---

„Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný!“

   Tak tuhle říkačku jsem vždycky nesnášel. Od jisté doby ve mně vyvolávala úplně něco jiného, než k čemu byla původně stvořena. A stejně tak celé Velikonoce. 

   Si představte – je vám čerstvých osmnáct, bydlíte u rodičů, protože prdel máte holou, a to v obou významech tohohle kouzelného slovního spojení, a tudíž musíte poslouchat a realizovat jejich mnohdy i přiblblé nápady a pohybovat se pouze v jimi vyježděných kolejích.

No prostě vopruz až na půdu.

   Jo, přesně to bylo jediné místo, kde mi dovolili mít nedotknutelné království, které dokonce i ctili, a respektovali v něm moje soukromí. Bez pozvání tam mohli vstupovat jedině moji kámoši. 

   Na půdu…:

 

Rovněž tak i moje fantasy trilogie – K noze, lehni a zůstaň! – nebo zasněžená povídka – Snowriders – či romantikou napěchovaná povídková série – Osudové:

 

…………………………….. 

Taky vám připadá, že některé události ve vašem životě prostě nemůžou být jenom náhoda? 

 

1.díl 

 

To je ten okamžik, k němuž všichni míříme. Bod rozuzlení. Někteří na něj přišli už cestou. Jiní si ho uvědomí až na poslední chvíli.
   Poznání, že žádný „Velký cíl“ neexistuje a co jsem si neposbírali průběžně, už v žádném „Životě věčném“ nedoženeme.
   Jsem proto neskonale vděčný, že jsem sbíral, užíval a hlavně se nenechal nikým zmást. Nedovolil jsem nikomu, aby mi jeho sliby, výhružky nebo dokonce tresty zakalily vlastní uvažování, zdravý rozum a hlavně touhu po svobodě. Protože jenom ta každému z nás dopřeje nesmrtelnost, uchovanou ve vzpomínkách, které jsou tím jediným skutečným bohatstvím. Pouze svobodný život nám dovolí prožít hodně toho, co v naší paměti zůstane jako dokonalá symfonie, která nás vyprovodí s hezkým pocitem.
   Moje hlava je plná takových líbezných akordů. Upřeně zírám na dveře. Nechci prošvihnout moment, kdy se otevřou a v nich se objeví on. Ani mě tak moc nezajímá, jak bude vypadat. Určitě bude urostlý, pohledný a sebevědomý. To se tak nějak na jeho pozici dá předpokládat. Ale jaký bude uvnitř. Snad možná doufám, že alespoň trochu podobný těm předchozím. Aby osudovost jeho jména byla završena a moje vzpomínky zakončeny tečkou, která je toho hodna. Nepochybuji o ní. Stejně tak jako o jeho jméně, které zatím neznám. Neznám, ale jsem si naprosto jistý, jaké je. Jsem zcela přesvědčený, že některé životní události prostě nemůžou být jenom shoda náhod. 

 

+++ 

 

Po tom všem… Ano, po tom všem jsem si nyní jistý snad ještě víc, než byl Ben v den mého narození…:

---

---

 

 

Pro „Ostrovní povídky“ jsem tvořil jak pod svým jménem „Michal“, tak coby autor dvou postav Ostrovního světa – „Paul Valten“ a „Tark Hölvei“.

Jednotlivé povídky proto najdete v rozklikávacím seznamu pod následujícími třemi odkazy (hned za ukázkami). Každý patří jednomu z mých autorských profilů.

 

Tam už jenom stačí otevřít konkrétní příběh, nebo povídkovou sérii, které vás podle názvu oslovily.

Než se do toho pustíte, tady jsou dvě malé ochutnávky:

– ze sci-fi povídkové série – R.A.F.

nebo

– z krimi povídkové série – Policejní hlídka

Obě jsou publikovány v sekci „obecné“ pod mým civilním jménem:

 

…………………………….. 

… Existovali jsme jen pro sebe. Jako dva z posledních alfa bojovníků jsme si byli souzeni, a to nejenom v ložnici. V ní nás dokonalá souhra našich těl dováděla k šíleným extázím a nekontrolovatelným erupcím semene. Na bojišti zase k epochálním vítězstvím, postaveným na základech lásky, ochoty obětovat se pro druhého, ale především nechuti ztratit ho jenom proto, že se občas některá z kosmických ras rozhodla, že Mléčná dráha by se dala vydrancovat a její obyvatelstvo zotročit.
   Táhli jsme tímhle stylem vesmírem, kam nás velitelství ochranného prstence Mléčné dráhy poslalo, s naprostou jistotou, že žádný tvor z temných hlubin nás nemůže srazit na kolena. Že naše mužnost, síla, odvaha a testosteron alfasamců budou vždy dostatečnou oporou.

 

Až do okamžiku, kdy se v jedné ze vzdálenějších galaxií, bez jediného signálu S.O.S., začaly ztrácet průzkumné moduly, pak i ty záchranné a nakonec jsme se odtamtud dočkali loveckých paprsků, které i za galaktickou hranicí zachytávaly lidské stroje a vtahovaly je do nenasytných hrdel tisícovky černých děr zákeřné Mo.
   A to byla přesně jedna z těch správných chvil, kdy povolat do akce nás dva. Průlety touhle galaxií byly již zakázány, ale my museli zajistit i bezpečný přelet našich lodí kolem ní, protože to byla do té doby jediná bezpečná trasa do Driartu.
   S Alarem jsem se tak stali stálými lodivody, kteří v obranné formaci propašovali tisíce osobních i nákladních modulů přes zrádné pásmo kolem hranice Mo.
   Jednoho dne ale byly lovecké paprsky tak agresivní a jejich síť neobvykle hustá, že jsme museli porušit zákaz průletu galaxií Mo a jeden z průzkumnických labotů byl námi protažen skrze její hustou soustavu černých děr. Znáte to – černá díra je černá díra a většina pilotů se na něco takového nechce podívat ani přes deslux, ale když máte po ruce dva nejzkušenější alfáče? Nikdy před tím jsem ani netušil, že se mašina může třást strachy, ale věřte, nebo ne – ten labot si tenkrát i ucvrknul trochu lagninu. Oba jsme se tomu řehtali ještě na zpáteční cestě.
   Jenže před jejím koncem mi úsměv zatuhnul.
   „Vidíš to, co já?!“ řval na mě ze svého bitevního modulu Alar.
   „Co?! Kde?!“
   „Pět hodin! Pět hod…!“
   „Alare!“
   Jeho vysílačka ale ztichla. …

 

 

…………………………….. 

 

… Ne, že bych ho nechtěl vidět, ale už ty první zprávy dávaly jasně najevo, že se do mě ten kluk bláznivě zamiloval. Srdíčka z nich odkapávala, a to já nesnáším. Ale hlavně mi dochází, že krásný mladý kluk, jako je Jack, si chce užívat a poznávat svět, a ne se usadit se zralým kocourem, který ho bude jen poučovat. Proto vím, že jeho vyznání jsou jen projevem pobláznění, které jsem do jeho mladého těla zašukal už tu první noc.
   Nechci být ale za netvora a hned první větší zamilování mu zkazit. Omlouvám se mu a vysvětluji, že jsem toho měl v práci moc.
   Smska se mi obratem vrací:
                                                            „Už Tě nechci nikdy vidět!”

 

   „O, ouuu!“ letí ze mě a přesně vím, co to znamená. Také jsem to prožíval a myslel si, že když kluky, po kterých jsem jako puberťák toužil, neuvidím, bude to bolet míň. Uklízím mobil a jdu vyzvednout Dannyho.

 

Má po převazu a oba nasedáme do auta na parkovišti u kliniky. Nestíhám ani otevřít dveře u řidiče a za zády z dálky slyším Jackův hlas:
   „Kevine! … Keve, počkej!“
   Nakláním se do auta k Dannymu. „Stíhačka letí, zacpi si uši, bude třesk!“
   „To jste to teda vzali fofrem! … Když už jste u stíhačky!“ Řechtá se parťák. Vylézá napůl z auta a křičí Jackovým směrem:
   „Čau detektive! … Jak je? … Že deš! … Tady Kevin nechtěl ani vodjet, prej tady počká, až pudeš z práce!“
   „Jsi vůl! … Nedráždi ho ještě víc!“ špitám na něho.
   „Promiň…, promiň…, já…, já…,“ vykoktává ze sebe Jack, když konečně doběhl až k autu.
   „Já vím a nemusíš mi nic vysvětlovat!“ vítám ho tak, jako bych tu poslední smsku nikdy nedostal. Je očividně šťastný už jen z toho, že mě vidí. Usmívá se a mávnutím zdraví Dannyho.
   „Hele kotě, John zmizel a nikdo neví, kde je. Pozeptej se po špitále, jestli někdo něco nebo někoho podezřelýho u něho neviděl. Ta sestra se očividně postarala o to, že my se nic nedovíme.“ Zatahuji Jacka do našeho detektivního týmu.
   „Jasně! Večer se u tebe můžu stavit,“ hbitě odpovídá a snaží se o další noc strávenou v mé posteli. …