HAEMATYR 5.díl
19.12.2021
Dřevěnou bednu s věcmi po babičce mám uloženou na půdě.
Střecha na obytné části statku šla na řadu jako první. Její podkroví jsem tak mohl velice brzo použít jako suché a bezpečné skladiště pro moje zatím ještě sbalená zavazadla.
Patří mezi ně i tahle truhla. Původně jsem měl v plánu otevřít ji jako poslední. Až bude rekonstrukce hotová, všechno z ní bych vyrovnal už do čistých polic.
Situace mě ale nutí vrhnout se na její obsah s předstihem.
Babí totiž ráda sepisovala kouzelné příběhy, které mi vyprávěla před spaním. Že si je prý jednou rád přečtu, tvrdila pořád dokola.
Jenomže mě teď děsí pomyšlení, že pár těch fantazmagorií mi nepřipomněly její pohádkové sešity, ale Alžběta. Holka, která nemůže vědět, co si babička kdysi vymyslela.
„Leda, že by…?!” Ani tu myšlenku nechci dokončit.
Po hodně dlouhé době odemykám starobylý zdobený zámek a uvnitř se rovnou vrhám na velkou plechovou krabici.
Už kdysi jsem zaznamenal cosi podobného, o čem mi u snídaně vyprávěla Bětka. A kde jinde by to mohlo být, než právě tady, v babiččiných povídkových složkách.
Všechny je rozprostírám na odklopené dřevěné víko a sedám si na podlahu z nehoblovaných prken. Neřeším prach ani to, že gatě, co mám na sobě, budou potom asi už jenom na vyhození…, „na práci!”
Zatím nevím, netuším. Sešity mi připadají stejné. Už si nepamatuji, jaký příběh ve kterém je.
Jsou sice pojmenované, ale babí byla majitelkou neuvěřitelně zvláštního smyslu pro humor. Což je jedna z mála věcí, které se mi povedlo naplno podědit. Přesto jsou pro mě názvy jednotlivých vyprávění zatím velkou neznámou.
Budu se muset do každého začíst.
Chvíli mávám pravačkou nad jejich rozevřeným vějířem…, „který popadnout jako první?”
Ale to doopravdy nikam nevede. Velení se proto zakrátko ujímá nedočkavost, a v následující vteřině se očima vpíjím do otevřených stránek.
Už první odstavce však prozrazují, že tohle čtení neutiší moji badatelskou horlivost.
Což se opakuje i ve druhém, třetím a čtvrtém.
Nikdy jsem nic nevzdával bez boje. S neutuchajícím elánem beru do ruky pátý svazek zažloutlých, rukou popsaných listů. Pohádku v něm babička nazvala:
„O prvních v sobě“
Tenhle příběh dva počátky má. Každý z nicoty opačné se odvinul, a přesto společně jednu skutečnost vytvořily.
Dva bratři – nebratři.
Dva přátelé – nepřátelé.
Z úplně jiného těsta, však stejného ražení.
Ethedor a Haemador…
„Ha! Tady to je,“ nedokážu v sobě zadržet nadšený výkřik. Rychle se ale nořím zpátky do textu:
…Ethedor a Haemador, tak se jmenovali a coby pradémoni jedinými elementy tohoto světa dlouhé věky zůstávali. Ve věčném rozporu svých podstat přebývali pospolu a vedle sebe.
Ethedor byl shlukem pozitivních energií.
Haemador existoval jenom díky těm negativním.
A to bylo jejich odvěkým svárem, kvůli němuž nejednu potyčku během tisíců a miliard let opakovaně sváděli.
Až se při jedné stalo něco prazvláštního, co oba pradémony samotné překvapilo. V zápalu boje sil jejich neviditelných se mezi nimi náhle objevil drobounký záblesk čehosi neznámého, podezřelého a hlavně nevídaného.
Ono totiž do té chvíle nebylo ani ničehož vídaného, neboť veškerému vnímatelnému prostranství vládla jenom a pouze černočerná prázdná tma.
Tu náhle se ve spleti zápasících energií zrodila malinkatá jiskřička. Světýlko, mihotající se v chladné temnotě ničeho.
Pradémoni velice rychle pochopili, že jejich jinakost může mít další nové dimenze a podoby. I opřeli se rázně do probíhající bitvy, a z nepatrného pramínku světla se rázem stala gigantická třeskutá exploze těch nejintenzivnějších záblesků a výbuchů v nejrůznějších barvách, formách i zářivosti.
Postupem času oba na stále se rozpínajícím novém hřišti začali bloudit, a dlouhá tisíciletí na sebe třeba vůbec nenarazili.
Však jednou, dávno tomu, pozornost obou naráz přilákala malá planetka, na níž se bez jejich kontroly i vědomí začal utvářet život.
Milióny drobečků, kteří sami rozhodují o svém bytí.
Což ty dva opět zaujalo natolik, že věnovali se tomuhle světu víc, než by potřeboval.
Zprvu tu byla jenom zvěř.
Ta posloužila Haemadorovi k tomu, že do některých druhů vtělil svou dravou náturu a přizpůsobiv ji okolnostem z ní učinil krvelačnost.
Ethedor se svou mírumilovností neměl příliš mnoho šancí na vítězství nad Haemadorovými výtvory.
Netrvalo ale dlouho a začali se objevovat i živočichové, u nichž pradémon dobra ucítil jakýsi potenciál. Schopnosti staré jako příroda sama, do kterých se lidé pouze zamotali svým náhodným zrodem.
Ale právě ten z tohoto příběhu udělal miliardy jiných.
Haemador nevzdával se. Vytrvalé zlo zušlechťoval a dával mu nové a nové formy i způsoby jeho šíření. Nákazu posedlosti tak vytvořil a sobě vlastní armádu posluhovačů začal budovat.
Za nějakou dobu proto i dvounohým pozemským tvorečkům túze zachutnaly výhody pramenící z jeho přízně. Nedbali Ethedorova naléhání, a sami mezi sebou začali si záměrně a zákeřně škodit, jenom kvůli požitkům, nikoliv pro pouhou obživu. Panování zlého pradémona tak v průběhu tisíců let opakovaně nabíralo obludných podob i rozměrů, a z jím posedlých se stávali polodémoni, zvaní démonáti.
Ethedor přesto nerezignoval. Vždy byl mezi pozemšťany dostatek jedinců, kteří nepodlehli pozlátku krátkodobé moci či plných stolů.
Čarovědmy, stoupenkyně Ethedorovy. Ty spojovaly své síly ve chvílích, kdy bezohlednost Haemadorem posedlých nebylo možné již dál snášet.
Pak vzedmuly se čarovedmy jako vlna, která spláchla je i jejich pradémona do rámců snesitelnějších i pevných obručí, které udržely je nadlouho mimo vládu nad společenstvím člověčím.
Při jednom takovém zápasu i zrodilo se kouzlo Haemat. Kletba vyvřelá z pekla. Magie, která měla podlému Haemadorovi pomoci podobné vzpoury dobra a následné prohry jeho oblíbených jednou provždy ukončit, a zajistit tak věčné a neotřesitelné vladaření zla ve světe lidském.
Však netušil, že oheň vlastní ho samotného popálí. Zrádce v řadách jeho se objevil. Zmetek vždy zůstane zmetkem i vůči spojencům, když se mu to hodí. Není divu, zlo jde vždy ruku v ruce s nenávistí, lží, závistí a podrazáctvím.
Jeden z démonátů nechal se zlákat úplatou větší, než pramenila mu z postu, který díky krvelačné posedlosti ukořistil. Nabídku takovou učinila mu čarovědma v přestrojení, která vydávala se před ním za ještě větší zrůdu, než byl démonát, jemuž ten ubožák svou duši odevzdal za mrzký rychtářský úřad.
Bojovnice dobra dostaly se díky tomu k zaklínadlu, jenž stvoření Haematyra mělo přivodit. Stalo se tak těsně před osudným zápasem, však na poslední chvíli podařilo se čarovědmám dosáhnout pozměnění kouzelné formule a tu pak vrátit k připraveným zaklínacím ingrediencím.
Věčnou kletbu Haemat ztělesněný Haemador sice následného dne vyslovil, nemá ale tak neblahých dopadů, v jaké doufal.
Čarovědmy totiž svou lstí tajně vložily do zlého kouzla možnost, aby byly schopné jeho působení usměrňovat. Člověk takovou kletbou stižený pak proměňuje se ve tvora krvelačného, který loví lidi ke zlu náchylné, nevědomky ale sám pak jejich krev mění na dobrou.
Čarovědmy dokázaly jejich záškodnickou formulí způsobit, že sliny Haematyra, kterého samy vychovají, zreagují se zlou krví na čisté dobro. Každá jím ulovená oběť pak není tou stravou, kterou Haemador jakožto pradémon zla pro svůj růst potřebuje. Haematyr sic instinktivně loví démonáty, jak mu základní kletba ukládá, ale Haemador pod tíhou takové krmě sílu svoji ztrácí a není schopen dál se rozpínat.
Jak tomu ale dávno před tím již bývalo, odvěká tahanice obou pradémonů vrtkavých výsledků mívá. Jednou Haemador triumfuje, jindy zase Ethedor slaví vítězství.
Stejně tak se po tisíce let dělo i s kletbou Haematyr.
Čarovědmy v některých stoletích nebyly v takovém počtu, aby dokázaly včas vyhledat a vychovat chlapce, kteří takto strašně prokletí se narodili. Ti pak dospěli ve vraždící bestie, neznající slitování, hnáni ku povinnosti Haemadora nasytit krví, která je poskvrněna jeho vlastní zlobou.
A tak Haematyři vklínili se mezi oba pradémony, kdy jednou slouží tomu, a jindy zase pomáhají druhému. Záleží až přespříliš na tom, zda-li čarovědmy prosperují a k prokletému chlapci dostanou se zavčas.
Nastávala proto i období, kdy se dlouho nedařilo Haematyry v dobré obracet. Haemador v oněch časech zesílil natolik, až se zhmotnil jako obří nenasyta, který je stále při chuti.
Běžná čarovědma nemá dostatek mystických sil, aby jakékoliv kouzlo sama vytvořila. Vždy na něco takového musejí být přinejmenším tři. I pak se ale energie všech kouzlících utlumí, otupí a potřebuje se zotavit. U některých dokonce zmizí nadobro.
Pravidlo netýkající se pouze výjimečných, kterým říká se Největší.
Takové už v brzkém věku ovládají čarovné znalosti, jakých dosahuje málokterá dospělá obyčejná čarovědma. Největší při tvorbě některých kouzel občas vyžaduje pouze minimální výpomoc druhé čarovědmy a po vyřčení zaklínadla se její moc a energie zpravidla ještě více utuží a vzroste. Do vínku bylo takovým dáno obrovské charisma a nebývale silná vůle.
Však rodí se jedna za několik stovek let.
Válka s pradémonem zla však vygradovala do zrůdných rozměrů právě v letech, kdy žádná Největší nežila. Čarovědmy proto musely se v poslední naději uchýlit ke svolání sabatu výsostného. Na něm všechny tehdy žijící spojily energii nadpřirozené krve, Ethedorovy, která jim v žilách koluje.
Ze vzniklé esence vykřesaly mocné zaříkávadlo. Magii tak agresivní, až tělo zlého pradémona na kusy roztrhala a po celé Zemi rozmetala.
Kam jednotlivé jeho části dopadly, stala se z nich bažina. Stále krvelačný a nenasytný močál, který ale sám bez pomoci nemohl se nadále krmit.
Jenom s přičiněním Haematyrů.
Ti se v oněch údobích hromadně ke zlu přichylovali, neboť čarovědmy ve velkém přišly o svou moc. Výsostný sabat jejich nadpřirozenou sílu až pro několik generací zmenšil.
A tak se řady Haemadorových posluhovačů, nikým neomezovány, rozrůstaly o další a další démonáty. Jejich armádu si zlý pradémon udržoval tím, že občas do vod pitných se mu z bahna povedlo prosáknout, a tím okolní studny i myšlení vesničanů v posedlé obracel…
„A kruci! Koupil jsem si kus pradémona,“ pochechtávám se nahlas zhruba v půlce tohohle rukopisu.
Ale chytlo mě to. Cítím se přesně, jako když mi vyprávěla babička.
I když je pravda, že na legendu o pradémonech jsem už dávno zapomněl.
Lákají mě proto i zbývající. Stejně si potřebuji trochu mentálně odfrknout.
Zavírám tenhle a náhodným výběrem se natahuji po jiném, dalším příběhu z literární dílny mojí babí.
Třeba je v nich víc, a já tak budu moc příště Alžbětě omlátit o hlavu v papírovém provedení, že jsou to všechno jenom povídačky pro neposlušná vnoučata.
Možná jako malá taky hodně zlobila a její babička byla prostě jenom přesvědčivější vypravěčka než ta moje.
pokračování:
