OSUDOVÝ BEN
4. kapitola
BENUFON
Jeden z mnoha našich společných večerů se odvíjel celkem stylizovaně – pozdní jídlo v oblíbené prověřené restauraci na plážové promenádě a pak váleníčko u krbu s načatou lahví kvalitního sektu. Měl jsem po službě, druhý den nepracovní, nic tedy nebránilo, abych ponocoval.
Jenom mě trochu znervózňovalo, že se Ufon neměl k žádné akci. Občas nějaký ten francouzáček, krátké promasírování ramen, když se zrovna po dolití vína ocitnul za mnou. Ale jinak? Ani ťuk!
„Možná prostě nemá náladu, nebo ho něco trápí.“ jsem si vysvětloval. Nikdy předtím se nestalo, že by moje kalhoty nedobýval už na příchodu z večeře, ještě před odemknutím vstupovek.
Jenomže i během rozpínající se noci dokonce odrážel moje pokusy o nějaké to intimčo. Zklamaně jsem špatnou atmosféru rozpouštěl v další skleničce.
Těsně před druhou hodinou rázně zavelel k odchodu. Naivita nebyla od počátků mojí slabinou. Už cestou jsem se těšil. Jediným tajemstvím zůstávalo, která z atrakcí to odnes… Darebák mě postupně protáhl skoro všemi … Hřiště nám bylo malé … Na lochnesce jsem se už téměř neovládal a následné houpačky mi málem přivodily erupci… Málem! Ani tam totiž k ničemu skandálnímu nedošlo! Laškoval se mnou jako kočka s myší. Nebránil jsem se. Bylo to palčivé a osvěžující souběžně.
Lanový prolézací labyrint, zvaný Pavučina, představoval absolutní špičku mého pomyslného ledovce. Byl jsem z něho vydivočený až hanba. Věděl jsem, že tam ho konečně musím chytnout a nepustit dokud…
Omyl! Pokračování nemělo být v mojí režii.
Něco se mě dotklo zezadu přibližně uprostřed lanoví, když to skoro vypadalo, že ho mám na dosah. Leknul jsem se, rychle otočil a nestihl vůbec nic. Ani vykřiknout nebo protestovat. Konsternovaně jsem zíral do obřích očí. Masku pavouka měl oblečenou jeden z najatých kaskadérů, kteří za běžné situace bavili návštěvníky a děsili je během zábavy na špagátové ranveji. Všichni měli odpovídající muskulaturu, aby jejich pavoučí akce měly pokaždé zaručený efekt.
Trvalo jenom mikrosekundu, než mi tenhle oblepil hubu izolačkou a kompletně nahého mě přitiskl do jedné z napnutých sítí. Silná lana se mi zařezávala do kůže a já se nemohl ani pohnout. Hromotluk na mě ležel celou vahou a tlačil bezmocného do provazů. Nehýbal se. Měl jedinou úlohu. Já se rozhlížel kolem, co mi pohyb pozorovatelnou dovoloval. Ufon někam zmizel.
Kousek od Pavučiny se najednou rozsvítil reflektor. A to tak, abych měl perfektní výhled na velkou káď s vodou, v níž byl naložený mladý polonahý kluk. Díky ploutvi, která koukala přes protilehlý okraj, bylo jasné, za jakou estrádní postavu je převlečený. A přiznávám – pravou mořskou pannu by strčil do kapsy a očividně se nemohl dočkat Ufona, který se záhy vynořil z přítmí…, a pak se podíval nahoru na mě.
V očích mu jiskřilo. Pomalu došel k lázni … Hladina se po chvilce divoce houpala od jednoho kraje k druhému a gumová ploutev sebou zběsile mrskala … Oceánský diblík se zakrátko ocitnul mimo vanu, zhruba metr od ní, a zoufale se snažil vysoukat z rybí imitace… Pomohl mu až Ufon. Jedním rázným škubnutím ji z něho serval a obnažil tak všechny jeho rozkošnosti.
Nemohl jsem se ani hnout. Vázání se mi zařezávalo do svalů a celého mě tížil pavoučí muž. Bylo to neodolatelné a mučivé zároveň. Můj věznitel ležel strnule, i když mě do stehen tlačilo jeho vzrušení. Stejně jako já se nemohl nedívat tam dolů, kde se odehrávalo impozantní představení.
A to byl přesně Ufon – majetnický, a přesto hravý, až dětinský. My ostatní v dosahu jeho vlivu pouhé, ale dobře opečovávané hračky. Imponovalo mi to. Radovánky s ním byly vždy na úrovni. Rád jsem se v jeho doprovodu nořil do jinak nepřístupných hlubin rozkoše i společenského života.
To všechno ale skončilo náhle jeden podvečer, opět strávený v zajetí kolotočnického řádění.
Z jeho víru nás vytrhl ruch, křik a lidi kolem nás, kteří se z ničeho nic začali shlukovat. Někteří spěchali, aby o něco nepřišli. Neviděl jsem nic konkrétního. Kurz, jímž se všichni stahovali, naváděl k nejzadnějšímu koutu zábaviště.
Když jsme se tam dostali i my dva a prodrali se davem, blíž k horské dráze, naskytl se mi nehezký obrázek – vláček úplně nahoře a roztržený napůl. Za jízdy se pod ním uvolnila a propadla kolejnice. Nebyl plně obsazený. Většina cestujících tedy hladce opustila vozíky a po konstrukci se bezpečně uzemnila.
Jeden z nich ale zůstal zaseknutý a pověšený v bodě rozpojení vláčku. Nad asi desetimetrovou hloubkou. Za nestabilní madlo se tam zuby nehty držel vyděšený mladík, kterému očividně docházely síly.
Nekřičel, nepanikařil a jenom se zuřivě snažil uvolněné nohy dostat někam nahoru, kde by se jimi zaháknul a mohl se vytáhnout na pevné kolejiště. To se mu ale nedařilo a zpocené ruce v každé další sekundě marného zápasu sklouzávaly z držadla víc a víc.
Vteřinu nebo dvě jsem ho jenom pozoroval, abych vyhodnotil situaci a možnosti jeho záchrany. Překvapilo mě, že nikdo z přihlížejících nejevil známky jakékoliv akce. Já měl ale v krvi odjakživa záchranářský instinkt. A to nejenom díky medicíně a kurzům, kterými jsem prošel. Jako kluk z výšinné ovčí farmy jsem se opakovaně vydával pro zaběhnutá a vyděšená jehňata, která se zcela nepochopitelně zasekla většinou na těch nejnepravděpodobnějších výstupcích nebo v úzkých skalních štěrbinách. Šplhání a pokořování zdánlivě nedostupných ploch bylo nedílnou součástí mého dětství.
Velice rychle se mě zmocnila profesionalita. Do shluku čumilů jsem zařval, že mají ustoupit a bez prodlení tísňově zavolat. Bylo nutné uvolnit oblast případného dopadu, aby nedošlo ke zranění ještě někdo dalšího. A hlavně se mi v mozku už rýsoval vyprošťovací plán, který rovněž vyžadoval – volnou přistávací dráhu.
Vystoupal jsem k nebožákovi, ani nevím jak, a kouknul mu do očí. Ačkoliv byl potichu, pohledem ječel o pomoc, až se mi celý vnitřek rozvibroval soucitem. Přibližně dvacátník a krásou na něm příroda nešetřila. Tělesně sice vykazoval rysy velké fyzické zdatnosti, jenže ta mu nemohla být příliš nápomocná. Měl dost síly, aby se rukama vytáhnul, ale nebylo kam. Vagónek plandal vzduchem až moc nešikovně. Navíc další nainstalovaná ukotvení kolejí zrádně povolovala. Bylo jasné, že jakýkoliv výraznější pohyb způsobí destrukci. Tam nahoře jsem pochopil, že sám neměl šanci, i kdyby byl sebepružnější.
Ani nevím proč, mluvil jsem na něho šeptem. Snad jako bych mohl vyvolat zhroucení lešeniště už jenom hlasitější slabikou. Tak mi to tam nahoře připadalo. Ujistil jsem ho, že přesně vím, co dělám.
„Já vím, doktore,“ bylo to jediné, co jsem od něho ten večer zaslechnul.
Tetelilo se ve mně všechno možné. Hlavně libido. Dělalo mi dobře, že věděl, kdo jsem. A pak taky – v oné větě a intonaci bylo kromě důvěry i cosi navíc.
Vytrhnul jsem podélný kabel od osvětlení boků tratě a spustil mu ho. Po několika pokusech se pravandou trefil, zrovinka, když mu levá sklouzla z úchytu.
Zespoda se ozvalo několik vyděšených výkřiků, ale to už kluk šupajdil jako pán džungle na provizorní liáně dolů. Zhoupnul se přesně tam, kam jsem chtěl. Drát nemohl samozřejmě takové zatížení vydržet, a po pár sekundách se přetrhnul. Přesně ve chvíli, kdy se jeho náklad řítil přímou trajektorií do brány nafukovacího skákaliště, kde přistál jako do peřin.
Díval jsem se chvilku za ním. Kontrola přeci byla důležitá! Mnohem víc jsem si ale chtěl vychutnat jeho… Statečnost! A vděčný pohled zpátky na mě.
Výraz Ufona ale vypadal diametrálně jinak.
Zahlédnul jsem ho pouze na chviličku v davu, kterým se už prodírala posádka přivolané erzety. Než jsem se opatrně dostal na zem, byl pryč. Stejně jako většina ostatních snobů. Létajícího kaskadéra si rychlá odvezla na pohotovost a já bloumal prázdnými ulicemi. Uplynulý zážitek jsem potřeboval vstřebat a nechat si ho v klidu projít myšlenkami. „Proč na mě koukal jako vrah a nepočkal?!“ A rozčilených otázek přibývalo. Byly čím dál prudérnější a naštvanější, až jsem si ani nevšiml, že už stojím před jeho barákem.
Zazvonil jsem. Otevřela zase blonďatá sestřenka, nažhavená na další podnikovou sváteční pařbu, a ze dveří houkla dovnitř:
„Bene, máš tady tu pobřežní hlídku.“
„Bene?!“ prolétlo mi hlavou. S největší pravděpodobností jsem to ale musel i vyslovit.
Podívala se na mě celkem pobaveně. „Se ti nepochlubil?“ A tak to za něj rovnou udělala hned tam u vchodu. Kámoška! Než se k nám stihnul přesunout, odvyprávěla mi historku z jeho školních let – pocházel z významného, bohatého a prastarého šlechtického rodu. Tomu také odpovídal počet jeho křestních jmen. Byly celkem tři. Parta nejbližších spolužáků a kamarádů si ho proto v oněch dobách dobírala a škádlila tím, že ho oslovovali výhradně všemi třemi jmény najednou. On si totiž považoval i oficiálně vždy používal jenom prostřední, které zdědil po rytířském pradědečkovi. Postupem času ale i jeho parta usoudila, že v dospělém životě je takové popichování na překážku, proto na něj začali volat přezdívkou, která vznikla sloučením iniciálů všech křestních jmen – B.E.N. Velice rychle se ujala, a začala ho tak oslovovat i rodina.
Ufon se od toho momentu stal v mojí mysli – BENUFONEM, který se přiřítil ke dveřím. Bylo znát, že je v rozpacích. Dveřnice se nenápadně vytratila a on zase klopil obličej k zemi. Bylo mi jasné, že je definitivní konec. Nemusel to říkat. Jenom jsem potřeboval vědět. „Proč?!“
Naposledy se mi zadíval upřeně do očí a nahlas přiznal, že nikdy nechtěl nikoho iniciativního. Že touží vlastnit záviděníhodnou ozdobu a doplněk. Čímž jsem byl do započetí vysvobozování onoho visícího nešťastníka. Akt pro Benufona odrazující natolik, až byl dokonce ochotný a schopný připravit se o další vzájemná potěšení.
Zabouchnul mi před čumákem tak rychle, že nedošlo ani na rozloučení. Nebyl vůbec prostor vysvětlit, že jsem OK a nevyčítám.
O něco později jsem mu proto vyrobil Santovské přání, kam jsem to vepsal. Jestli ho dostal a přečetl, nevím. Jenom doufám.
Neboť tohohle Bena blahořečím za šmrcovní formu životnění a sexu, kterou mi dopřával. Bylo skvostné okusit exklusivní chuť, jakou má role hýčkaného diamantového šperku. Už nikdy ji nezapomenu.
Nevděčím mu ale jenom za ni. O daném Adventu jsem však cokoliv nenápadného ještě nemohl ani větřit.
pokračování:
