HAEMATYR 3.díl
05.12.2021
Z dálky slyším babičku:
„Matýsku, vstávej!“ Je blíž a blíž, až skoro cítím, jak mě hladí po tváři. Vždycky mě takhle budila.
Začínám se vrtět a peřinu si táhnu pod bradu. „Ještě chvilku!“ Obracím se čelem ke stěně.
„Teda, to je lenoch!“ její hlas se najednou mění.
Nepoznávám ho, ale nepříjemný mi není. Tryskově otevírám oči a otáčím hlavu do místnosti.
Z prostředka ložnice na mě zírá mladá holka. Krásná černovláska s hustou vlnitou hřívou a tak modrýma velkýma očima, že jimi prosvětluje celý pokoj.
Chvíli se ztrácím v její spanilosti, a teprve za pár okamžiků ze mě letí:
„Co?! Kdo?!“
Neznámá se lehce usmívá. „Tak co? Anebo kdo?“ Na chvilku se zastavuje, kouká přísně a pak zase burácí mým směrem:
„Se musíš rozmyslet, co chceš vědět!“
„Obojí!“
Ona prohlubuje úsměv. „No dobrá. Tak tedy, co? Tak to by mohlo být úterý, nebo že se jdu seznámit. A kdo? Tak to budu já.“ Trochu nejistě se přibližuje. „Jsem Alžběta, ale říkej mi Bětko!” Po téhle smršti mě probodává blankytným pohledem, který je ode mě jen pár centimetrů. „Stačí ti to takhle?“
A nejenom ten mě probírá už naplno. Sedám v posteli, opírám se o pelest a snažím se u toho co nejvíc zakrýt peřinou.
Je nádherná, až uhrančivá, jakoby z jiné doby, přesto oblečená v bílém tričku a džínách. Pohled na ni je tím prvním, co bych rád vídal každé ráno. Tak se odhodlávám vtipně zapůsobit:
„Já jsem Martin. Ale říkej mi Martin!“
Bětka zkracuje vzdálenost mezi námi na absolutní minimum a dává si ruce v bok.
„Ne! Já ti budu říkat Matýsku. Jako to dělávala babička!“
Zajíždím do matrace, ona se nade mě naklání a s prazvláštním přízvukem pokračuje:
„Co ty na to?!“ Modrásci v jejích očích tmavnou, až jsou tak výrazní, jako by svítili…
„Sakra!“ Vyskakuji jako čertík z krabičky a končím v sedě na své posteli. Tak rychle jsem se snad ještě nikdy neprobudil a po žádném snu nebyl tak zpocený.
Pro jistotu se rozhlížím po ložnici. Hluboká noc ale i do ní vnáší božský klid a mír. Prospal jsem celý den, a to i přes randál, který během něj zase museli venku dělat Tomové.
Po dvorkovém usínacím karambolu mám ale v hlavě pořád znatelně dost vymeteno.
Další hlasité, „sakra!“ ze mě letí vzápětí. Nečekal jsem totiž, že tohle venkovské dobrodružství bude tak fyzicky i psychicky náročné. A už vůbec ne, že začnu mít i noční můry.
Přichází ale další zívnutí, do kterého si dlaní mnu přeležený obličej a snažím se alespoň trochu zorientovat v okolní temnotě.
Kromě stále neutuchající únavy se dostavuje i žízeň. Vylézám neochotně z postele a v kuchyni páreček doušků vody splachuje ten nadpřirozený sen o jakési Alžbětě. Skrz okno počumuji na dvorek. V půli sklenice ale raději obě oči zavírám, abych náhodou nezahlédnul něco, co bych nerad.
Jsem pořád tak hrozně vyčerpaný, že nechci vědět nic o stínech nebo vzteklých zvířatech pobíhajících tam venku, a rychle se vracím do přikrývání.
Kupodivu ani po tolika hodinách odpočinku ho nemám pořád dost, a velice rychle usínám.
∗ ∗ ∗
Následující dny plynou jeden jako druhý. Rekonstrukce střech běží přesně podle plánu.
Nedávný pád do bezvědomí uprostřed nádvoří považuji za životní příhodu, která se asi musela stát, abych pochopil, že pokud člověk není úplně v pohodě, nemá vylézat v noci z baráku a ještě navíc v pyžamu.
Pokud to i přesto udělá, musí počítat s bolestí hlavy, halucinacemi nebo zlými sny. Pochopil jsem hned ráno poté, a přísahal si, že podobnou hloupost už víc neudělám.
Co ale udělat musím, co nejdřív, je výprava do města pro zásoby. Dole v obci je pouze malý koloniál, kde se nedá sehnat všechno.
Vyjíždím z brány statku a rovnou na polní cestu, která obíhá kopec s mým lesem. Auto se řítí polňačkou, zkratkou na hlavní silnici do nejbližší civilizace.
V zrcátku sleduji, jak se za mnou práší. Až romantické. Nemůžu se vynadívat na oblaka prachu, co zuřivě víří a pak zvolna dosedají zpátky na zem…
Pozornost v tahu…, a jen tak tak zadupnutím brzd stíhám nesrazit Alžbětu.
Nevěřícně zírám přes čelní sklo. „Počkat! Alžbětu?!“ a stejným směrem posílám proud udivených myšlenek.
Ještě víc překvapeně u toho zkoumám postavu dívky mizející v nových prachových mračnech, která se zvedla díky zběsilému dobrždění.
Sice je pro mě zatím jenom přenádherným přeludem, ale poznávám ji bezpečně.
Vypínám motor, opouštím vůz a už koukám jenom zezadu na černé rozpuštěné vlasy, které se ztrácejí za prvním jehličnanem.
„Bětko!“ Nesmí se mi ztratit.
Ve snu mě uhranula krásou, ale také svítícím zrakem. Musím zjistit, co to všechno znamená. Babička vždycky lektorovala, že sny mají důvody, a pokud se mi zdálo něco, co si pamatuji i ráno, měl bych pátrat, proč.
Bětčin fosforeskující pohled vidím do teď.
Ale ji už ne!
Zmizela ve smrčině stejně rychle, jako oblaka prachu, která se tu ještě před chvílí všude válela.
Zamykám auto a vbíhám do lesa v místech, kde jsem ji zahlédl naposled.
„Neřvi!“ slyším hned po tom, co mě pohlcuje první řada smrků. Na rtech cítím hebkou dlaň. „Klid, Martine, to jsem já! Alžběta,“ dodává vzápětí jako bychom se znali od dětství.
Podobně uvolňuji sevření její ruky, kterou od začátku instinktivně svírám.
„Buď potichu a pojď za mnou! Já ti pak všechno vysvětlím.“ A už mi zase mizí z dohledu za nejbližším tlustým kmenem.
Zatím pořád nevěřím. Možná je toho na mě opravdu moc a koupí tohohle majetku jsem si nabral tolik starostí, že už je nezvládám přežít racionálně. Na pár mikrosekund zůstávám stát a jen se trochu tělem vykláním doprava. Musím se přesvědčit, že tam opravdu nějaká holka kličkuje dál mezi ztepiláky.
„Jo, je tam. Nezbláznil ses. Prozatím.“
Fajn! Pořád ale naprosto nechápu, jestli si ze mě někdo dělá jenom srandu, anebo je to zase nějaký prapodivný sen.
„Auuu!“ Pro jistotu se štípám do ucha.
Alžběta pár smrků přede mnou rozhazuje rozčileně rukama a pak si se zlostným výrazem přikládá vztyčený ukazovák na rty.
„Tak, sen to není. A tuhle holku asi nebude dobrý naštvat,“ letí mi hlavou a poklusem se neochotně vydávám za ní…
Běží přede mnou svižně, až mám co dělat, abych jí stačil.
Vybíháme na vrcholek kopce. Přes něj se táhne bažina, která je na každém svém bočním okraji lemovaná skálou tak kluzkou, že se nedá přelézt na druhou stranu.
„Proto je v těchhle místech les neprůchodný a každý, kdo se o to pokusil, se buďto utopil v bahenním kotli, anebo spadl z okrajových skal,” nezapomněla mi povyprávět pošťačka, když mi vezla premiérovou zásilku.
Alžběta se zastavuje pár metrů od kraje močálu a okamžitě mě mlčky bezpodmínečně zatahuje do hustého křoví.
Chvíli na ni pubertálně pohazuji obočím a celou tuhle schovávačku považuji za něco jiného, než asi měla původně být.
Bětka si něco záhadného pomumlává, pravou dlaň mi pokládá na tvář a otáčí můj obličej kupředu, abych si užil výhled až na protější břeh bažiny. Na to, co jsem měl odhalit už ten večer, když mě po dlouhých letech opět paralyzovala migréna. Na konec záhadné pěšiny, vyšlapané v louce nad mým domem.
Její tajemství se teďka násobí, protože je zakončená obrovským šutrem, který se ve výšce asi tří metrů vypíná pořádný kus nad bahno. Vypadá jako balkon, ale posedět bych na něm nechtěl. A to i z toho důvodu, že v tuhle chvíli je už obsazený. Stojí tam jakýsi mlaďoch a v natažené pravačce drží zmítajícího se králíka.
Zprvu nejsem schopný hned pobrat, „co to…?”
Bleskurychle mi však dochází, že tohle žádná romantická muchlovačka s Bětou v houští nebude. A že frajer na balvanu toho chlupáče taky jenom nevenčí. Má totiž v druhé ruce nůž s dlouhou hubenou čepelí. Něco odříkává a zanedlouho kudlu zasouvá do králičího tělíčka. To sebou pomalu přestává škubat a krev z něho vytéká přímo do močálu.
Zvířata mám rád. Nesnáším když trpí, anebo jsou zabíjena jen pro něčí potěšení či zvrácené choutky. V takových případech mi většinou zešílejí krvinky a výhled na svět barví do ruda.
Aktuálně jsou tyhle prožitky ale mnohem intenzivnější. Žíly mám přeplněné rozžhavenou lávou a před očima nemám červenou, ale černou. Stejně tak temné jsou i moje myšlenky, v nichž si živě představuji, co bych s tím paznehtem nejraději udělal.
Vypínám ostražitost a chystám se vyskočit.
Alžběta podobnou reakci ale očividně předjímá, a ještě než se stíhám třeba jenom trochu nadzvednout, mě strhává zpátky do podřepu. O poznání blíž, až se jí celým bokem dotýkám. Ona sice opět se zlověstným výrazem v očích tyčí ukazovák, přesto mě cosi až nadpřirozeně zklidňuje.
Její alabastrová pleť vonící levandulí a modré oči. To je ono.
Pomalu začínám i vnímat slova, která před okamžikem začala vycházet z její pusy:
„…už stejně nepomůžeš! Jen jsem chtěla, abys viděl, na koho si tady dávat pozor.“
Nepřestávám na ni zírat s otevřenou pusou. Po chvíli mi ji dvěma prsty přicvaknutím brady něžně přivírá. „Jsem si tě představovala trochu jinak!“ Dál mě upřeně hypnotizuje.
„Ale já už jsem tě viděl,“ vypadává ze mě s prvním hlubokým výdechem.
„Já vím.“ Záhadně se usmívá.
Začíná mě přitahovat čím dál víc. Pouštím ze zřetele trotla s kudlou i králíka a celou bytostí se soustředím už jenom na ni. „A ty víš, kdo jsem?!“
Jediné, co ale touhle otázkou získávám, je široký úsměv a odseknuté:
„Jasně!“ Což korunuje známý pohled na záda, která opět uhánějí dolů lesem.
„Bětko!“ Šeptám za ní. Opouštím křoví, ze kterého vyklouzla mnohem obratněji než já, a vydávám se na lov neposedných dívek. Mám strach, že mi uteče…
„Alžběto, říkám ti počkej!“ křičím už celkem dost nahlas. Chvílemi ji mám skoro na dosah ruky. Ona mě ale vytáčí stále významněji. Kličkuje jako zajíc, až se mi ten dosah ruky obratem ztrácí přímo před očima…
Navzdory jejímu tempu…, mám delší nohy, a když oba vybíháme na cestu pod lesem, ji nechtěně strhávám k zemi.
Končí v leže na zádech pode mnou, hlavu má stočenou bokem a přivírá vystrašeně oči. Ani nedutá. Její sebejisté a provokativní chování zůstalo někde mezi šiškami a jehličím. Je poznat, že se bojí.
Mě.
Netrvá to dlouho. Opatrně naše pohledy spojuje a jako by mě nechtěla vyprovokovat se tiše ptá:
„Jak se cítíš?“ Zní to ještě o něco ustrašeněji než se tváří.
Napínám ruce, a nechápavě se odtahuji od jejího obličeje. „Já?! Jsem naprosto v pohodě.“
„Tak ze mě slez!“ Obouruč chytá můj hrudník a snaží se mě převalit.
„A proč bych to dělal?!“ Ruce opět trochu pokrčuji v loktech, a přimačkávám ji zpátky do zeleného. „Ty sis tady se mnou do teď hrála jako kočka s myší a dokonce mi lezeš i do snů. Myslíš, holčičko, že to půjde bez vysvětlení?! To teda ne!“ A ještě víc se tlakem všeho svalstva snažím, aby se nemohla hýbat ani bránit.
Musí být jasné, že jsem schopný i odhodlaný vydržet déle, než by se jí líbilo. Začíná panikařit. Z mého sevření se jen tak lehce nedostane. Očividně není na něco takového zvyklá. Je to holka od rány, a doposud si k ní asi málokdo něco podobného dovolil. Supí a na čele jí nabíhají žíly…
Za krátko se začíná smát, což se velice rychle mění v neutišitelné řehtání. „Dobře! Dobře! Vyhrál jsi! Vyhrál!“
„Tak povídej!“ Trochu polevuji v rukách. Mám i obavu, abych jí neublížil.
Jenomže ona se vstřícnosti nepodvoluje, ale zneužívá ji. Lechtá mě po celém trupu a hledá slabé místo…
Daří se jí to celkem rychle. Uskakuji stranou a ona se mrštně vysvobozuje z mého obléhání.
„Tak to ne, děvenko!“ Stejně nemá šanci mi utéct. Po chvíli ji dobíhám, chytám za ramena a otáčím. Tisknu ji k sobě, aby nemohla šimrat ani sebou mrskat. „Tak povídej!“
„Pusť!“ kňuchtá a tváří se u toho jako raněné štěně.
Takový pohled nesnesu. Pouštím ji a ona se tryskem ztrácí v protějším hájku.
„Divný! Divný! Divný!“ hodnotím situaci sám pro sebe a kroutím hlavou. Odemykám fáro a odjíždím na původně zamýšlený nákup.
Po celý zbytek odpoledne stráveného ve městě se mi v hlavě točí zvrácená králičí vražda, ještě podivnější chování Alžběty, ale hlavně její voňavá kůže a modré oči.
Do reality dnešního večera mě vrací až telefonát, pomocí kterého si se mnou Honza Godner sjednává schůzku na mém statku.
Dávno jsem ji měl iniciovat já, ale přes veškeré zařizovaní i zvláštní události uplynulých dnů jsem péči o své pozemky úplně zazdil.
Farmářský synek ze vsi, který míval původně pozemky pronajaté, si zjistil číslo mého mobilu. Překvapením není, že se mu to povedlo u vstřícné listonošky. Dal jsem jí ho, kdybych měl v zimě náhodou něco důležitého na poště a ona se na mou usedlost nemohla přes sněhové závěje dostat.
pokračování:
