OSUDOVÝ BEN

1.kapitola

BENÁTOR

To je ten okamžik. Milník, kam všichni putujeme. Bod rozuzlení.
Někteří na něj přišli už cestou. Jiní si ho uvědomí až na poslední chvíli.
Poznání – žádný „Velký cíl“ neexistuje a co jsme si neposbírali průběžně, už v žádném „Životě věčném“ nedoženeme.

Jsem proto neskonale vděčný, že jsem sbíral, užíval a hlavně se nenechal nikým zmást. Nedovolil jsem nikomu, aby mi jeho sliby, výhružky nebo dokonce tresty zakalily vlastní uvažování, zdravý rozum a hlavně touhu po svobodě.
Jenom ona každému z nás dopřeje nesmrtelnost, uchovanou ve vzpomínkách, které jsou jediným skutečným bohatstvím. Pouze svobodný život nám umožňuje prožít hodně toho, co v naší paměti zůstane jako dokonalá symfonie, a ta nás pak vyprovodí s hezkým pocitem.
Moje hlava je plná takových líbezných akordů.

Upřeně zírám na dveře. Nechci prošvihnout moment, kdy se otevřou a objeví se v nich on. Ani mě tak moc nezajímá, jak bude vypadat. Určitě bude urostlý, pohledný a sebevědomý. To se tak nějak na jeho pozici dá předpokládat.
Ale jaký bude uvnitř?
Snad, možná doufám, že alespoň trochu podobný těm předchozím. Aby osudovost byla završena a moje putování zakončeno správnou tečkou.
Nepochybuji o ní.
Jsem zcela přesvědčený, že některé životní události prostě nemůžou být jenom shoda náhod.
Po tom všem…

* * *

Ano, po tom všem jsem si nyní jistý snad ještě víc, než Ben při mém narození.
Budoucí nejlepší přítel odhodlaný chránit rodící matku před všemi a vším, o čem si myslel, že by ji mohlo ohrozit.

Život na horách byl složitý a drsný. Otec zdědil ovčí farmu a nedokázal si ani představit, že by v rodinné tradici nepokračoval. Bio produkce byla už tenkrát perspektivním a velmi výnosným zdrojem obživy, který mi v budoucnu usnadnil studia.
Přesto takový způsob podnikání přinášel mnohá úskalí. Pro všechny. Hlídat naše stáda paličatých přežvýkavců pomáhali především honáčtí psi.
Benátor, tak jsem největšímu z nich říkal, se velice rychle osvědčil a ukázal jako unikátní. V čase mého příchodu na svět on slavil zhruba druhé výročí. Nebyl tehdy ve smečce zdaleka nejstarší, ale už od samého počátku se vymykal. Nejenom, že si dokázal bravurně podmanit každé stádo, i to nejpočetnější, ještě mocněji si získal srdce nás lidí. Nejdřív samozřejmě ta rodičovská. Maminka si štěně ihned zamilovala, skoro jako vlastní dítě. Možná proto, že v té době ještě žádné neměla. Ben to určitě vycítil, a veškerou lásku jí bezpodmínečně oplácel. Zejména coby osobní strážce. Stavbou těla i vzrůstem se na takovou roli hodil víc než bylo zapotřebí.
A mnohonásobně během porodu. Mého. Na který nedovolil v té nejtěžší chvíli pustit ani tátu, natož přivolané zdravotníky.

Nesčetněkrát mi pak vyprávěla, že vnímala jeho obrovskou starost až nadpozemsky. Věřila jeho instinktům tak moc, že tatínka prosila, aby nezasahoval do průběhu událostí. Moje zrození nemělo být těžké, ani dlouhé, ona tušila, a pravděpodobně i kvůli tomu odmítla jakoukoliv pomoc. V ložnici s ní proto zůstal jenom Benátor.
Až s prvním dětským zavřískáním a maminčiným spokojeným smíchem se pes totálně uklidnil a vpustil dovnitř otce i záchranáře, kteří provedli potřebná ošetření.
Po nich se ukázalo, že rodička je v naprostém pořádku a vše proběhlo hladce, bránila se tedy převozu do nemocnice. Chtěla zůstat doma. Lékař takovou variantu nedoporučoval. I táta měl strach, a prosil jí, aby alespoň pro jednou opustila svoji odhodlanost a svobodnou nezkrotnou vůli. Sanitka i přes jeho naléhání odjela bez nás s tím, že při jakékoliv změně má taťka okamžitě volat do porodnice.

Poprvé jsem zabrečel o půlnoci. Uprostřed typické bláznivé jarní temnoty, v níž se na horách počasí mění tak rychle, že i na konci dubna se všechno kolem vás může náhle tvářit a chovat jako by byl začátek toho nejkrutějšího ledna.
Přivolaná záchranka vyjela k nám do mezihůří po suché silnici, ale k nemocnici se už nikdy nevrátila. Celá posádka se ošklivě pomlátila při jejím pádu do skalní rokliny. Řidič nezvládl jízdu z prudkého kopce po silně zasněžené a místy i namrzlé vozovce.

Mamce v této pasáži vyprávění vždycky vyhrkly gigantické slzy a když byl ještě Benátor naživu, přitiskla ho k sobě, dala mu dlouhou pusu na tu jeho obrovskou láskyplnou hlavu a s knedlíkem v krku šeptla:
„Určitě nám tehdy oběma zachránil život.“
Dodneška si pamatuju jeho výraz. Jako by říkal:
„Oslintáš mi čelo. Už toho nech! Vždyť ty bys to pro mě udělala taky.“ A pak se vrhnul na mě a jedním tahem mi olízl celý obličej.
To už jsem chodil do školy. V údolním nejbližším městečku. A Benátor se mnou. Tatínek po tom všem usoudil, že hlídání ovcí není tak důležité. Ben absolutně zaručoval, že se mi vůbec nic nestane a budu spokojený. Což bylo pro moje rodiče nejvýznamnější.
A já si přísahal, že všechnu vřelost, starostlivost a zejména obětavost jim jednou vrátím.

Náročné žití mně krom jiného dalo i schopnost obrnit se a svéhlavě dobývat vytyčenou metu. Z hodně velké části byly na vině i geny. A tak jsem přesně tímhle stylem prokráčel až na vysokou.
Benátor se dožil úctyhodného věku a do závěrečné chvíle nepřestal být nejvěrnějším a nejoddanějším, ale především jediným společníkem. Odešel těsně před tím, než se ze mě stal oficiálně lékař. Plakal jsem tak dlouho, že už si ani neuvědomuji, jak proběhla promoce.
Ale díky ní jsem se mohl v posledních letech jeho života důstojně postarat o tátu, který Benátora přežil o necelé dva roky. Dědičná srdeční vada mu po mých studiích už nedovolovala dál udržovat farmu, a tak se oba přestěhovali ke mně do města, kde jsem pro ně zajistil nejlepší dostupnou péči.
Mámina paličatost neustupovala ani po smrti táty. Přestože oceňovala moji snahu, aby netrpěla samotnou, pokračovala s kondičními jazykovými kurzy, které začala poskytovat ještě když žil.
Vždycky měla ráda různé jazyky, a protože byla přirozeně zvídavá a učenlivá, sama si je podomácku velmi dobře osvojila. Mohla tedy v době, kdy už nebyla farma, pomáhat přistěhovalcům, kteří s naší mateřštinou neúspěšně zápasili v profesionálních jazykovkách. Její rodinný a osobní přístup nejednomu z nich pomohl překonat ostych z mluvení i jiné bariéry, a oni pak sklízeli další úspěchy v denním studiu.
A tak s tím neskončila ani, když tatínek umřel. Odmítala se uzavřít do svého smutku a trvala na tom, abych žil, abych už přestal být tak zatraceně vzorný syn a občas se taky odvázal s kamarády, kolegy, nebo dokonce s někým milovaným.
Neměl jsem to srdce nechávat ji o samotě. Celý život měla kolem sebe spoustu lidí, zvířat a přírody. V mém bytě ale už ne, což mě trochu trápilo a snažil jsem se jí vynahrazovat chybějící elementy svojí přítomností. Tedy kromě služeb v nemocnici.
Bránila se. S tvrdohlavostí sobě vlastní mi jasně dávala najevo, že jediné, po čem touží a chce, je moje štěstí, spokojenost a hlavně budoucnost. Nic jiného pro ni nemělo cenu. Možná i díky tomu mi vehementně dokazovala, že je samostatná, veselá a nepotřebuje, abych jí zajišťoval každodenní zábavu a zahrnoval jí pozorností.
Ale moje uvažování tenkrát nebylo stavěné na kohokoliv jiného. Studia a následná práce na klinice mě totálně pohltily. Vyhýbal jsem se jakýmkoliv radovánkám. Dychtil jsem po co nejlepších výsledcích, abych nezahodil žádnou příležitost a neudělal nějakou osudovou chybu.

Alespoň tak jsem to chtěl vysvětlovat sám sobě. Nedokázal jsem si představit, že bych světu, a zejména rodičům, odhalil svoje touhy a hromady utajených neopětovaných zaláskování.
Nemohl jsem dopustit, abych v jejich očích nebo dokonce srdcích vyvolal stín smutku a zklamání. Tak moc jim záleželo na mojí prosperitě, což jsem si automaticky promítl i do harmonické rodiny s kupou úžasných vnoučat, která jim budou přinášet další a další životní radosti. I proto se mi maska perfektního potomka a workoholika náramně hodila. Dalo se pod ni poměrně dlouho schovávat, že se všechno bude vyvíjet asi trochu jinak.

Z pracovního zápalu a svojí ulity jsem byl vytržen až během jedné služby na pohotovosti.
Oba ještě žili, ale Ben už ne.
Byla noc, asi hodně podobná té, kdy jsem se narodil. Bezmála metr sněhu během ní napadl taky v údolí a všichni jsme na něj skutečně koukali jako zjara. S mojí tehdejší hodně dobrou kamarádkou, sestrou na rychlovce, jsme až do půlnoci stáli venku a kochali se vyhlídkou na čerstvě přisněžené nadýchané peřiny. Holčičí, přeci jenom emotivnější povaha, ji za nedlouho přinutila vrhnout se k mokrým bílým haldám a laškovně po mně házet nešikovně uplácané sněhové náboje. I díky poloprázdné nemocnici a opuštěnému akutnímu příjmu jsem i já na chvilku naprosto zapomněl na okolní svět a nechal ji, aby se vyřádila.
Naše jarně-zimní skotačení přerušilo kvílení brzd. Z čista jasna se vynořilo odkudsi ze stínů a zastavilo až u vchodovek urgentního příjmu, kousek ode mě. S obrovským hlukem vyskákalo několik kluků s chaotickým máváním a zběsilým pobíháním kolem auťáku nás vrátili do reality našeho poslání.
Okamžitě jsme se rozběhli k nim. Aniž bych se musel na cokoliv ptát, jsem jim za pár sekund pomáhal ze zadní sedačky vytáhnout bezvládné tělo.
Ještěže jsem už za běhu instinktivně odhodil mokrý plášť i triko. Pacienta jsem tak nezmáčel a on neprochladl ještě víc.
Zakrátko moje holá prsa poskytovala oporu a útočiště pro tichou spanilost.
Očividně nejstarší týpek se mi hystericky lepil na záda a hulákal přes rameno. „El! El! Help him! Help him!“ opakoval pořád dokola.

„Turisti. Asi Španěláci nebo Íčka. Nebyla jsem schopná z nich dostat vůbec nic. Akorát pochopili, že mají počkat,“ šeptala kolegyňka po cestě do ordinace.

Na ošetřovně se nám povedlo velice rychle dosáhnout stabilizovaného stavu. Ani před tím nebyl v ohrožení života. Jenom omdlel a velice rychle se nám začal pod rukama probouzet.
Ten moment se mi do paměti zaryl tak hluboko, že by se mi nepovedlo ho vymazat, ani kdybych chtěl.
Jeho oči se lehounce a nakrátko opatrně otevřely a on polkl na prázdno. Sestřička mu navlhčila rty. On si je olízl a to ve mně zažehlo neznámý plamínek. Opět víčka přivřel a tváří se odvrátil.
Zadíval jsem se na něj upřeněji. Pohledem jsem hltal každičký milimetr jeho hebounké perfektní kůže. Voněla mládím. Nemohl jsem se nabažit dokonalých ostrých rysů ani černých kudrlin.
„Musíme ho svléknout, jestli nemá zranění,“ pronesla, ale jenom proto, abych věděl, co se chystá udělat.
Kývl jsem a zatajil se mi dech. Pode mnou se objevilo nebesky kouzelné stvoření. Rozkošností překonávalo cokoliv, co jsem do té chvíle spatřil.
Dokonale rostlý kluk, s lehce snědou sametovou a bezchybnou pokožkou, pod kterou se rýsovaly šlachy a žíly prozrazující hodně aktivní způsob života. Jeho božsky tvarované ruce, nohy a svaly mi nahrnuly spousty krve do nepatřičných partií.
Nikde neměl jediný škrábanec, či jakoukoli známku vnitřního poranění. Stále byl omámený. Nic ale nenaznačovalo bezvědomí. Podle všech příznaků a indicií jenom utrpěl lehký šok, pravděpodobné předávkování alkoholem, spíš podpořené konzumací nalačno a zejména nízkou hladinou jinačích kapalin v jeho organismu.
Zkrátka a jednoduše byl dehydrovaný, vyčerpaný a zřejmě opilý. Po celém dni bez pořádného jídla a pití si prostě večer na párty dal řádku piv, třeba i panáků, a neustál je.
Ulevilo se mi. Trpět by měl tak maximálně zlomeným srdcem.
Moji pozornost upoutalo tetování “Verona” svisle táhnoucí se mu přes pravý bok, doplněné o malinký obrázek srdíčka probodnutého šípem. Pousmál jsem se nad myšlenkou sexy kluka zamilovaného do spanilé Verony a jak ta holka musí být šťastná.
Jemně jsem ho chytil za bradu a otočil ji k sobě.
Rázem otevřel oči naplno. Zrakem jsme se na kraťoulinko potkali s takovou intenzitou, až mi celý tělem projel mrazivý výboj. Určitě netušil, co se s ním děje, kde je, anebo kdo jsem já. Přesto ve mně zatrnulo, na rukou mi vyskočila husí kůže a šíje se stáhla.
„Doktore?“ špitla sestra, čekající na další pokyny.
V jeho rozpoložení nebylo potřeba ordinovat žádné speciální léky, pouze jsem zavelel napíchnout kapačku a postupně doplnit tekutiny. Když jsem zdůraznil, že mají být nealkoholické, zadíval se provinile.
Nekompromisně jsem si zakázal aktuální iluze a věnoval se závěru ošetření.
Kluk se na mě nepřestával dívat a lehounce se prapodivně usmívat. Pusa mu poklesla, až když jsem nařídil jednodenní hospitalizaci, kvůli dalším odběrům, a klid na lůžku. Na něco takového nebyl očividně zvyklý. Ale nechtěl jsem nic zanedbat. Mírnou reakci vykazoval při prohmatávání podbřišku.
A pak taky – něco mi bránilo nechat ho jen tak rychle zmizet. Toužil jsem se na něho aspoň dívat a kochat se jeho nádherností o trochu déle.

Naplno jsem si ji užil následující den.
Už jsme věděli, že mu říkají „El“. Posunky a občasným známým slovíčkem jsme se na tom dohodli s jeho bratrem, jedním z těch, co ho za tmy přivezli. Ten taky hned ráno přinesl peníze, abychom se nezdržovali formalitami s pojišťovnou.
„Když to nebude stačit, doplatím. Co bude navíc, si nechte jako sponzorský dar.“
Něco podobného z něho vypadlo. Sice jsem nerozuměl úplně všemu, ale takhle zněl můj osobní překlad. Přítomná sestřička ho potvrdila. Nedalo se to prý pochopit jinak. K čemuž i přispělo, jak moc ledabyle ruličku bankovek plácl na recepční pultík. Jako by mu bylo totálně jedno, kolik jich tam je.
V takových případech klinika ctila žádost o soukromí léčených, a tak u nás byl sourozenec veden prostě jen pod jednoduchou zkratkou. Což zejména dovoloval jeho stav, který už na první pohled nevyžadoval žádné medikamenty, a tudíž nebylo třeba se obávat nějaké kontraindikace.
V noci dostal běžná sedativa, aby si pořádně odpočinul a její zbytek v klidu prospal. Než ale tvrdě usnul, vypadalo to, že mi naznačuje, jako by ho bolelo břicho. Krevní test nenašel žádné varovné hodnoty, proto jsem věděl, že půjde maximálně o nějaký drobný důsledek propitého večera.
Vyšetření, která se mimo jiných u takových potíží provádějí, aby se úplně vyloučila jakákoliv postižení v dané anatomické oblasti, mi v kombinaci s ním připadaly nad poklady lákavější.
Protože…
Ležel úplně nahý na ordinačním lehátku, s pokrčenými koleny a vyšpulený tak, abych se do něho pohodlně dostal prstem. Pohmatem jsem musel zjistit, zda je v pořádku vše kolem konečníku a prostaty.
Nedíval se na mě. Andělský ksichtík měl zabořený do potahu a rukama se křečovitě držel za holeně.
Legrační! Bylo poznat, že moc dobře ví. I přes hranou strnulost se těšil.
Na ošetřovně jsme byli sami. Podobné intimní úkony, u nichž není zapotřebí žádných nástrojů, asistenci dalšího personálu nevyžadují.
Natáhl jsem rukavici, až to plesklo, aby věděl, že začínáme. Nabral jsem na ni pořádnou dávku gelu a zeptal se ho, jestli je připravený.
Souhlasně pokýval hlavou a zatnul rty.
Už při jeho ranním příchodu jsme se primitivní gestikulací domluvili, že trochu rozumí a případně můžeme některá slovíčka doplnit v angličtině, kterou taky trochu ovládal.
V danou chvíli ale veškeré mluvení postrádalo smysl.
Začal tiše sténat, zhluboka dýchat a řekl bych, že mi šel zadečkem naproti. Neubránil jsem se touze, nenápadně jsem se nad něj naklonil a co jsem vpředu uviděl, zase uchvátilo mě.
A hodně! Vyděsilo mě to.
Opatrně jsem z něho vytáhl prst a pokusil se mu naznačit, že jsem skončil…, aby se vrátil na pokoj…, že si ho tu necháme do příštího rána, kdy dorazí finální výsledky z laboratoře.
Možná nesrozumitelně. Sám naprosto netuším, co a jak jsem mu říkal. Zůstával nehnutý a vypadal, že na vertikální polohu nemá ani pomyšlení. Úplně poprvé mě sledoval, aniž bych z něho měl pocit, že moc nevnímá, jako doposud.
Zmrazil mě.
Jako by to rozpoznal, mrkl a sladce se usmál.

Sex s mužem byl pro mě v dané éře něčím příliš nedosažitelným. Na menším městě jsem nemohl riskovat pověst lékaře. Někteří klienti by pak mohli odmítat, abych o ně nebo jejich syny pečoval.
Kruté peklo. Avšak kvůli rodičům, které nešlo úplně vytrhnout z jejich prostředí, jsem ho musel i chtěl podstupovat.

Celý ten den mi totálně zmizel. Nedokážu specifikovat, kolik dalších marodů mě ještě do pozdně-ranního odchodu navštívilo ani jaké měli potíže. Vůbec nevím, jak jsem se dostal z kliniky domů a za několik odpočinkových hodin zpátky na večerní šichtu.
Výrazně si ale vybavuji, k čemu na ní došlo…

pokračování: