Král a srna

01.06.2023

Koňmo hnal se starý král
malou srnku dlouho štval.
Když padla silným vyčerpáním,
zvedla smutně pohled za ním.

Neznal lovec slitování,
srna čepelím se neubrání,
než svou kořist usmrtil,
krutě zvíře oslepil.

Oči srnka jemu dala,
nezůstala ale sama,
mocnář divné choutky měl,
celý dvůr se hrůzou chvěl.

Jeho věk byl příčinou,
starci vědí, že zahynou,
kosu cítí na krku,
spásu vidí v rozpuku.

Mládí proto hledají
pokoje mu nedají,
dokud smrtí neskončí,
myslí, že s ním zatočí.

Vlády vzdát se nechtějí,
pikle kujou potají.
Aby sami pořád žili,
vzývají i temné síly.

Coby trofej oči srnčí
na koruně čněly zvenčí,
ozdoba zrůdná měla všem
nahánět děs, jemu být přínosem.

Životní elixír spatřit v nich chtěl,
jako v kusech pannenských těl.
Však netušil, ani se nenadál,
byly kouzelné, a viděly dál.

Veškerá tajemství kralování,
tak potají přijímala lesní paní.
Čarodějka mocná, moudrá
znala, jak dobrati se dobra.

Stáda hnala mu naproti
magická stvoření pod kopí,
jeho hlad byl zvětšován,
až panovník sám se udolal.

„Nemůžeš, člověče, ošálit přírodu,
šílenství žene tě k nelibému skonu“,
slyšel vladař ženský hlas,
nedbal jej, v honbě pokračoval zas.

Chuť po čerstvém, co sílu by dalo,
nehodlal utlumit, a tak se stalo,
v jednom krásném vlahém dnu
vlastní chybou, ostřím byl probodnut.

Ruce chabé, rozum mdlý,
schopnosti už zeslábly,
čas doběhnul ho jako nic,
zabránil zlomocnému řádit víc.

Paní lesní královstvím se smála,
že srna nicotná tomu pomáhala.
Jejím zrakem hledět toužil,
ačkoliv úděl svůj dávno odsloužil.

Ostudný konec jemu dala,
doufajíc, že následníky odradila.
Ty, jenž drtí vše srdečné,
jenom, aby žili si věčně.