HAEMATYR 13.díl
02.01.2022
Chvilinku jen stojí bez hnutí. V nočních stínech rozpoznávám rysy tvrďáka, jehož duše i skelet už leccos zažily.
Mlčí, kouká na mě, jako by sám nemohl uvěřit, a pak mi dává ruku na rameno. „Haematyr, pax! Haematyr, pax!“
Kletba mě opouští, a všechno kolem sebe opět vnímám člověčí optikou.
„Díky!“ Jediné, co jsem schopný vyslovit, přestože v duchu si uvědomuji, že bych mu na seznámenou měl říct spoustu dalšího, včetně svého jména.
„Já vím a je mi potěšením. Mně říkají Janek,“ povídá s naprostým klidem.
Bere mi veškeré vnímání, smysly a zřejmě i rozum. Jsem si vědom, že je to naprostý nesmysl, ale okamžitě mě napadá, „babiččin pohádkový Janek?“
„Jo, to jsem přesně já.“ Ještě víc mě uzemňuje. „Sice netuším, o jakou babičku jde, ale pohádky se o mně vyprávějí. A pamatuj! My Haematyři slyšíme navzájem svoje myšlenky. Takže, bacha na to!“
Nedokážu najít odpovídající slova, anebo třeba popadnout dech.
„Ano, souhlasím, těžko uvěřitelné. Ale brzo pochopíš, že se kolem nás točí tolik zázraků, až jsou za hranicemi člověčího chápání. Proto je lidi ani nevnímají. Většina z nich by na místě propadla mnohem většímu šílenství. Musíme zůstávat skrytí před jejich zraky i vědomím,“ okamžitě zachraňuje situaci várkou informací.
I když jsem všem svým pochybám ani v myšlenkách nedal tu správnou formu.
„Fajn! To zmáknu,“ i tak hlásím hrdě.
„Nepochybuji.“
„Ale… Co s ní?“ Nerozhodně se dívám na démonskou zdechlinu.
„Taky víš…“ Pozoruje mě způsobem, kterým se očividně snaží v mém mozku probudit něco, co tam dávno je.
Nedaří se asi tak rychle, jak si představoval. „Já jsem tu jenom jako našeptávač. Každý novězrozený Haematyr svého má. První akci musíš zvládnout sám. Dovoleno je pouhé našeptávání zkušenějšího.“
Nejistě si posílám do myšlenek první věc, která mě napadá.
„Přesně!“ radostně vykřikuje. „Vem ji za ruce, já beru nohy!“ A už se po nich sápe.
Efektivně se zbavujeme pozůstatků té parchantky, ale ani po tom se žádný nechceme vrátit, odkud jsme přišli.
Sedíme vedle sebe na mohutném pařezu, na okraji horního lesa a zprvu se mlčky kocháme výhledem do táhlého širého údolí s mým statkem, celou vesnicí, řekou i vzdáleným horizontem, kterému monumentálně dominuje Měsíční lampion.
Tak nějak ani jeden nevíme, kde začít.
„Bývaly tu jabloně. Sedávali jsme tu pod nimi, “ Janek rozbíjí trapné ticho.
„S Esther?“
„S mojí Esther,“ vypouští před sebe smutný povzdech. „Byla dokonalá. Proto jsem se nemohl příliš vzdálit. Nešlo nechat ji tu samotnou, i když ona to už neví. Celých 300 let svojí kletbu naplňuji u nejbližší sousední bažiny. Nedokázal bych ji úplně opustit. Ale přímo tady jsem od té doby poprvé. Rozumíš?“ Otáčí se pohledem na mě.
„Ne. Teda tomu s Etsher jo, ale ne tomu, proč pořád ještě žiješ.“
„Jednoduché. Pokud se Haematyr dobrovolně vzdá pokrevních potomků, přirozená smrt je na něho krátká. Zabít ho pak může výhradně jiný Haematyr. Ostatní se zmůžou maximálně na to, že se tě boudou snažit zkrotit nebo spoutat.“
„A jak zjistím, že nějaký další poblíž je?“
„Snadno. Už víš, že navzájem slyšíme svá podvědomí. Ale hlavně, drtivá většina z nás je v současnosti ve službách Ethedora. Za celý svůj život jsem potkal jediného, který mě chtěl odstranit.“
„Já vím. Četl jsem,“ skáču mu do řeči. Chci totiž sám sebe přesvědčit, že myslí faráře z babiččiny pohádky, a ne nějakého dalšího.
„Jo! To byl on,“ s úsměvem mi přitakává. „Proto každý Haematyr, který se přiblíží k tvému teritoriu tě automaticky sám osloví. Jako jsem to udělal já coby našeptávač.“
„A kolik nás vůbec je?“
„Přesně tolik, kolik je krvelačných močálů. Osmnáct. Než došlo k naporcování Haemadora, bylo Haematyrů spousta. Pak se ale kletba zkoncentrovala jenom na bahenní chřtány. Pokud některý z Haematyrů zemře, okamžitě se prokletí probudí u chlapce, který je v dané lokalitě první na řadě. Vychovatelky se postarají, aby z něho vyrostl ten správný. Jeho rodina je ale od té chvíle v obrovském nebezpečí. Čarovědmy nedokážou ochránit nikdy celou, na to jich je málo. Bylo tomu tak většinou pokaždé.“ Zase po mně hází smutný kukuč.
Sice nevidím detaily jeho tváře, ale vím, že tak na mě určitě kouká. Najednou s ním totiž prožívám staleté vzpomínky. Slyším a vidím všechno, co mu právě letí hlavou.
Janek ale netruchlí dlouho. „Do jeho aktivního nástupu pak takovou bažinu dočasně hlídá některý zkušenější.“
„Ale u téhle ne,“ divím se přihlouple a ještě nahlas.
„Nebyl důvod. 300 let spala. Haemador se jejím chřtánem nemohl krmit. Ale opět nastal jeho čas i tady. Tvoji včerejší první kompletní proměnu jsem ucítil tak silně, až mě zabolelo u srdce. Téměř jsem zapomněl…“ Na pár okamžiků utichá. Rychle se mu ale vrací řeč:
„I proto jsem pozorně naslouchal. Je mi známo, co všechno se tu od rána událo, a bez otálení jsem ti přinesl tvůj probouzeč.“
„Moment!“ To mi nedává smysl. „Ty?! Já myslel, že Godner.“
„Ten sedí v sousední cele. Policajti ho vzali hned po tobě. Museli ověřit jeho verzi. Přeci jenom byl poraněný, od krve a tak.“
„Ale proč teda…?“
Ani se nestíhám dozeptat a Janek mi odpovídá intuitivně předem:
„Před dočtením probouzeče jsem nesměl nic prozradit. Nemohl jsem riskovat. Dokud není kletba plně vštípená, může se stát, že by nového Haematyra pohltilo zlo.“
„Janku, já se budu muset vrátit,“ nesměle nabourávám jeho přednášku, „aby z toho nebyl ještě větší průšvih.“
„Já vím, Martine. Jenom ti dám ještě jedno poučení. Bodliny v zápěstích jsou napuštěné stejným kouzlem jako tvoje sliny. Jich užívej pouze v případech, kdy nebudeš schopný kousnout! Chce to ten správný grif, ale docela jsi ho zvládnul.“
„Jasný. Dobrý vědět.“ Snaživě přikyvuji a už se zvedám.
On ale ještě pokračuje jako kdyby se nechtěl smířit s faktem, že jsem na odchodu:
„A pak taky, měj na paměti, že v tomhle kraji už skoro všichni zapomněli na nás, na Esther, na Haemadora i Ethedora a to všecičko kolem. Jsou proto nezkušení a budou se muset učit všechno znova. Tobě pomůžu já, ale jim nikdo. Co vím, čarovědmy jsou zde téměř na vymření a bude se tu muset vybudovat jejich nový funkční klan. I v tom bude potřeba tvá výpomoc. Dej proto pozor na démonáty. Ti nikdy nevymizí, jejich populace neslábne. Jakmile vycítí někoho, jako jsme my, okamžitě se z něho snaží učinit veřejného nepřítele, proti kterému pak v zájmu údajného společenského blaha bojují. Bacha na to! Protože věř, že demagogií ovlivněný dav je ta nejúčinnější zbraň. V historii to lidi předvedli už nesčetněkrát, ale zatím se nepoučili. Nečeká tě nic lehkého, připrav se!“
„Já… Už opravdu musím běžet. Promiň!“ Nechce se mi, ale skutečně je načase. V dálce začíná svítat.
Zvedá ke mně pohled. „Vůbec se neomlouvej! Není potřeba tímhle zdržovat. Budeme ve spojení. Mám jenom obavy, že žádný z nás svůj rajon v současné situaci nezvládne dostatečně kontrolovat.“ A už mi jenom na rozloučenou nastavuje vztyčenou dlaň.
∗ ∗ ∗
Do basy se vracím s dostatečným náskokem.
Ze skladu si proto v klidu poroučím novou erární soupravu. Z té předchozí Alžběta udělala nenositelný model.
Ze své cely si beru probouzeč, ale před definitivním návratem do ní ještě lezu do sousední, k Honzovi.
S Jankem jsem měl strach, že nestíhám, proto až tady a teď chci z Goďase vytáhnout, co se na usedlosti vlastně stalo.
Je na něm znát nervozita. Sám si není jistý, jak přesně a kdy se kletba může projevit. Už včera jsem pochopil, že to pro něj do té chvíle byla všechno jenom teorie. Přesto mu nemusím vysvětlovat nic z aktuálního dění, prý radši zůstane v nevědomosti.
Do vyprávění ho moc nutit nemusím.
Pokoj v bývalé maštali, ve kterém oba dělníci spali, našel ráno jednatelem stavební firmy otevřený dokořán a prázdný. Jeho vybavení a stěny jsou potřísněné krví. Nyní se čeká na výsledky biologické analýzy, která by měla určit, jestli se jedná o krev lidskou, a pokud ano, zda patří stále pohřešovaným Tomášům.
Mě okamžitě zatkli, protože s prvotním ohledání místa našli stříbrný křížek, který stavbyvedoucí identifikoval jako můj. Několikrát ho při našich jednáních viděl. Velitel kriminalistů proto ihned požádal státního zástupce o vydání zatykače a příkazu na uvalení vyšetřovací vazby. Pak mě teprve probudili, abych se jim na místě pod tíhou tohohle jasného důkazu jakože přiznal. Moje potrhané a zkrvavené tričko bylo ale výmluvné i bez toho.
Tedy alespoň přesně tímhle způsobem se mnou od té doby mluví a jedná příslušný vyšetřovatel.
„Jsem vrah. Z toho už se nevykroutím.“
Honza ale neváhá a předhazuje mi celkem sebejistý nesouhlas:
„Já myslím, že jo.“
„Jak?!“ vpíjím se do něho nejenom hlasem.
Vítězoslavně se zapírá rukama o stolek mezi námi a extrémně potichu šušká:
„Ale nesmíš se na mě zlobit!“ Na chvilku se zastavuje, jako by skutečně i v takové chvíli potřeboval moje požehnání.
„Mluv, sakra!“
Tak mi prozrazuje, že kolem usedlosti rozmístil několik fotopastí, které nepřetržitě snímají dům, celý dvůr i přilehlou louku až k lesu. V očekávání Haematyra je tam nainstaloval hned, jak se dozvěděl, že Bosýk statek prodává. Vycítil čas znovuzrození, a chtěl být maximálně u toho.
Nadšeně, až spiklenecky začínám pokyvovat hlavou.
On taky a přidává:
„Jo, jo! Všechny byly celou noc v pohotovosti. Nahrávají do úložiště. Přes rodinnýho právníka už jsem instruoval naše, aby to stáhli a radši několikrát zálohovali.“
„Sakra! Ale snad hlavně přinesli policajtům, ne?!“ vyjíždím na něho, až je mi samotnému stydno, že hysterčím.
„Klid! Klid!“ Opět mě s vizuální výpomocí krotí jako nezvladatelného hřebce. „Jasně, že jo. Ale musíme to mít posichrované. Oni jsou zákeřní.“
„Benga?!“
„To taky.“ Řehtá se jak malý kluk. „Ale já spíš myslel tam ty.“ A hlavou u toho škube opakovaně stranou, aby nemusel jmenovat. Za krátko ale vážní a pokračuje:
„Naši si budou muset zahrát na zásahovku.“
„Ježiš, proč?! Co se děje?“
„Nic. Ale hrozí invaze.“
„To nechápu,“ povídám a zjevně se ksichtím ještě víc přiblble.
Honza rychle dešifruje další mýtická fakta. Konkrétně o stříbrném přívěsku. Prapodivném malém křížku, který má vrchní část mírně ohnutou a lehce zaostřenou. Prý jsou to mystické relikvie. Pozůstatky jejich kdysi velké série, kterou před stovkami let uklohnily čarovědmy na jednom z několika málo sabatů. Bylo to v době, kdy démonáti i Haemador byli při síle a odboj nestíhal. Čarovědmy tak potřebovaly nějakou účinnou ochranu pro sebe i své přívržence. Něco, co by zabránilo, aby je mohl některý z posedlých napadnout. Proto každý z takhle očarovaných šperků vytváří tak silné ochranné pole, že jeho štíty neprolomí ani ten nejvšestrannější démonát.
Kromě Haematyra, nemůže žádné jiné stvoření nositele takové ozdoby jakkoliv napadnout, a to ani na dálku. Proto za každým útokem na někoho z Ethedorových stoupenců stojí neposedlý smrtelník, který tak činí buďto za úplatu, nebo pod vlivem černé magie.
„Ale s vašima to má společnýho co?!“ netrpělivost mě nutí ho znova přerušit.
„Každý máme svůj.“ Přikládá si dlaň na řetízek. „Už od věků patří Godnerovci k Ethedorovým. Takže když mě po dlouhém hledání v sirotčinci uviděli, a pak jim jako jedinou věc, která mi tehdy po rodičích patřila, dali tenhle křížek, měli jasno.“ Na chvilku se zastavuje… A s knedlíkem v krku dodává:
„Proto naši umřeli. Dali mi ho při narození.“
Nechce se mi, ale musím ho zase utnout:
„Já vím, je to blbý, ale teď na tohle nemáme čas. Promiň! Co Godnerovci?“
„Jasně. Sorry!“ Utírá nos do rukávu. „Jsme za to terčem posměchu. Legendám věří už málo kdo. Nás ale křížek nutil nezapomenout. Detaily i většina znalostí toho všeho sice vymizela, ale oni jsou úžasná rodina. Za hrozně moc jim vděčím. Proto jsem si vybojoval, že já budu hlídat tvoji usedlost, když podle proroctví uzrál čas na příchod Haematyra. A rozhodl bych se tak zas a znova, i kdybys mě večer v lese zabil. Nikdy bych nedovolil, aby musel někdo z nich.“
„Pořád se nedozvídám…!“ vyjíždím podrážděně.
„Sorry! Ale je to přece jasný. Vím, že kluky ze stavby jsi nezamordoval. Někdo ale asi jo! Někdo, nebo něco, co vědělo, že jsme byli celou noc u tebe v kuchyni. Oba! Kapišto?“
Zírá na mě a já zase na něho.
„Ahaaa, jasnýýý!“ posílám na něj objevitelsky. „Odvedení pozornosti.“
„No, hurááá!“ přibroukává natěšeně. „Ty záznamy, nebo tvůj zápisník se nesmějí dostat do blbých pracek. Proto naši vezmou všech pět aut. Budou počítat s tím, že na ně po cestě prostě někdo nevybíravě zaútočí. Tak aby to bylo aspoň pět ku jedný.“
„Jste borci,“ letí ze mě obdivně.
„Jsem řekl, superhrdinovská famílie. Ničeho se nelekneme a nic nás nezastaví.“
Čímž mě nutí k jedinému. Provinile se na něj podívat a říct:
„Honzo, mrzí mě, jak jsem se k tobě na začátku choval.
„V poho! Já vím, že za to může ta svině,“ nebere si servítky.
„Mohla,“ opravuji ho vítězně.
Několik málo sekund mu brada visí v poloze otevřeno, a pak rozjuchaně vříská:
„Faaakt? Paráda! To se mi ulevilo. Megera. Nic jinýho nezasloužila.“ Po tom trochu ubírá z euforie. „Bohužel nebyla poslední. Ale i ty další zmáknem. Máme přece Haematyra a nebojíme se ho použít, ne?“
Na stejné úrovni následně souzníme i v názoru, že videa z jeho fotopastí by měl při výslechu uplatnit až můj právník. Profík, který ví, zná a umí. My, amatérští břídilové bychom mohli ještě něco zpackat a důkazy třeba znevěrohodnit.
S tímhle vědomím se už dá za jakékoliv mříže celkem v pohodě zapadnout.
Končící noční vězeňské směně nařizuji, aby vše dali do stavu, ve kterém se nepozná, že jsem byl pryč, a vzápětí nad nimi ruším svoji telepatickou nadvládu.
∗ ∗ ∗
Slunce se ještě ani pořádně nevyhouplo na oblohu a moje šrámy utržené v bitvě s Alžbětou jsou všechny skoro pryč. Zůstává snad jenom mizející jizva na podrápaném rameni, jeden stržený nehet, drobná prasklina na uchu a něco mě mírně pálí na levé tváři.
Nadšení ve mně probouzí i vzpomínka na duchařskou scénku ze zadního sedadla policejního auta. Považoval jsem ji původně jenom za výplod zdrceného svědomí. Teď ale na beton vím, že kluci jsou opravdu mrtví, a nezjevili se mi kvůli výčitkám, ale proto, aby mě varovali před Alžbětou.
Další upgrade, který se teprve budu muset naučit pilotovat.
Možná, třeba, snad…? Ani se neopovažuji doufat, že by se díky němu mohly příští máminy polibky do vlasů nebo imaginární debaty s babičkou stát reálnými.
„Zas tak blbá kletba to není,“ chválím si polohlasně a sápu se po snídani, která je mi servírována do podávacího okénka ve dveřích vazební cely.
Hlad zůstává obří a mám dojem, že neukojitelný.
A neuspokojuje ho ani oběd.
Odpoledne se potkávám ve výslechové místnosti se svým právníkem, který mi už jenom sděluje, že jsem volný. Hned ráno Honzovi rodinní bodyguardi donesli úlovky z jeho špehovacího systému. Ty nezpochybnitelně dokazují, že oba Tomáše zavraždila Alžběta. Pod rouškou noci se vetřela do jejich ložnice a za necelých deset minut už z ní zase vyšla potřísněná krví. Hustá síť Goďasových fotoslídidel rovněž neochvějně prokazuje, že my dva jsme se celou noc nehnuli z baráku.
Řetízek se mi s ostatními věcmi vrací přetržený. Selhal jsem. Ale tohle moje klopýtnutí je anulováno faktem, že státní zástupce neprodleně stahuje veškerá obvinění a propouští mě z vyšetřovací vazby. Na Alžbětu vydává zatykač, ale mám takové tušení, že k jeho naplnění nikdy nedojde. Navěky tak pro všechny nezasvěcené bude záhadou, kam zmizela ona i mrtvoly. Z nich se akorát stane bezvadný matroš pro místní drbny, které z toho určitě uplácají nějakou novou šťavnatou legendu.
Domů se vracím v jednom z aut Godnerovců.
Jsem nejstarší na palubě, tak řídím, Honza sedí vedle a vzadu o trochu mladší ségra Věrka.
Od začátku jízdy se tiše bavím skutečností, že mě odhodlaně a vytrvale pozoruje.
Přes zpětné zrcátko po ní občas házím okem, ale ani to ji neodrazuje, a pořád zírá jako uhranutá.
Těsně před cílem už nezvládám udržet vážnou tvář, tak jí přes něj povídám:
„Hele, frajerko, za lovce jsem tady já!“
Ona mi posílá tak sladký úsměv, jaký jsem snad ještě neviděl. Zároveň s ním mě ale i dost hlasitě utvrzuje v tom, že se nebojí a setřít mě dokáže kdykoliv, jak jsem možná doteď ani nezažil, a přesto se na to budu pokaždé těšit:
„To se ještě uvidí, hezoune!“
konec
Možná, že i po vaší krvi netouží pouze ta stvoření, která už znáte!