HAEMATYR 10.díl

30.12.2021


 

„Tak buďto se ti to zdá, anebo někdo hrozně mlátí na okno, a měl by ses vzbudit,“ je věta přicházející odkudsi z hlubinné propasti mého podvědomí, kterou sice vnímám, ale nechci přijmout.
   Cítím se tak, že jsem ještě nespal dost, abych vstával. V puse mám, že se to k ničemu pozemskému nedá ani přirovnat, a hlava mě bolí, až bych ji nejraději vyměnil za nějakou jinou. Hezčí, chytřejší a hlavně ne tak těžkou.
   „Teda, takhle se zlískat. To se fakt povedlo.“
    Ačkoliv nerad, přicházím k sobě…, a dochází mi, že skutečně někdo dost zuřivě mlátí do okenního skla. Neochotně a nemotorně nadzvedávám hlavu, odtrhávám tvář přilepenou k desce jídelního stolu a otáčím ji zhruba tím správným směrem.
   Vidím sice vyděšený obličej jednatele stavební firmy, který mi pomocí nesrozumitelných posunků naznačuje cosi, ale zatím nejsem ve stavu, abych věděl, co.
   Mozek nechce chápat, ale dost určitě bude muset, protože bušení zesiluje.
   Goďas naproti mně si něco pomumlává do stolu, se kterým jeho hlava ještě pořád tvoří jeden monolit. Ten se určitě zvedne ještě obtížněji a později než já.
   
Narovnáním nohou odsunuji židli, zapírám se dlaněmi o jídelák a vstávám.
   Přiznávám, nejde to úplně bez obtíží, a lehké zavrávorání je nedílnou součástí sestavy navzájem si hodně nepodobných kroků, která ale nakonec úspěšně končí u okna.
   Otevírám ho a čerstvý vzduch, od kterého okamžitě dostávám říznou facku, mi dodává i trochu civilizovanosti. „Dobré ráno! Co se stalo?!“
   Maník od stavbařů ale pořád jen mává rukama…, jako by vzýval všechny svaté i s příbuzenstvem, a pořád dokola jenom vyjekává:
   „Kluci! Něco se jim! Kluci! Něco se jim! …
   Vrávorám a zatím mi nedochází, co ten pošuk chce. „Kluci? Jaký kluci?!“
   „Tomášové přeci!“ do našeho hovoru se vkládá moje vědomí, které se už nastartovalo. „Tomášové?“ opakuji nahlas ven z okna.
   Chlap pod ním jenom přikyvuje a popadá dech, jako by právě prodělával infarkt. „Jsou pryč!“
   Naplno oživuje zbytek mého já, včetně mluvidla:
   „Ale večer tady ještě byli, v maštali. Co by se jim tam mohlo stát?!“ Jen, co jsem s tím ale u konce, ve mně všechno zamrzá. Kromě vyděšeného šepotajícího interjá. „Haematyr?! Já!“
   Šéfstavař se najednou probírá z hororového deliria a chytá se oběma rukama za parapet, jako by v téhle poloze měl největší oporu. „Ježíš, já nevím! Ale jejich pokoj je prázdný a celý od krve!“
   Definitivní důkaz, že jsem v noci něco nezvládnul.

Lokty zapírám o futro domovních dveřích, abych vyrovnal ztracený balanc, o který jsem přišel před chvílí v předsíni, cestou ven. A to nejen o ten tělesný. „Dobrý! Dobrý! Pokračuj!“ navádí mě mozek, když se přestal sám motat, a můžu tak pokračovat dál, až na dvůr.
   Opatrně zdolávám všechny tři schody. Jsou bestie nějaké větší a strmější než obvykle.
   Už jsem ale na hlíně a hned z dálky slyším pronikavý cizí hlas:
   „Veliteli, tamhle je ten majitel!“
   Dlaní zakrývám Sluneční kotouč, abych mohl zaměřit maštal, odkud se ozval.
   „Poznáváte tohle?!“ Hrne se ke mně kdosi a šermuje u toho rukou, na níž se něco pohupuje.
   Zaostřuji, a nejdřív rozpoznávám policejní uniformu a hned na to řetízek s přívěškem, obmotaný na jeho prstech. Hlava sice bolí, nohy se pořád trochu motají, ale jsem schopný celkem zřetelně vnímat. Naprosto jistě vím, že drží křížek od babičky. Pro jistotu, ale hlavně překvapeně si osahávám hrudník. „Jo! To je moje!“
   Uniformovaný chlapík na mě hází opovrhující škleb. „Já si to hned myslel!“ Řetízek zasouvá do připraveného igelitového sáčku a naprosto výmluvným gestem mi naznačuje, že s tričkem, co mám na sobě, musí udělat to samé. Pak se rozkazovačně otáčí na kolegu, který mi už stojí za mnou:
   „Rovnou ho sbalte! Tyhle krvavý úchylárny fakt nesnáším.“ A s odplivnutím odchází zpátky ke stodole, která se evidentně podle jeho jasnozřivého úsudku stala v noci místem vraždy.
  Přestože, jak jsem pochopil, žádné mrtvoly zatím nenašli. Což mi dává přeci jenom trochu naděje. Třeba jsem je opravdu nezabil. Možná jsme se jenom trochu porafali, ale nakonec se to obešlo bez mordu. Jako večer s Goďasem u bažiny.
   Není mi ale dopřán čas ani na to, abych se po dvorku porozhlédnul a zjistil, co se tady fakticky stalo a jestli je vůbec pravda, co mi všichni říkají. Natož, abych se umyl, obléknul do čistého nebo si dokonce sbalil nějaké věci.
   Strážník za mnou totiž ihned burácí:
   „Máte právo nevypovídat.“ A šmrdlá mi u toho nějakým papírem před očima.
   Díky několika shlédnutým policejním seriálům předpokládám, že se jedná o soudní příkaz k mému zatčení s uvalením vyšetřovací vazby. Po zkušenostech s domorodou leností i nedůsledností se ale vůbec nedivím, že tenhle ledabylý úkon znamená splnění jeho profesionální povinnosti, a já byl tudíž jako seznámen s obsahem obvinění.
   Veškerá moje následná práva tak končí na zadní sedačce služebního auta, kam mě polonahého okamžitě přesuje.
   Stíhám ještě vykřiknout na Honzu, který celou scénku nechápavě sleduje ze zápraží:
   „Knížku!“
   A strážce zákona silným přibouchnutím auto zavírá.
Nezbývá mi než doufat, že Goďasova rozespalá, rozcuchaná a možná ještě dost opilá hlava je schopná pochopit. Nerad bych se v Haematyra proměnil třeba uprostřed výslechu. Spoléhám, že si intenzivní četbou v babiččině zápisníku osvojím, jak kletbě perfektně velet. Tedy alespoň něco podobného mi večer sám vykládal. Matně si pamatuji. A v téhle skoro až zoufalé situaci je to asi jedinou mojí naději, jak si ještě víc nepřitížit.

Jenomže jediné, co v téhle chvíli těžkne, je vzduch v autě.
   Atmosféra v něm je najednou přesycená naléhavou zoufalostí, ztraceností, bezradností a neutěšitelnou sebelítostí.
   Ale ne tou mojí!
   Nepřestávám si zírat do klína. Co jsem asi provedl, mi nedovoluje koukat na svět zpříma. A jak se tak snažím nevnímat okolí, abych nečelil jeho soudům, se mi do schoulené ulity násilně dobývá čiší pohled.
   Cítím, vnímám ho a teprve po několika málo sekundách mi dochází, že by tady neměl být. Na zadní sedačku si ke mně nikdo před odjezdem nepřisedl. A že by toho byl někdo schopný za jízdy, je mnohem větší blbost než vedle mě sedící duch.
   Nechápavě zírám do prázdných očních důlků napůl utržené hlavy, která si ještě večer říkala Tomáš.
   Zleva na mě civí druhý. Lebku má sice kompletní, ale výraz o nic míň strašidelný.
   Z obou stran se na mě tlačí jejich rozsápaná těla, z nichž visí cáry rozervané kůže, potrhaných šlach a tepen. V otevřených ranách jsou vidět rozdrcené klouby a kosti. Kolem se vznáší pach smrti. Nikde ale ani stopa po krvi. Všechno na nich je černobílé a mrazivé.
   Stejně jako mrtvolné sípání, který stereo posílají do mých uší.
   Nerozumím. Vlastně sni nemůžu. Tak už to s halucinacemi bývá. Znám je. Už nesčetněkrát moje bujná fantazie vygenerovala nejrůznější výjevy. Aktuální šílenosti však přímo nahrávají, abych měl jakékoliv živoucí vidiny.
   Jenomže tyhle jsou urputné. Tisknout se na mě. Lepkavost jejich vnitřností je odporná. Jako by kluci chtěli, abych svoje dlaně použil coby projektory, které mi promítnout, co jsem jim v noci udělal.
   Mám toho dost. I bez nich jsem na prášky. Svírám oční víčka pevněji než kdy před tím, zajíždím hlouběji do sedačky a choulím se do sebe ještě víc…

Jízda končí, a já se úlevně sypu z auta.
   Volím taktiku zdržování, a trvám na svém právníkovi z Prahy. Podle jeho pracovního vytížení je mi jasné, že sem dorazí nejdřív zítra odpoledne. Dostatek času pořádně vystřízlivět a hlavně přelousknout Haematyrovský kodex. Pokud se ke mně dostane.
   Zhruba tři hodiny po mém nedobrovolném nastěhování do vazební věznice se v kovových dveřích mojí cely otevírá podávací pidiokénko. V něm se objevuje známá knížečka a okamžitě dopadá na podlahu. Vrhám se po ní jako po světzachraňujícím léku.
   „Goďas je borec,“ chválím ho v duchu s pocitem, že se ihned v klidu ponořím do studia.
   Jenomže servírovací otvor se opět sklápí a na jeho odkládací plošku ruka dozorce tlačí tác s obědem.
   Až do večeře nebudu raději zápisník otevírat, abych měl na čtení kontinuální klid.

 


pokračování:

 

zpět na předchozí 9. díl

error: Content is protected !!