HAEMATYR 1.díl
21.11.2021
📅 – NĚKDY NA ZAČÁTKU 18. STOLETÍ:
„Nadběhněte jí! Do lesa se nesmí dostat!“ křičí sedlák, v pravačce svírá vidle a pobízí jimi rozlícený dav ostatních vesničanů. Hromadně rozebíhají nahoru po táhlé posekané louce.
Udýchaná rozcuchaná dívka má dostatečný náskok. Přesto utíká, co síly dovolují. Aby nepřekážela nohám, je dlouhá sukně uvázaná na spodek haleny.
Už je skoro nahoře, téměř u cíle. Může se dotknout prvních smrkových větví, když v tom se z jejich spleti, přímo před ní, ozývá zlověstné zavrčení.
Na chvilku se zastavuje. Snaží se prohlédnout skrze husté jehličí.
Pozornost však zpátky strhává blížící se lůza. Neváhá a rychle mizí mezi stromy, stromky a dál si holýma rukama klestí cestu pichlavým křovím. Kůži na prstech má rozedranou do krve, ale nezpomaluje. Zdolává další a další kořeny, pařezy i popadané klacky, které se jí pletou pod chodidla. V dlani pevně svírá svazek levandulových stvolů. Navzdory všemu občas kraťoulince postává, porozhlíží se kolem a voňavé býlí tiskne na prsa.
Není tu sama. Cítí v zádech jeho rozpálený dech a nelidské funění. Nic z toho ji neděsí ani neodrazuje od vytyčených úmyslů. Musí. Musí to udělat. Aby byl klid a krvelačné choutky té stvůry na dlouho zatlačeny až do samotného pekla, kam patří.
„Ona jediná je toho schopná. Ona jediná. Proto musí,“ opakuje si v duchu stále dokola až do chvíle, kdy se před ní náhle z temnoty lesa vynořuje to místo. Rozlehlá neobvyklá mýtina, kde život příliš nebují.
Není potřeba, aby hledala. Není nutné, aby dlouho přemýšlela. Přesně ví, odkud i co má udělat.
„Zastavte tu čarodějnici!“ slyší z dálky.
Na okamžik přeci jenom váhá. Občas její rozhodování ovládne lidský element, a právě ten se nyní ozývá hlasitěji a mocněji než kdy jindy. Esther ale stojí úplně na okraji, a špičky nohou jsou vlastně už tam. Zbytku její tělesné schránky se ale najednou nechce. Má strach. Člověčí. Celým tělem jí divoce proudí krev, až v uších slyší horké pulzování.
Uvědomuje si tuhle pošetilou i zbytečnou slabost, a jedním rozhodným skokem ji ukončuje.
Lesem se rozeznívá hrozivý zvířecí řev, který se jako lavina šíří až na louku, přes řeku dál ke vzdálené vesnici, nad kterou se ztrácí na horizontu. Rozplývá se za hranicemi všednosti i mimo schopnosti chápání místních venkovanů, kteří se s děsem ve tvářích řítí pryč od těch pekelných zvuků. Co nejdál od lesa i toho, co se v něm právě odehrálo.
Vystrašení tak moc, že na dlouhé měsíce upadají do nekonečných modliteb.
Ty postupně zakrývají zdejší hrozivé tajemství…, v moři času stávající se legendou, pak pohádkou pro zlobivé děti a nakonec se vytrácí úplně.
Stejně jako se tehdy za obzorem rozplynul netvorův jekot.
∗ ∗ ∗
📅 – SOUČASNOST:
„Všechny tyhle pozemky patří k tomu domu. Je toho bratru na deset hektarů.“ Menší obtloustlý stařík stojí uprostřed louky a mává kolem sebe rukama, aby vyzdvihnul rozsáhlost celé vesnické usedlosti, kterou chci koupit. On, jako novopečený dědic se snaží o co nejrychlejší prodej, aby uspokojil přehnané majetkové nároky manželky a rozmazlené dcery.
Ztraceně se rozhlížím kolem sebe. „A sakra! To je kus země. Budu muset pořídit motyku a nějakou příručku,“ tlačí se mi do hlavy ironické myšlenky. Pohled na všudypřítomnou hlínu mě tak trochu děsí. Kam jen dohlédnu, jsou louky obehnané vzrostlým lesem a tohle všechno by mi mohlo říkat pane.
Na jednu stranu lákavá představa. Nikdy jsem nic takového nevlastnil. Celý dospělý život jsem bydlel v bytě, a už toho mám tak nějak plné zuby. Proto mě výhled na ničím nelimitovanou přírodu a její krásy dostává do úplně jiné dimenze myšlení i nahlížení na život.
Má to ale i stinnou stránku. Z dětství si skoro nic nepamatuji a venkov u babičky se mi vybavuje pouze v útržkových záblescích.
Bezradnost v mých očích je asi zřejmě výraznější než nadšení, a chlapík vedle ji vidí. Aniž by mi dal prostor na nějakou reakci haleká dál, jakoby to měly slyšet i myši pod zemí:
„Ale starat se vo to nemusíte. To není žádnej problém!“ A kroutí hlavou s výrazem, že to tady přeci ví všichni, jenom já hlupák z města jsem opět úplně mimo. „Von si na tom hospodaří jeden kluk. Jeho rodina má dole na vsi celou farmu. Voni ho maj adoptovanýho vod mimina, ale nikdy mezi ně moc nezapadnul. Tak si tady na tom mým jako dělá sám pro sebe, páč se chce jako vod starejch časem trhnout. Má to vode mě pronajatý.“ Spiklenecky mi pokládá ruku na rameno a naklání se blíž, jako by mi právě vyzrazoval, kde je tady zakopaný poklad. „Ale říkal jsem mu už, že vo to máte jako zájem a že mu to teda pak jako zase pronajmete. Určitě se s ním domluvíte.“ Načeš se odtahuje a ležérním krokem mě vede zpátky k budovám dole pod loukou „Von bude i rád! Já vám na něj kdyžtak pak dám mobil.“
Trochu se klidním. Následuji ho a můj zájem usadit se tady díky tomu povyskakuje o další stupínek výš.
Vstupujeme do uzavřeného dvora s několika budovami a prohlídka dalších částí osamoceného království pokračuje. Dům se statkem je na vršku nad menší vískou, která je asi tři kilometry odsud, přesto na dohled.
Krásné, zajímavé…, spousta doplňků i celých staveb je původní a díky dlouholeté péči předešlých generací celkem zachovalá.
Jenomže mně se hlavou honí otázky, které to všechno odsouvají do pozadí. Mám totiž DenBlbec a místo toho, abych vnímal jeho, přemýšlím, jestli telka, kohoutek v koupelně, okno v ložnici… „Snad nebude pršet!“ Nenápadně do mraků.
„Koukej se soustředit, ty vole, ať nekoupíš nějakej průser!“ v duchu si dávám kouř, a opravdu se už jenom snažím všechny smysly mířit na to, co kolem mě v reálu létá. Sice obtížně, občas se vracím k imaginárním katastrofám odehrávajícím se v mém bytě, přesto se mi daří udržet pozornost v mantinelech praktičnosti.
Nejenom díky tomu se během postupujících hodin dopracovávám k finálnímu a nezlomnému rozhodnutí. „Koupím to a budu tady žít,“ vítězoslavně si cpu do mozkovny.
Neodvolatelný závěr je podpořen i pocitem, že tohle místo dobře znám. Jsem tu sice poprvé v životě, ale už pouhá esence jakési vzpomínkové magičnosti mě fascinuje.
Následné úkony spojené s koupí jsou náročné na soustředění. V přemýšlírně mi už nezbývá žádné volné místo na nic jiného. Celé dny jen kontroluji katastr, pročítám zápis dědického řízení, kterým to všechno starý Bosýk zdědil a nabyl, a přes kamaráda exekutora se na jejich komoře snažím vypátrat, jestli majetek, o který mám zájem, nestihnul ten vykuk už zadlužit a prošustrovat.
Jsem od podstaty opatrný a pragmatický, ale ani po několika dnech, v nichž jsem si připadal jako agent Jejího Veličenstva, který chce po nejrůznějších úředníčcích přinejmenším prozrazení diplomatického tajemství, jsem nenašel nic, co by mi mělo nebo mohlo v získání vyhlídnutého statku zabránit.
∗ ∗ ∗
Konečně nastává okamžik velké životní změny. Jedním šmahem se pro mě všechno obrací naruby. Bosýk mi tak trochu obřadně předává teď už můj dům. V jeho očích se lesknou slzy a je vidět, že on ho prodávat nechtěl.
Nedá se svítit, teď jsem tu králem já! Usmívám se na celé kolo jako hvězda stříbrného plátna. „Co sis vzal a jak haranta vychoval, tak sklízíš!“ říkám sice jemu, ale jen ve své hlavě, a klíče s chutí přebírám.
K nim ještě dostávám lístek, na kterém je rukou napsáno mužské jméno a telefonní číslo, s informací, že to je ten zemědělec, co se postará o louky, a že už mu o mně říkal. Kontakt na mě sdílet nechtěl, nevěděl totiž, jestli s tím budu souhlasit. Mám ho oslovit první, abychom se domluvili na prodloužení nájemní smlouvy.
Původní majitel odchází a já se coby ten nový poflakuji po dobytém území.
Naplno nasávám, vstřebávám, užívám a vychutnávám zatím nepoznaný skvostný dojem.
Především nádheru místní krajiny, rozmanitost přírody a po tom, co jsem na jedné ze svých strání vyplašil zajíce, stádo srnek a později v lese zahlédl jezevce, lišku a několik veverek, se tetelím blahem a spokojeností, že jsem koupil bezvadně.
Protože tohle je ráj!
∗ ∗ ∗
„Ráj, ráj! To se lehce řekne. I tam ale na všechny starosti byli časem dva,“ pomumlávám si už asi pátý den. Zorný úhel velice rychle opustili zajíci, srnky i veverky a poskakuje mi v něm výhradně jednatel stavební firmy, kterého postupně provázím celým nemovitostním seskupením.
Díky dokonalému analytickému mozkovému procesoru se mi povedlo už během studií na vejšce založit úspěšnou poradenskou firmu a příjem z ní celkem efektivně následně investovat. A tak můžu najmout nejlepší machry. Spoléhám, že takhle utracené finance se mi vrátí v podobě kvalitně odvedené práce, neošizeného materiálu a hlavně srozumitelné domluvy.
Očekávání jsou prozatím kladně naplňována.
Jediné, co jsem nedomyslel a sám sobě nebyl schopný poradit, je fakt, že ani já nejsem stroj a vybudování mého nového domova přinese tolik práce a zařizování, až budu občas potřebovat chytit za ruku, obejmout, pohladit a uchlácholit.
Každý musíme tu a tam dotankovat.
A další kolečko shánění nejrůznějších povolení, závazných stanovisek, odborných posudků a podobných velkomožných krávovin ubírá opravdu hodně paliva.
Usedlost se totiž nachází v chráněné oblasti, a díky tomu spadá pod přísnější režim státního dohledu. Sice souhlasím s ochranou přírody i historických hodnot vybudovaných našimi předky, ale něco opravdu už přesmíru nabubřelý, vypasený a nerealistický úřední šiml přehání.
I když mi stavbyvedoucí nabízí pomoc a možná i věřím, že spoustu toho zařídí, není kouzelník. Jsem už dopředu smířený, že budu muset být hodně neoblomný a přesvědčivý, dokud i ti nejzávistivější a nejnepřejícnější byrokrati nepochopí, že se jen tak nevzdávám a pokud vidím logický cíl, vytrvám až k němu.
V nejbližší úřední den proto chvátám na příslušný stavebák. Vyzbrojený argumenty, ale hlavně bojovnou náladou, už nesčetněkrát natrénovanou v nejrůznějších kancelářích během řízení mého byznysu.
Strategie kupodivu fungující i na menším městě.
Hned napoprvé úspěch.
Vítězství mého vyjednávání, ale především asi uhrančivého pohledu, aplikovaného na zdejší mladší vedoucí, se dostavuje v podobě zrychleně uděleného povolení na obnovu střech. Jediného prvku, který už moc dlouho nevydrží plnit svoji funkci zcela bez problémů, a musí se začít rychle opravovat.
∗ ∗ ∗
Ale protože nemám nikoho, kdo by mě chytil za ruku, objal, pohladil nebo uchlácholil, velice brzo melu z posledního.
Od rána je tu pořádný bugr, způsobený startem rekonstrukce. Dva kluci ze stavební firmy začali už s rozbřeskem sundávat původní tašky. Počasí totiž bude podle dlouhodobé předpovědi ještě chvíli přát, a do prvních podzimních plískanic tak budou nové střechy hotové. Neboť makat se bude i přes víkendy.
Nastává podvečer. Dělňasové venku už skončili s celodenním rámusem a obsadili obyvatelnou část vedlejší budovy, která kdysi bývala maštalí a noclehárnou pro čeledíny. Ustlal jsem jim tam po domluvě s majitelem firmy, aby se každý den nezdržovali dojížděním.
Já sám se teď v hlavním obytném objektu, z něhož se po dokončení oprav stane můj domov, chystám uklohnit nějakou tu večeři.
Po jídle pak v prehistorické koupelně, bez tekoucí vody, provádím cosi jako večerní hygienu.
I přes veškerou únavu se cítím šťastný i spokojený a tyhle středověké praktiky každodenního života mi připadají romantické.
Vracejí mě do klučičího věku, prožitého s babičkou v podobném stavení, se stejnou koupelnou a identickými překrásnými kachlovými kamny uprostřed kuchyně. Přesně takovými, jaká stojí i v té zdejší.
Po návratu ze studené umývárky na ně zasněně koukám. Jako bych u nich zase viděl stát moji babí, která z jejich pece vytahuje buchty, aby se podívala, jestli už jsou, „dozlatova vybarvené“, vždycky taky říkávala. Pak si utěrku, kterou použila jako chňapku, zastrkává do zástěry a přivolává mě ke stolu:
„Matýsku, večeře! Už nechej koťátka na pokoji! Umyj si packy a pojď baštit!“
„Ještě chvilku, babííí! Ještě to mourovatý,“ šeptem ze dveří, stejně jako tenkrát z venku od zápraží, jí odpovídám. Opírám se o dřevěné futro a nepřestávám vláčně zírat. „Kéž bys to tady viděla.“
Vím, že by na mě byla hrdá. Pyšnila se mnou až do smrti, která přetrhla naše pevné pouto. Rodiče mi z tehdy teprve pětiletého života násilně vyrvala autonehoda, při níž oba na místě zemřeli, a já kvůli tomu vyrůstal a dospíval právě u matky mého otce. Byla pracovitá, hodná a spravedlivá. Lituji jen toho, že jí nemůžu moji usedlost ukázat. Byla by unešená.
Stejně jako já. Oči se mi začínají mlžit při vzpomínce na jedinou rodinu, kterou si pořádně pamatuji.
Vyháním se raději na čerstvý vzduch, z baráku. Chmury, které mě začaly ovládat, musím poslat do… Někam hodně daleko.
Třeba až tam za velký hustý tmavý les. Kam také bez zaváhání během večerní procházky mířím.
Ještě se nestmívá tak brzy, a já si můžu užívat všechny ty barevné přírodní obrazy malované podzimem. I vůně a hlahol pozvolna usínající džungle.
Tvorové a stvoření, která se naopak v noci probouzejí, touhle dobou ještě spí. Znám je všechny. Babička mi o nich pravidelně před spaním vyprávěla. A když mě občas potřebovala umravnit, příběhy o nich přiostřila a používala je k postrašení.
Přesto teď neohroženě s úsměvem, který vyvolaly vzpomínky na její pohádky, brouzdám zdivočelou pastvinou. Spolu s ní pozvolna stoupám, vzdaluji se budovám, a blížím tak na dosah lesnímu chřtánu.
Zhruba uprostřed ale v neposekané trávě narážím na pěšinku. Strhává moji pozornost, ačkoliv z vyšlapaných cestiček od zvěře je tu celá dálniční síť.
Je širší a pár šlápot v krtinách na první juknutí prozrazuje, že tuhle stezku vytvořil člověk.
pokračování:
