HAEMATYR 12.díl
01.01.2022
„Moment!“ vřeštím si na mozek. „Vraždit?!“ Podobné myšlenky v něm mít nechci.
Vzápětí mi ale dochází, proč tam jsou.
Srdce, co mám za sebou, není lidské.
„A sakra!“ stíhám ještě prohodit a marně šátrám po křížku od babičky.
Teď už to jede ráz na ráz. Proměnu v Haematyra ani neregistruji. Otáčím se. Intuitivně zvedám levou pracku a odrážím útok něčeho, co se bleskově noří ze tmy… a rychle to v ní zase mizí.
Obrovské, silné a chlupaté.
Na chvilku zůstávám na místě. Ve střehu.
Vrací se.
Tentokrát mě nemůže překvapit. Jsem v podřepu a okamžitě vyskakuji. Srážíme se ještě v letu. Drápy na pravačce rovnou zatínám do čehosi tuhého.
Ozývá se zákeřné zasyčení, ale pořád nevidím, co to je.
Nemám ani sekundu, abych se pořádně rozkoukal. Ta bestie mě rovnou strhává k zemi.
Škubnutím si beru ruku zpátky. Spolu s ní vzduchem letí i kus masa a cákance krve. Vnímám, jak mi přistávají na tváři.
Za ni mě ihned brutálně chytá pařát. Neuvěřitelný stisk. Kroutí mi hlavou a stáčí ji dolů. Snaží se mě dostat do nižší pozice. Druhý mi blokuje levačku, do břicha dostávám silné údery asi od třetího a čtvrtý se mi snaží zlomit ruku.
Ta se urputně brání, a občas se jí daří vyklouznout ze sevření.
V noční temnotě nejsem schopný ani odhadnout, kolik nejrůznějších končetin má.
Pohledem teď nedobrovolně mířím dolů. Celým tělem mi pozvolna prostupuje slabost. Pokouším se švihat drápy, celými prackami i kopat nohama… Marně.
Kolem pasu, hrudníku a postupně i boků a stehen se mi obtáčí svíjející se svalnaté tělo, proti kterému asi nemám šanci.
Dochází mi dech, před očima problikává ohňostroj všeho možného a cítím, jak síly ubývají. Přesto něco slyším… Slabiky zastíněné hukotem v uších, vyvolaným tlakem, jak mě ta potvora drtí.
I přes něj ale poznávám hlas… Chlapa, co mi do hlavy kecal před chvílí.
Nyní naléhavěji, což vnímám víc a víc… Až začínám i rozumět:
„Nedbej ran, uvolni se a naslouchej instinktům!“
„To mi ale pajšl rozšlehá na hadry!“ v duchu mu odpovídám.
„Nerozšlehá, neboj! Svaly povolíš, až budeš mít volnou pravačku, kterou souběžně s tím silně zatneš,“ slyším další radu, která mi připadá nelogická.
Z těla mi ale vyprchávají poslední zbytky energie, odvahy i elánu. Možná taky života.
Po prudkém sevření pravé dlaně cítím na jejím zápěstí jakési lupnutí, pak zasvištění a okamžitou úlevu.
Mám ji totiž volnou. Stejně tak mizí i škrcení po těle.
Neváhám ani sekundu. Drápy opět zasekávám. Bez rozmyslu je zarážím do prvního místa, které je na ráně. Bestie kvílí, odmotává ze mě svalnaté smyčky a ustupuje kousíček vzad.
Ztrácí se opět ve tmě. Já ji ale větřím. Přesně vím, kde je.
Další šlehnutí proto už vedu obouruč a jedu vpřed jako kombajn. Švih, sek a občasné vyškubnutí kusu kůže i s masem je doprovázeno stříkáním krve a zrůdným jekotem mého soupeře.
Musím vykrývat nespočet ataků. Z černoty přede mnou pravidelně vylétávají pařáty a jakási chapadla.
Nejhorší je ale ocas. Práská s ním jako bičem, a to zatraceně dobře. Dost často se mi tím šlahounem trefuje do hlavy, prsou, rukou i do zad. Bolí to a štípe víc než čert.
Přesto nepolevuji. Tlačím tu bestii kupředu. Krůček po krůčku se posunujeme mimo stíny křoví a stromů, v nichž se celý náš dosavadní boj odehrává.
První paprsky veřejné lampy, a ta zrůdnost se stahuje zpátky do přítmí, jako by se jich bála.
Omyl.
Rázem vyskakuje do světla. Přede mnou se rozevírá gigantická tlama a v jednom obřím saltu mi jde po krku.
Uhýbám na poslední chvíli. Sada divoce rozházených super špičatých tesáků mi těsně prolétává kolem obličeje. Na pár okamžiků mám tu čest přivonět ke všemu, co v nich hnije.
Jeden se mi přeci jenom zachytává o pravé ucho a část ho bere s sebou.
Jsem totálně rozzuřený. Oháním se levačkou, a trefuji se té šeredě do tváře. Kůže s chomáčem srsti z ní odlétává a cáry mi zůstávají na drápech.
Kreatura dopadá na trávu, za mě. Bleskurychle ji chytám za ocas a mrskám s ní na cestu, do plného světla.
Chvilku se zmítá v prachu celou svojí obludností. Tělo obrovského hada s tmavým kožichem je vyzbrojeno čtyřmi útočnými orlími pařáty, kterým sekundují dvě chapadla plná ozubených přísavek. Hlava připomíná vlka, ale po hodně progresivní genetické mutaci. Zuby cení za celou smečku a vztekle vrčí. Kroutí se a svíjí. Hledá co nejvýhodnější pozici pro další výpad.
Nehodlám na něj čekat. Odrážím se a jedním dlouhým táhlým skokem dopadám přímo na tu ohyzdnost. Tisknu jí makovici do hlíny a druhou tlapou trhám její břicho. Vzduchem létají další příděly srsti, kůže, masa i gejzíry krve… Za chvíli ji mám úplně všude. Na drápech mi zůstávají útržky vnitřností… Nedokážu přestat.
Jenomže pořád je to málo. Kope, škrábe, snaží se odrážet můj útok a vzpíná se jako divoký býk na rodeu.
Jedním švihnutí ocasu se jí daří shodit mě. Kutálím se stranou a ona ihned zpátky zaujímá vzpřímený postoj.
Přerostlý plaz se tyčí vysoko nade mě a podlým výpadem atakuje.
Přicházím o jeden z drápů na levačce. Jsem vytočený na maximum, ale začínám být i trochu zoufalý. Ačkoliv z té ohavnosti visí cáry střev, na několika místech je rozervaná až na kosti a krev z ní vyvěrá proudem, nevypadá, že by jí ubývalo nadšení.
Naopak.
V aktuální heroické póze graduje její monstróznost. Měsíční kotouč, který mám v zorném poli, totiž náhle zastiňují velká netopýři rozevřená křídla.
Jedním mocným máchnutím se tryskově zvedá vysoko k nebi a mizí mi z dohledu…, až se úplně ztrácí v síti miliónů mihotajících se hvězd…
„Opatrně! Ta se jen tak nevzdá,“ vtírá se mi do uší zase ten cizinec.
„Kdo jsi?“
„Tím se teď nerozptyluj! Soustřeď se na ni. Je extrémně zákeřná, patří mezi démony. S těmi není legrace,“ nepřestává mi až otcovsky našeptávat. „Hele, támhle se řítí!“
Skutečně. Ze shora nadzvukovou rychlostí padá tmavá skvrna a pozvolna nabírá tvar… Nepřistává ale u mě. Dosedá někde ve vsi. Z hledáčku se mi ztrácí za kostelní věží.
„Ty brďo! To byl mazec,“ slyším z čista jasna vedle sebe.
Nevěřícně stáčím pohled a zírám do Bětčiných očí. Zdají se mi ještě o trošku omamnější. I když je pravidelně odvrací a klopí dolů. Stojí opodál a je poznat, že úplně neohrožená si v mojí přítomnosti teď nepřipadá.
„Ježiš marjá! Mazej se schovat!“ burácím na ní.
Ona se ale jenom o kousíček posunujeme dál a přihlouple se kření, jako by mi nerozuměla.
Po chvilce na mě laškovně gestikuluje a vydává směšné zvuky:
„Vrrr, vrrrr! Já taky umím vrčet, ale Haematyrsky nemluvím.“ Přidává k tomu úšklebek a rozebíhá se k vesnici. „Poběž! Ten démonát se nesmí vypařit. Musíš ho dostat. Je někde mezi domy. Je potřeba zachránit lidi! Pospěš!“
„Buď ve střehu, chlapče! Ale má pravdu. Jdi za ní a hlavně tu bestii dostaň k hornímu lesu! Budu ti nablízku,“ cestou za ní mě doprovází hlas toho mužskýho.
Běžím. Sleduji dívčí záda a něco mi to hodně připomíná. Už zase ji honím jako onehdy v lese a probouzí ve mně chutě.
Jenomže nyní jsou úplně jiné.
Přidávám na tempu. Na 100% vím, co dělat, kam mám běžet.
Alžbětu doháním a rovnou ji chytám pod krkem. Vsázím na moment překvapení. Počítám, že si ta mrcha myslí, že mě pořád ještě dokáže oblbnout tím svým protivným levandulovým smradem a kouzelnýma očima.
Už ne. Nyní dokážu vyčuchat zkaženou krve. Ujistil mě i poslední pohled do jejích panenek. Jsou to přesně ty, kterými na mě jednou koukla ta okřídlená příšera, když jsem jí cupoval bachor.
Mám podezření delší dobu, akorát si to prostě v jejím případě asi ještě pořád holt nechci připustit.
V zápalu rozjetého zápasu ale nezbývá žádný prostor na city, a na ty falešné už teprve ne.
Úspěch!
Nic zatím netuší, a mě se tak daří mrsknout s ní do dálky.
Nemůžu dovolit, aby zrealizovala podlost, v níž by mě dotáhla až do vesnice, kterou zdemoluje a pak to hodí na mě.
„Ne, ne, holčičko!“ Posílám za ní, když ještě v člověčí podobě bezvládně plachtí v obloukovém pádu až k mému statku…
V bílé měsíční záři vidím, jak havaruje na louce nad barákem.
„Trefa!“ skanduji si hlasitě pro sebe a sprintem vyrážím za ní.
Běh nevnímám, ale známý nápomocný hlas ano:
„Bravo, chlapče! Já věděl, že ji brzo odhalíš. Pozor na ni, je démonem lsti! A ještě malá nápověda – jak odzbrojíš někoho, kdo přelétává mezi svými podobami?“
„Díky, kámo!“ odesílám stejně telepaticky a jdu na věc.
Démonská ohava mi jde naproti. Divoce máchá roztaženými křídly a vytahuje dlouhé tesáky. Na všechny strany plive sliz a očima jiskří nadpřirozenou modř.
Během první bitky se mi hodně zalíbil fígl se zatnutou pěstí. Proto jí na uvítanou posílám několik super tenkých malých bodlinek, které mi s prudkým sevřením dlaně vystřelují ze zápěstí.
Po každém zásahu se chytá za ránu a trochu se stahuje… Ale nevzdává se.
Veleskokem maže vzdálenost mezi námi a jedním z pařátů mi rozsekává obočí, kus tváře a levé rameno.
Jsem na kolenou. Dostávám desítky švihanců od zubatých divnochapadel.
Jedno chytám do zubů a špička mi v nich zůstává. Zároveň s tím ale tu ježibabu vytahuji před sebe.
Vzácná příležitost, která se nemusí opakovat.
Hbitě jí vyskakuji na hřbet a s veškerou zuřivostí, kterou jsem schopný ze sebe vydolovat, koušu do kořenů křídel. Pomáhám si i prackami, které mám za chvíli celé zaprasené od potrhané kůže, krve a žilních šlahounů. Tlamou cupuji srst a probojovávám se na kosti a klouby, které drží její leteckou výzbroj u těla.
Démonka se zmáhá na jediné. V bolestných křečích se vrhá vzad.
Pozdě.
Uskakuji, pravé křídlo odhazuji daleko do trávy a levé je načaté tak, že si ho ta blbka ulamuje vlastní vahou.
Zmítá se v agonii, mlátí choboty a švihá pařáty kolem sebe. Chroptí, skučí a prská smrdutý sliz…
Netrvá dlouho a špičáky nořím do krční tepny Alžbětina už zase lidského těla. Nasávám opojnou chuť a nezměrnou slast.
Ona se ještě chvíli svíjí, vydává zlostné pazvuky a snaží se nemotorně bránit rukama.
Svírám nelítostně. Krční hebká kůže, šlachy, svaly i obratle postupně praskají a tříští se pod stiskem mých čelistí. Nestačí mi jenom tepna. Chci víc. Potřebuji velkou dávku jejího utrpení, bezmoci a hlavně krve…
„Dost! Už ji pusť!“ slyším najednou zase jeho hlas. Tentokrát však ne v hlavě, ale přímo za sebou. „Nesmíš tomu propadnout!“
Pouštím mrtvolu a otáčím se… Stojím zpříma tváří v tvář chlapíkovi zhruba stejně vysokému. Rysy ostře řezaného obličeje se promítají do svitu gradujícího úplňku.
pokračování:
