Lovec

11.05.2024

Na pokraji lidských sil,
na hranici možností,
vidí pouze jeden cíl,
kam míří si bez lítostí.

Rytmus tepů vládne všemu,
dech se téměř zastavil,
plíce i tak brání tělu,
aby důvod jiný byl.

Nic dalšího smysl nemá,
den se hroutí do ztracena,
rozum chřadne, tvář je bledá,
v zoufalství jdeš na kolena.

Srdce pláče nepřítomně,
nechápe vše kolem něho,
jakoby zdi v tomhle domě,
chtěly pozřít hlavně jeho.

Jsi jen oběť, slabá kořist
vášní, citů, milování…
Jak mám věty, sakra, doříct,
a nebýt terčem pohrdání?

Já nedovolil nikdy ani,
abych všechno tohle snášel,
a moje touhy mění přání
v reálno, co kdysi našel.

Lovcem byl jsem. A dál budu?
Ne, není zač se omlouvat!
Ač jasně káže řeč osudu,
umím věrně milovat.

Poddajnost když proudí tepnou,
dobyvatel je tvým snem.
S koncem honu křídla setnou,
a pak stane se ti otrokem.