte v poho, šéfe! My nezlobíme.“
Zámek hlasitě šramotí a já se tmavým dvorem přesouvám k sobě…
V zátylku mám zvláštní dojem. V lese se mi něco vloudilo do mysli a já to z ní nemůžu dostat. Třeštění už polevilo natolik, že jsem schopný normálně fungovat i přemýšlet. Ale tělo je tak unavené, že s řešením čehokoliv se mi nechce už ani začínat. Jsem rád, že neslyším žádné prapodivné vrčení, a jediné, co mám s postupujícími minutami v hlavě, je spánek.
Kácím se do pohodlné postele. Bolest úplně polevuje, a mému zdevastovanému fyzičnu je dovoleno usnout.
∗ ∗ ∗
Moc dlouho jsem ale asi nespal. Zírám do trámoví dřevěného stropu a zrelaxovaný si skutečně nepřipadám.
Po hodině převalování, naklepávání polštáře a pětistovce oveček je mi jasné, že už nezaberu, i když stále kraluje hluboká noc.
Přes malé okenní tabulky se dovnitř vkrádá ostré světlo jasně zářícího Měsíce. Díky dlouho nemytému a zaprášenému sklu vytváří na prkenné podlaze až bizarní obrazce. Chvíli je vleže jen tak pozoruji a v každém poznávám některou ze zrůd, o nichž mi babička vyprávěla.
„Tak to je konec spaní,“ oznamuji pološeptem sám sobě, hned po tom, co jsem je všechny zkouknul, odkopávám se a vylézám z pelechu.
Prozívaně se potácím do kuchyně a zastavuji až o jídelní stůl, na kterém mám postavenou sklenici s pitnou vodou.
Jak ji tak nakláním ke rtům a koukám u toho ven…
„HVÍZD!“ jako by nad barákem a přímo nade mnou přistávala stíhačka.
Do očí i mozku se mi zadírá přílet obřího stínu, který si to bleskově sviští před dvůr a vzápětí mizí někde vzadu u maštale.
Rychle odkládám pití a lepím se na okno. Očima přejíždím sem tam po dvorku, ale nikde nic.
„Ježiši Kriste, přece nejsem úplně blbej?“ Zapírám se rukama o parapet. „Úplněk, samota u lesa a nad ní tajemný stíny proložený zlostným vrčením?! Tak daleko ještě nejsi, abys začal věřit na vlkodlaky!“ mumlám do zapatlaného průzoru před sebou, na který vzrušením funím, a mlžím si tím výhled.
Nedokážu si pomoc. Pořád čučím k maštali, jakoby se tam dávalo něco zadarmo.
Zvědavé nutkání je tak silné, až mě vytahuje ven.
Pravou rukou křečovitě tisknu stříbrný řetízek od babičky a v druhé svírám starou vycházkovou hůl, která od začátku stojí v předsíni u dveří a já ji po cestě automaticky nafasoval do výzbroje.
Opouštím poslední schod před hlavními dveřmi a plížím se dál…
„Stříbro, stříbro. To by mělo na vlkodlaka zabrat a vejprask holí zase na zloděje.“ šeptem si garantuji a očima zběsile rentgenuji prostor kolem domu.
Všude je pusto a ospalo. Včetně Mourka, který se vrátil z lovu a teď chrápe na zápraží.
Blížím se k dělnické noclehárně. Jsem od ní asi deset metrů a najednou se všechno zahaluje temnotou. Od zadních budov se rázem přes celý dvůr roztahuje stín.
Přímo za sebou cítím…
Prapodivnost.
Něco, co nedokážu ani sám sobě vysvětlit, ale naplňuje mě to brutálním děsem. Ten ještě umocňuje syčení a prskání kocoura, kterého slyším ode dveří až sem.
Páteří mi ze shora dolů projíždějí vlny mrazivého chvění. Nejsem schopný se ani pohnout. Nikdy jsem nebyl strašpytel, ale tohle je moc i na mě.
Celou bytostí vnímám, jak se… Už musím být na dosah… Mrazivé vlnění mých vnitřností a kostí se mění na spalující žár.
Jako zkoprnělý stojím s holí v ruce uprostřed dvora, neodvažuji se ani otočit hlavu a jen koulím vytřeštěnýma očima. Snažím se aspoň koutkem zahlédnout, co se ke mně nezadržitelně zezadu plíží…
Vařit se mi začíná i krev a makovicí se opět šíří skličující utrpení…
Skotačící malé černé tečky se zvětšují, vzápětí slévají v jednu velkou černotu a já nad sebou ztrácím kontrolu…
∗ ∗ ∗
„Šéfe! Šéfe, co je vám?“ přibližuje se známý hlas.
Nejsem schopný ani otevřít oči, natož se pohnout.
„Hele, vole, už se probouzí,“ ozývá se další. V něm poznávám druhého dělníka, který se jmenuje Tom.
„Šéfe, ste oukej?“ pokračuje ten první, co je nade mnou.
„Oukej! Oukej! Jak můžu bejt oukej, když mě všechno bolí, tlačí a mrznu?!“ nadávám v duchu a teprve u toho se mi daří trochu vyrolovat víčka.
Oslňuje mě Slunce, tak je zase rychle přivírám. Snažím se vytáhnout pravačku zpod těla, abych si měl při dalším pokusu čím stínit. Ale moc mi to nejde. Mám ji celou téměř odumřelou, protože jsem si na ni po zbytek noci musel ležet.
Nakonec se ale dostávám do polohy, ve které se mi daří bezpečně otevřít oči, a vidím ty dva, jak se nade mě naklánějí.
„Šéfe, máme dojít pro doktora?“ ptá se první.
„Co blbneš, vole?! Vidíš, že už je v cajku. Možná jenom někde pokousanej, ne?“
A mě to začíná už trochu štvát. „Jak se jmenuješ?”
„Tomáš. Proč?!“
„Fakt vtipný!“ nedokážu kočírovat vlastní myšlenkování a nahlas k nim přidávám:
„Tak hele, vy dva, Tomové! Nehádejte se mi tady a koukejte jít něco dělat!“ Pomalu u toho vstávám. „Já… Já už… Už jsem oukej!“ Ale jak se tak rovnám a protahuji ztuhlé svaly i klouby, mi do hlavy opožděně naskakuje, „pokousanej. Řekl pokousanej?!“ Otáčím se za nimi. „Počkat, kluci! Přece jenom. Proč pokousanej?“
„Večer ste říkal, že tady někde běhá vzteklej čokl, ne?!“ A podle jejich výrazů to vypadá, že jsou přesvědčení o mém nočním lítém boji s krvelačnou šelmou a oni jsou překvapeni jenom tím, proč se tak přitrouble vyptávám.
Chytám se dlaní za čelo. „Aha! Jasně! Jo, to jsem fakt říkal. Dobře. Dobře. Už se nenechte zdržovat od práce!“ A mávající pravačkou je vizuálně tlačím tam, kde by měli už dávno být.
Nevím, co jiného říct nebo dělat. Naprosto nic si z večera nepamatuji. Tedy alespoň od chvíle, kdy jsem v lese u bažiny rozhrnul křoví.
Navíc, jako pořádně zmlácený pes si připadám já.
Odbelhávám do koupelny. Snažím se najít známky nějakého zápasu, anebo dokonce zranění…
Nikde nic.
Sice jsem se před chvílí probudil, ale odpočatý vážně nejsem. Koukám na svůj strhaný obličej do zrcadla. Snažím se ho promasírovat dlaní, ale přemáhá mě hluboké zívnutí.
„A dost! Mazej se vychrápat!“ posílám sám sebe dost průbojně do postele, a protože jsem si vždy byl tím nejlepším velitelem, ochotně plním rozkaz.
Netrvá dlouho, a přestože venku na plné pecky frčí prosluněný den, propadám se do hlubokého spánku.
pokračování: