OSUDOVÝ BEN
3. kapitola
VON
Benela, mámu s tátou i celé rodiště po její smrti odnesla minulost.
Tlustá čára za tím vším byla nezbytná. Ne, že bych chtěl zapomenout, jen musel změnit prostředí, lidi kolem a hlavně se dostat do většího města, kde jsem mohl dát volný průchod svojí přirozenosti, kterou El pomohl osvobodit.
Práce na prestižní soukromé klinice mi spadla do klína téměř bez potíží a prodej veškerého rodinného majetku později dovolil koupit moderní garsonku v sousedství zdravotnického areálu. Dokonce zbylo taky na čokoládu… Na dvě… Možná i tři, „rozšoupni se!“
Život jako z pohádky začínal. Vrhnul jsem se do něho po hlavě.
Až se v jednom okamžiku do té doby nikdy nebrzdící centrifuga plná krásných chlapů, návštěv klubů a bujarých večírků zastavila.
Pohled do známých duhovek. Tak dominantně mě k sobě přitáhly, až jsem nechtěl věřit.
Byly to ale jenom ty oči. Tvář, ze které na mě koukaly, patřila cizímu.
Nemohl jsem přestat zírat. Stál na druhém konci dlouhého nemocničního koridoru a očividně byl na odchodu. Rychle si ho ale rozmyslel. Já měl taky původně v plánu úplně něco jiného, než se zastavit v chodbě, po cestě do ordinace, a konsternovaně na něj civět.
Ale ten jeho zrak! I na dálku mě uhranul okamžitě, jak se letmo střetl s mým. Koukání Benelovo, a přesto nebylo. Chlapík byl mnohem starší a zcela jiný formát. Urostlý, ale štíhlý týpek s lehce prošedivělým krátkým sestřihem a dokonale pěstěným strništěm. Naprosto perfektní vzorek pro reklamu na cigára, kde se jako kovboj prohání opuštěnou prérií na ztepilém oři a jediné potěšení mu přináší zapálené žváro.
A kouření bylo tím jediným, na co jsem v daný moment dokázal myslet. Až jsem se zakuckal. Vzápětí se mi opět vybavil můj vyděšený úprk z ošetřovny, když mě vzrušil výhled na obnaženého Elíka.
Zachvěl jsem se palčivým studem. Po hodně dlouhatánském období.
Naše optické rande, během něhož jsem prožil skoro vše, co při tom reálném, nemohlo trvat ani minutu, ale já ho nemohl dostat z hlavy.
Ani po týdnu, čtrnácti dnech a mnohem déle … Pořád jsem viděl, jak stojí tam na druhé straně průchodu a upřeně mě pozoruje. Jako když lovec zahlédne odpovídající kořist.
I následný měsíc jsem někde hluboko uvnitř sebe cítil mrazivý žár, který mnou projížděl.
V třeskutý a náhlý blesk rozkoše se změnil během příchodu na vánoční mecheche pořádané domovským lazaretem.
Dorazil jsem až dlouho po oficiálním zahájení. Na některé chorobopisy nebyl přes den čas.
Moje štronzo ve vstupních dveřích, jeho zase u protějšího stolu s občerstvením. Já nebyl schopný udělat další krok, on pro změnu dopít skleničku sektu, kterou si zrovna nakláněl do pusy.
Celý večer byl pak dochucený o pronikavé sledování, vzájemné hlídání pozice toho druhého a neustálé pozorování, s kým se právě baví.
Na obou musela být znatelná obava ze setkání, po kterém jsme přitom prahli. Energie mezi námi byla ale taková, že výboje z ní šlehající, nás už dávno spojovaly přes délku sálu a svazovaly k sobě čím dál tím silněji. Přitahovali jsem se jako planety, jejichž srážka je nevyhnutelná, jenomže z ní obě mají strach, tak se jí snaží oddálit.
Ke splynutí našich magnetických polí nakonec došlo nečekaně, jinde, o několik desítek minut později.
Zabřednul jsem do jakési nudné konverzace v hloučku kolegů – účast povinná, společensky vyžadováno! Nejen na tu dobu jsem z hledáčku ztratil mého krasavce. Ani po následném několika minutovém vizuálním propátrávání místnosti nebyl k nalezení.
Blížila se půlnoc, a už dost hostů mejdan opustilo. Byl asi jedním z nich, a tím pádem ani mě tam nic déle nedrželo.
Sociálnění úspěšně odškrtnuto – čas změnit lokál! A hlavně způsob zábavy.
Při odchodu bylo potřeba si ještě odskočit…
Dvířka kabinky se nečekaně rozlétla. Div mě nepřizabila. Jen tak tak jsem stihnul uskočit a nalepit záda na stěnu, abych to neschytal třeba do nosu. On v nich vypadal možná ještě překvapeněji než já. Neodvažoval jsem se myslet. Na nic. Jenom mě hloupě napadalo, že je to jako scéna z nějaké nízkonákladové slaďárny, kdy zrovna v tu chvíli na toaletách není nikdo jiný, kromě nás dvou, a navíc je chodbička od WC, v níž jsem takhle několik sekund stáli, neuvěřitelně šikovně úzká.
Přesně tak akorát, abych mohl cítit vůni jeho pleti. Navzdory kvalitnímu parfému jsem nasál aroma chlapa, které se mnou zacloumalo ještě víc než satanistická posedlost jeho ďábelskými panenkami.
Stáhl zornice, jako by dravec zaměřil kořist. Milióntý efekt, který mě odzbrojil a připravil o veškerou mluvu, sebevědomí i odvahu se pohnout.
„Pardon!“ vypadlo z něho po chvilce, když se asi vzpamatoval. Pak zmizel rychleji, než před tím vyběhnul z hajzlíku. Lítačky do předsálí se za ním zhouply, až to švihlo, a do toho tupého zvuku jsem zaslechnul i jiný. Jako když něco malého kovového dopadne na dlažbu.
Vyklonil jsem se od záchodků a na podlaze umývárky zmerčil zlatý vizitkář. Další béčko-romantický detail, který už nepřekvapil.
Zvenku se blížily hlasy, svižně jsem sebral drahocennou rekvizitu, zasunul ji do kapsy a šel vykonat prapůvodní záměr.
Takové štěstí jsem snad ani nemohl mít…. Ale měl, a nechtěl ztratit jedinou minutu. Byl jsem po něm tak lačný, že myšlenky na diskotéku plnou nádherných polonahých zpocených svaloušů mi z hlavy vyhnala jedna jediná – jak mu vracím pouzdro.
Jenomže představy nebyly jenom o tom, což způsobilo, že jsem si hodně dlouho nemohl ulevit. Dalo mi to nezvykle pořádně zabrat.
Navštívenky měl konkrétní a podrobné. Až braly dech. Musel bych je vrátit, i kdyby mi ve skutečnosti nešlo o úplně něco jiného.
Zaprvé – mi vyzradily, že jsem měl tu čest s jedním ze členů správní rady našeho špitálu.
Zadruhé – předpona „von“ u příjmení z něho rázem udělala ještě šťavnatější trofej.
Zatřetí – mě uklidňovalo, že křestní ani rodinné jméno nepřipomínaly nic, co by se mohlo, třeba i jenom vzdáleně, podobat oslovení – Ben.
Po mém návratu na banket tam zbývalo jenom pár vytrvalců… Spíš těch, kteří nebyli schopní se dopotácet ke správnému východu a ven na ulici.
Hezoun zmizel asi hned po našem toaletovém setkání, a tak jsem měl jasno. Sžíral mě pocit, že mi uniká cosi výjimečného.
Ten mě opustil hned, jak se otevřely dveře jeho domu.
Stála v nich přenádherná blondýna. Jako bych koukal na titulní stránku nejnoblesnějšího módního časáku, jehož výtisk se dodává jenom s posledním modelem soukromého tryskáče anebo kabrioletem s křídly na kapotě.
A přesně v téhle podobě jsem si je taky okamžitě vyobrazil – uhánějí po klikaté silničce mezi vinicemi někde na francouzském venkově, střecha stažená, blond háro vlaje až někam do Paříže a on se na ni zubí, jako by ji chtěl na místě sežrat, nebo aspoň… Polkl jsem naprázdno, pravačku s nálezem vystřelil jejím směrem a do zubů si procedil ubohé:
„To jsem našel.“
Rychleji jsem snad odnikud ještě nevystřelil. Jako raketa! Musel za mnou zůstat obláček zvířeného prachu. Tak moc jsem počítal s tím, že se na něho hned vrhu, povalím ho…
Domů jsem šel pěšky a hlavu měl jako papiňák. Neřešil jsem vůbec nic. Pouze co nejsvižněji mazal pryč. Před očima temno, v hlavě ještě větší a jako slepec jsem se držel bílé čáry uprostřed silnice.
Z deliria totálního ztracence mě vytrhlo zatroubení auta. Asi už delší dobu se ploužilo za mnou. Nevím. Jak říkám – neřešil jsem, nepátral, neohlížel … Jen popošel na krajnici a rukou laxně naznačil, ať si teda jede, když po tom tak moc touží … A mžouravě dál brousil asfalt.
Jenomže nejel. Posunul se jenom na moji úroveň. Podíval jsem se na řidiče a… Najednou se mi vytratil ze zorného pole, jak jsem se zastavil na pětníku a on to prostě nestihl tak rychle. Vůz pokračoval ještě asi pět metrů…, kde zastavil.
Brzdovky snobácky zářily na celou ulici a v okénku se objevila jeho vysmátost. „Nebolej tě nohy?“
V nitru se mi spustil vodopád, vybuchla sopka a před obličejem začali poletovat motýli. Sice blbost, uprostřed noci, ale přesně takový jsem měl dojem. Zmocnila se mě monstrózní pýcha. Necudná, necivilizovaná … Stál jsem mu za to, aby hned skočil do fára a jel mě hledat.
Odrzle jsem postával a jenom přikývnul, jakože odvoz by se hodil.
Červenou na světlometech vystřídala ostře bílá …, a já ho měl v tu ránu přistavený. Stačilo nastoupit. Cítil jsem se povznešeně a bláhově, přesto chtěl provokovat.
A vycházelo to. Viditelným odmítáním jakéhokoliv zbytečného pohybu jsem ho donutil vylézt, pohladit mě po zadku, otevřít mi dveře a zase je za mnou hezky dovřít. Jeho návrat za volant jsem pozoroval ve zpětném zrcátku. Navzdory hluboké temnotě bylo vidět, že se mu to líbí. Usmíval se jak měsíček nad hnojem, až zastínil i ten skutečný, pověšený vysoko na obloze.
Úžasné, skvostné a majetnické. Mnohem víc než interiér super káry. Pravačku mi po rozjezdu ihned hodil na levé stehno a celou cestu mi po něm jezdil dlaní až k rozkroku. Neodvážil se…, ale očividně se musel trýznivě přemáhat.
Výjezd z rezidenční čtvrti se nacházel blízko mého hnízdečka. Zastavil se, přestože měl zelenou. „Víš,“ sklopil hlavu a byl opravdu k sežrání, „pozval bych tě k sobě, ale navštívila mě zrovna sestřenka. Má už dlouho slíbeno, že jí ukážu naše zmodernizované operační a taky vezmu na dnešní párty.“
„V pohodě. Bydlím nedaleko.“
„Já vím,“ vyjódloval bleskově a stejným tempem se rozjel.
U baráku jsme byli coby dup. Dlaň z mých kalhot za celou dobu nesundal. Rajcovní. Spontánní fyzický kontakt sliboval vášnivou noc. Nebylo třeba cokoliv vysvětlovat. I beze slov jsme oba věděli, co přesně chceme a jak. Díky erotickému dusnu vzduch v kokpitu zhoustnul, že by se dal šňupat. Nemohl jsem se dočkat, až vyskočím a vtáhnu ho k sobě.
Zaparkoval hned u vchodu. Podíval se na mě, až jsem si málem roztrhnul spoďáry. „Díky za vizitkář. Bylo to sladký.“
Zhluboka jsem vydechnul, porovnal se v sedačce a zakoktal:
„Ne… Není zač… Za co. Teda… Rádo se stalo.“
„Chtěl bych se ti revanšovat.“ pronesl státnicky.
Nechápal jsem. „Nelíbím se ti? Já myslel…“
„Moc!“ skočil mi do řeči.
„Tak v čem je problém?!“
„Víš já nejdřív potřebuju…“ divně se odmlčel.
„Co? Zdravotní průkaz?! Tak to tě ujišťuju…“
„Ten už mám.“
Teprve v tu chvíli se naše pohledy opět spojily a on se lehce uchechtnul. Což mě rajclo ještě víc.
Bez kýženého výsledku. Jenom z náprsky u saka vyndal jakousi plastovou cedulku a zastrčil mi ji do kapsičky na košili. „Buď tam zejtra večer v osm, jestli chceš víc.“
Zbytek večera se stal zrychleným filmem, který jsem nebyl schopný vnímat a možná ani pochopit. Reakce hezouna mě vykolejila, a do typické profi-kůže jsem houpnul až druhý den ráno s příchodem do rachoty.
I tak jsem byl jako na trní. Setmění se kvapem blížilo, přesto jsem měl pocit, že se nikdy nedočkám. Jako bych ho měl na dosah, ale ono se pořád a pořád vzdalovalo. Bylo to zvláštní, neznámé, ale neskutečně vzrušující. Netušil jsem, co ani proč mě večer čeká. Neznámá zkušenost, která se stávala s postupujícími hodinami přitažlivější a přitažlivější…
Na darovaném štítku byla dozlatova vypísmenkovaná adresa a pod ní heslo:
Odvaha povznáší a otevírá nové světy
Žmoulal jsem ho v prstech a stál na prahu honosných velikánských dřevěných vrat jedné z bytovek na okraji průmyslové části města.
Na minutu přesně! Všude ale mrtvo. Jako by ten dům a vlastně celý blok byly už dávno vybydlené. Přesto tak nevypadal. Byl krásně opravený a očividně udržovaný.
Všechny moje strachy z nějakého špatného kanadského žertíku se rozplynuly spolu se zahlídnutím čtečky vstupních karet … Zakrátko se masivní křídla rozevřela. Zíral jsem do táhlé prázdné promenády. Luxus a nebývalá okázalost doslova odkapávaly z každičké kachle, lišty, nástěnné lampičky, zrcadla i secesního štukování.
Chápal jsem, přesto se mi někde v zátylku honily myšlenky na okamžitou otočku vzad a urychlený odchod. Jenomže se mi do něj nechtělo. Ovládala mě odvaha, která mě povznášela nad obvyklé opatrnosti i vrozenou pragmatičnost. Zbytky těchhle přízemností mi z mozku začaly pomalu vyhánět i vstupní dveře, které se pozvolna samovolně daly do pohybu. Rychle jsem se protáhl zmenšující se skulinou a ony těsně za mými zády rázně zapadly do futra. Koridorem přede mnou se rozlétl jejich dunivý zvuk, jako by říkal:
„Následuj mě…, a nečum jak tydýt!“
Všechno ve mně pulzovalo vzrušením. Po pár minutách jsem minul poslední výklenek se zrcadlem a po překonání ostré zatáčky vpravo narazil na těžký červený závěs. Opět bylo zcela jasné, co je potřeba udělat …
Jen tak tak jsem uskočil před vozíkem, který se přiřítil odkudsi a zastavil přímo u mých nohou. Nešlo se ubránit širokému úsměvu. Celým tělem mi projel výboj dětské radosti. Už dlouho nezažité, a málem zapomenuté.
„Nastupovat, nastupovaaat …! Na nikoho se nečekááá, nečekááá!“ ozvalo se mi nad hlavou povykování, se zjevnou snahou znít děsivě a hrůzostrašně. Vždyť taky – proč by mělo být jiné, když před vámi stojí pojízdná otevřená rakev a vyzývá k jízdě strašidelným zámkem?
Nepřestával jsem se křenit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že odvahu a kuráž budu dokazovat na pouťové atrakci. Ale bavila mě. S každým drkocaně ujetým metrem jsem se vracel čím dál tím hlouběji do klukovských let i nálady.
Roztomilé a kouzelné. Všechny kulisy, rekvizity, efekty i bubákoviny vypadaly přesně tak, jak měly.
Kromě…! Vynořil se ze tmy nečekaně. Vlastně ani nevím odkud. U levého ucha jsem zčistajasna vnímal něčí dech a žádostivé šeptání:
„Už máš strach? Máš strach? Bojíš se? … Bojíš se strachu?“ Pořád dokola opakoval, točil se mi kolem lebky a zcela nekrytě dráždil všechny moje smysly.
Všechny! A nejenom je. Hlas měl sexy, nádherně chlapsky voněl a svojí drzostí i blízkostí byl až agresivní. Ačkoliv se mě ani jednou nedotkl … Po chvíli zmizel stejně tak rychle a záhadně, jako se objevil … Posunovadlo sebou dvakrát škublo a hororový tunel náhle skončil v oslepující záři, která se ale velice rychle vyprofilovala do velké nástěnné světelné tabule.
Měl jsem ji čelně a po dalším zaostření si mohl přečíst:
Kdo má pro strach uděláno, nechť vstoupí, je vítán!
Krátkodobé nechápavé vytržení, až mě napadlo, že spím.
Ale nespal. Můj krásný neznámý se ke mně blížil s tak širokým úsměvem, jaký jsem snad ještě nikdy neviděl. Stejně na tom byla i špejle s velkou bambulí cukrové vaty. Nesl dvě a jednu z nich mi rovnou strčil do dlaně. Byla obří, voňavá a sladká. Na něj ale neměla. Zhltnul bych ho včetně bot.
Nenechal mě říct ani slovo, chytil za rukáv, vytáhl z vozíku a už jsme mířili mezi ostatní adrenalinová lákadla … Rozhlížel jsem se jako malý capart a nevěřil vlastním očím. Naprosto jsem netušil, že něco takového se v tomhle městě dá najít, a už vůbec ne v útrobách rozlehlého seskupení historických staveb. Ty se totiž navenek tvářily jako opravdové plnohodnotné činžáky, a přesto byly jenom dokonalým maskováním – pouhou skořápkou nadstandardního zábavního parku pro V.I.P. klientelu.
V duchu jsem si hezouna opřezdívkoval. „Ufon.“
Přispělo jak aristokratické „von“, tak především kouzlo, které od začátku měl. Jako by skutečně vypadl z nějakého létajícího talíře, když se mu nepovedl hladký přelet nad Zeměkoulí.
A že se naše první rande odehrávalo právě na tak fantastickém místě, tuhle domněnku jenom potvrzovalo. On i všechno kolem něj bylo jako z jiné galaxie a já se tak v jeho společnosti i cítil.
Podobných večerů, nocí a nezvyklostí jsme si užívali plnými hrstmi.
Zbývající části našich těl si také přišly na své. Sex s ním byl nadpozemský, tudíž nemohlo být pochyb, že nepocházel z naší sluneční soustavy. Přestože o dost starší, měl pořád moc hezké tělo i postavu. Zejména pak nevídaný smysl pro empatii. Uštědřené doteky, polibky a hlavně milování jsem s nikým předešlým nezažil. Romantika se v jeho pojetí i podání mísila se zvířecí brutalitou, která ale nikdy nepřerostla v násilí.
Nejvíc mě bavily naše hrátky v nejrůznějších zákoutích tajného lunaparku. Tam je měl nejradši. Nesčetněkrát.
Zábavák občas používal i jako plácek pro setkávání s přáteli. Uvedl mě do vrstev honorace, s mocí přesahující až nevídané hranice státu, kontinentu, stratosféry …, a možná ještě dál?!
Jejich tajemnost u mě zvyšoval fakt, že Ufon nařídil, abychom se zpočátku stýkali pouze ve zdech pouti, kde se striktně oslovovali vojenskými tituly. Vtipálkové…, ale seklo jim to!
Spousta z nich, většinou pohledných sympaťáků, se netajila zájmem o moji osobu.
Armádní generál, můj Ufon, však dával jasně a hodně často najevo, že na jeho majetek se bez dovolení nesahá.
A jak jsem pochopil, do investičního portfolia byl zahrnutý i lunapark. Přinejmenším v něm byl podílníkem.
Hodněkrát jsme si díky tomu jízdu strašáckým hradem užili jako málokterý z běžných smrtelníků. Trůn samotného vládce pekel by mohl vyprávět do bezvědomí, a vsadím se, že rohatý osobně často zrudnul víc než normálně, když nás bezpochyby pozoroval.
Do Ufounovy éry jsem neměl ani zdání, jaké věci se dají uskutečnit a prožít v dováděcím centru po zavíračce, když od něho máte klíče.
pokračování:
